ECLI:CZ:US:2007:2.US.755.06.1
sp. zn. II. ÚS 755/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 sp.zn. 26 Co 134/2005, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 2005 sp.zn. 7 C 139/2001, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006 sp.zn. 22 Cdo 2504/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006 sp.zn. 22 Co 117/2006, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 12. 2005 sp.zn. 10 C 17/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin, jakož i obsahu spisu, Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 7 C 139/2001-90, určil, že žalobce (Jednota Příbram, družstvo, dále též jako "vedlejší účastník") je vlastníkem pozemku identifikovaného v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy, postavené na pozemku, jehož vlastníkem je dle zápisu v katastru nemovitostí žalovaná Česká republika - zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen jako "stěžovatelka"), a k němuž měl žalobce právo trvalého užívání. Dne 6. října 2003 uzavřel žalobce a stěžovatelka smlouvu o převodu pozemku za kupní cenu 7 437,- Kč s odkazem na §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle smlouvy ze dne 6. 10. 2003 bylo příslušným katastrálním úřadem přerušeno do pravomocného skončení souzené věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože mezi účastníky došlo ohledně sporného pozemku k uzavření smlouvy o jeho převodu, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem pozemku ze zákona a nabyl jej v souladu s později zrušeným ustanovením §879c ObčZ, což žalovaná popírá. Citované ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinností 30. 6. 2001, tedy dříve než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 4 uvedeného ustanovení. K návrhu soudu prvního stupně plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 278/2004, zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou \"Změna občanského zákoníku čl. II\" (a tedy i §879c ObčZ), dnem 31. prosince 2004. Soud prvního stupně konstatoval, že podstatou dané věci je "právní posouzení toho, zda ustanovení §879c odst. 1, 4 občanského zákoníku ... je součástí nyní platné právní úpravy" a s odkazem na uvedený nález Ústavního soudu konstatoval, že ustanovení §879c ObčZ "je skutečně platnou součástí právního řádu", neboť "zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. neznamená, že by nedošlo k ,rehabilitaci´ ustanovení §879c až e) občanského zákoníku." Na základě §879c ObčZ tedy žalobci k předmětnému pozemku vlastnické právo vzniklo a smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. S poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, odvolací soud uzavřel, že k 1. 1. 2005 došlo k plné "rehabilitaci" §879c ObčZ. "Pokud došlo k úplnému oživení §879c až §879e ObčZ a obnovení stavu jimi založeného, nelze dospět k jinému závěru, než že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatnými a jako takové nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích."
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je tak přípustné podle §237 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. Rozborem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že z něj plyne nabytí vlastnického práva žalobce, a proto rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil jako správné a rozsudkem dovolání zamítl.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. prosince 2005, č. j. 10 C 17/2005-45, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku identifikovaným v tomto rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je jako vlastník budovy veden na listu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí. Jako vlastnice pozemku, na němž je dům postaven, je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. K tomuto pozemku zřídil příslušný bývalý okresní národní výbor žalobci právo trvalého užívání. Ačkoliv žalobce považoval zrušení §879c až §879e ObčZ za protiústavní, uzavřel kupní smlouvu na předmětný stavební pozemek za 4 614,- Kč. Ke vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí nedošlo, neboť žalobce odmítl kupní cenu zaplatit do rozhodnutí Ústavního soudu týkajícího se ústavnosti zrušení §879c až §879e ObčZ. Po rozhodnutí Ústavního soudu soud prvního stupně s přihlédnutím k rehabilitaci těchto ustanovení ObčZ dospěl v aplikaci na daný případ k závěru, že žalobce je vlastníkem sporného pozemku.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 26 Co 117/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a správným shledal i jeho právní posouzení věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. Uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Okresní soud v Příbrami, který toliko odkázal na vlastní rozsudek ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 10 C 17/2005 a uvedl, že vycházel při svém rozhodování z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Pokud jde o jeho napadený rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 7 C 139/2001, okresní soud uvedl, že k žádnému protizákonnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, nebyly porušeny žádné ústavně zaručené svobody a práva účastníků řízení. Naopak, pokud by soud žalobě nevyhověl, porušil by právo vlastnictví žalobce. V podrobnostech odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku.
Krajský soud k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu plně odkázal na důvody svého rozhodnutí a vyjádřil nesouhlas s názorem, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 bylo třeba posoudit, zda v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 se žalobce stal vlastníkem nemovitostí, které by nabyl nebýt zrušené části zákona. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z tohoto nálezu vyplývá názor o nabytí vlastnického práva žalobce a že i ve zmíněné části je třeba nález Ústavního soudu repektovat. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se dalšími právními argumenty stěžovatelky.
Vedlejší účastník se vyjádření k ústavní stížnosti zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelky a povahou sporu jako soukromoprávního či veřejnoprávního. Dále se vyjádřil k otázce event. porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, které se pokusil pojmově vymezit. Cituje jednotlivé pasáže napadených rozhodnutí, které mají dle jeho názoru svědčit o tom, že se soudy s námitkami stěžovatelky vypořádaly. Právo na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo napadenými rozhodnutími porušeno (skutečnost jiného právního názoru stěžovatelky jím být nemohlo) a jsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejími tvrzeními uvedenými v dovolání, kterými rozporuje rozhodnutí soudů prvního stupně a soudu odvolacího. V současné době již neexistují právní vztahy, které aplikaci předmětných ustanovení občanského zákoníku podmiňovaly, protože k 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly ty právní vztahy, které ještě po 1. 1. 2001 u právnických osob, na které se vztahoval §879c a násl ObčZ, kvůli speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých vztahů trvalého užívání zajistil zákon č. 229/2001 Sb., který ve své části IV. zůstal nálezem Ústavního soudu nedotčen. "Současná aplikace §879c a násl. ObčZ z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je však zcela vyloučena. Stanovený den 1. července 2001 totiž nenávratně minul a "oživená" ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemek v trvalém užívání. Nemohlo tedy dojít u žalobce ke vzniku vlastnického práva k pozemku." Poukázala na §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s tím, že do právních vztahů vzniklých v mezidobí před zrušením právního předpisu nemohou žádná dodatečně "oživená" ustanovení zasahovat. Současný veřejný zájem je na tom, aby zásadní nerovnosti, založené nikoli zákonem č. 229/2001 Sb., ale především zákonem č. 103/2000 Sb. a §879c a násl. ObčZ, nebyly ještě více prohlubovány.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo posouzení toho, zda se žalobce stal vlastníkem nemovitostí, které by nabyl nebýt zrušené části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané "Změna občanského zákoníku čl. II" (a tedy i §879c ObčZ), dnem 31. prosince 2004. Klíčovou otázkou v této souvislosti bylo posouzení účinků zrušení citované části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci ust. §879c až §879e občanského zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry žalobce. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva žalobce.
Konkrétně se jednalo o interpretaci té části citovaného nálezu, v níž Ústavní soud vyslovil, že:
"V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn Pl. ÚS 5/94 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení §324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek "rehabilitaci" ustanovení §324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ.
Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy."
Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ust. §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ust. §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku."
Rozhodnutím Ústavního soudu o odložení účinnosti zrušení derogační části citovaného zákona do 31.12.2004 bylo sledováno - dle explicitního sdělení - vytvoření dostatečného časového prostoru pro zákonodárce k přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reagovala na Ústavním soudem vyslovený fakt, že bez ní by konsekvencí "rehabilitace" ust. §879c až §879e občanského zákoníku a obnovení jimi založeného stavu byl vznik značné právní nejistoty. Pokud by se Ústavní soud domníval, že se tato ustanovení "nerehabilitují" a neobnoví se stav založený předmětnými ustanoveními občanského zákoníku, a nedojde tak k nabytí vlastnického práva subjektů, na které se vztahoval režim těchto ustanovení, neměl by žádného rozumného důvodu odkládat účinnost zrušení derogační části citovaného zákona, nadto o tak relativně dlouhou dobu. To platí tím spíše, že důvodem takového odložení bylo vytvoření prostoru pro přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reflektovala právě vznik právní nejistoty, a to i třetích osob.
Ústavní soud vyjádřil tento právní názor sice v řízení o abstraktní kontrole norem, současně však vyvolaného v souvislosti s konkrétním soudním řízením, a to právě ve věci sp. zn. 7 C 139/2001 vedené u Okresního soudu v Příbrami, z něhož vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27.1.2005, sp.zn. 7 C 139/2001, Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp.zn. 26 Co 134/2005, Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005). Ústavní soud tak vyslovil názor, jímž bral v potaz právní účinky derogace citované části zákona č. 229/2001 Sb. právě i, resp. především k okolnostem dané věci, tedy na poměry žalobce a stěžovatelky.
Ústavní soud přitom nevidí žádného důvodu odchylovat se od svého předchozího právního názoru v dané věci. Pakliže interpretace obecných soudů citované části nálezu Ústavního soudu byla se shora uvedeným právním názorem zcela v souladu, a soudy dovodily logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětných kupních smluv (které ani nebyly vloženy do katastru nemovitostí jakožto podmínky pro přechod vlastnického práva), nelze jim z pohledu ústavně právního ničeho vytýkat.
Stejně tak nelze Nejvyššímu soudu z hlediska ústavní konformity jeho postupu vytýkat, že explicitně nereagoval na každou vyslovenou námitku stěžovatelky. Ty totiž byly ve svém obsahu polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a pokud z něj Nejvyšší soud (jakož i soudy prvního a druhého stupně) správně vycházel, bylo nadbytečné se takovými námitkami výslovně zabývat. Jinými slovy, nelze tvrdit, že Nejvyšší soud na námitky stěžovatelky nereagoval, neboť na ně ve skutečnosti reagoval, a to implicitně (považoval je za nadbytečné vzhledem k obsahu svého rozhodnutí). Tím spíše potom nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, že se takovými námitkami nezabýval v napadeném usnesení ze dne 21.11.2006, sp.zn. 22 Cdo 2504/2006, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po stránce právní zásadní význam a věcně se jimi proto zabývat vůbec nemohl (odmítl dovolání jako nepřípustné). Jak přitom plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, posouzení, zda to které napadené rozhodnutí má po stránce právní zásadní význam, spadá do sféry nezávislé diskrece Nejvyššího soudu, do níž nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat. Ostatně, lze dodat nad rámec, že takový závěr Nejvyššího soudu je zcela logický, neboť tutéž věc vyřešil Nejvyšší soud meritorně rozsudkem o relativně krátkou dobu předtím.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral v úvahu - jak plyne již ze shora uvedeného - možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ust. §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci (jejímž předmětem však nebyla otázka ochrany práv třetích osob, na což ostatně poukázal i Nejvyšší soud).
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovateky usnesením odmítl jako zjevně návrh neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu