ECLI:CZ:US:2019:2.US.899.19.1
sp. zn. II. ÚS 899/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 12. 2018 č. j. 13 To 365/2018-211 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 10. 2018 č. j. 2 T 7/2013-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 1. 2013 č. j. 2 T 7/2013-101 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 11. 2015 č. j. 2 T 7/2013-124. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že stěžovatel soustavně porušoval zkušební dobu podmíněného odsouzení, byl znovu soudně trestán a nelze akceptovat návrh učiněný ve veřejném zasedání, aby mu ještě byla prodloužena zkušební doba, neboť již vyčerpal celou zkušební dobu pěti roků a byl si přitom vědom toho, že zkušební dobu porušuje a takto jednal po celou dobu.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost. V ní sice uznal, že vyživovací povinnost neplnil, ale toto se snažil napravit, byť na poslední chvíli. Dlužné výživné chce postupně uhrazovat. Jeho jednání není účelové tak, jak vyhodnotil okresní soud. Přeměnu podmíněně odloženého trestu vnímá jako velkou nespravedlnost, neboť za neplacení výživného by měl být nařizován výkon trestu zcela mimořádně. V případě výkonu trestu ztratí možnost zachovat si současnou výdělečnou činnost a tím i možnost hradit výživné. Tím, že navázal stálý pracovní poměr a začal plnit vyživovací povinnost, prokázal snahu vést řádný život. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích stížnost stěžovatele zamítl s tím, že pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti neshledal ani on zákonné podmínky, a to z důvodů, které přiléhavě uvedl již okresní soud (opakovaná odsouzení ve zkušební době, absence řádného zaměstnání, sporadické hrazení výživného vázané na rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, ale zejména pak maximální vyčerpaná pětiletá zkušební doba).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že měl a nadále má skutečně snahu hradit výživné a v minulých letech tak činil potud, pokud mu jeho příjmové možnosti dostačovaly. Stěžovatel poměrně značnou částku výživného již zaplatil a zároveň se intenzivně snažil doplatit i zbylé dlužné výživné. V důsledku přeměny původně podmíněného trestu odnětí svobody jsou ve své podstatě nejvíce poškozeny děti stěžovatele. V rámci výkonu trestu bude stěžovatel těžko schopen v plné míře hradit výživné na obě děti, neboť možnosti práce a výše výdělku ve výkonu trestu jsou velice omezené. Rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny stěžovatel spatřuje zejména v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům krajského soudu vycházejícím z rozhodnutí okresního soudu, který v řízení vykládal podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace uplatňované v předchozím řízení. Jak soud okresní, tak soud krajský v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly shodně k závěru, že spáchal-li v této době opětovně trestnou činnost, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil, a to i přesto, že deklaruje zájem na uhrazení služného výživného. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době dopustil dalších trestných činů, a soud dospěl k rozhodnutí, že se trest vykoná, je jeho závěr z ústavního hlediska přijatelný, neboť vyvarování se páchání další trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů považuje Ústavní soud za dostatečně konkrétní, vycházející ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny za přesvědčivá. Ústavní soud neshledal, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
9. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu