ECLI:CZ:US:2010:2.US.916.09.1
sp. zn. II. ÚS 916/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Ludvíkem Sekaninou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 4 To 47/2009, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2008 č. j. 12 Nt 76/2008-29, unesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 4 To 54/2009 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2008 č. j. 12 Nt 76/2008-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2009, která splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 Nt 76/2008, jakož i dalších listin připojených k ústavní stížnosti, zjistil následující:
Stěžovatel byl v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 241/2006 uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. z. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks dvouhlavňové brokovnice se zkrácenou hlavní a pažbou (ráže 16/16, v. č. 18229.48), 113 ks brokových nábojů zn. Sellier&Bellot, 41 ks brokových nábojů RC 16, 183 ks nábojů Fiocchi, 93 ks zn. Sellier&Bellot 22 a 47 ks Aguila 22. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. z. bylo stěžovateli uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ústavní. Poškozená byla odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněním nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z příslušného spisu bylo shledáno, že dne 28. 3. 2008 podal k Městskému soud v Brně státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně návrh na uložení ochranného opatření - zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. z., a to blíže specifikovaných pod body 1) až 18) návrhu, když tyto zajištěné věci ohrožují bezpečnost lidí a majetku. V odůvodnění návrhu uvedl, že v rámci uloženého trestu propadnutí věci bylo rozhodnuto především o věcech souvisejících s nedovoleným ozbrojováním, avšak nebylo jednak rozhodnuto o všech těchto věcech, a dále nebylo rozhodnuto o věcech souvisejících s násilnou trestnou činností odsouzeného.
V rámci veřejného jednání konaného dne 30. 6. 2008, ke kterému byl stěžovatel předvolán přípisem doručeným mu 12. 5. 2008, Městský soud v Brně usnesením č. j. 12 Nt 76/2008-10 uložil stěžovateli navrhované ochranné opatření. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 4 To 285/2008 uvedené usnesení zrušil a uložil soudu prvého stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnostní soud k námitce stěžovatele konstatoval, že soud prvého stupně v dané věci porušil ustanovení §233 odst. 1 tr. ř., neboť součástí předvolání nebyl opis návrhu, kterým byl dán k řízení podnět, a tím soud zkrátil stěžovatele jako odsouzeného v jeho právu na obhajobu.
Městský soud v Brně proto nařídil nové veřejné zasedání. Dne 3. 12. 2008 došla soudu žádost stěžovatele o přidělení bezplatné obhajoby (v pořadí již druhá, když prvou žádost soud prvého stupně obdržel již 3. 6. 2008), jíž odůvodňoval skutečností, že mu již v předcházejícím řízení byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán a jeho finanční situace se nějak od té doby nezměnila.
V rámci veřejného zasedání konaného dne 15. 12. 2008 Městský soud v Brně vyhlásil usnesení č. j. 12 Nt 76/2008-33, kterým žádost stěžovatele o přiznání práva na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu zamítl poté, co dospěl k závěru, že v dané věci nejde o případ nutné obhajoby, nerozhoduje se o jeho vině ze spáchání trestného činu a nebyly zjištěny žádné okolnosti vyvolávající pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Stěžovatel si přitom sám obhájce nezvolil. Soud prvého stupně téhož dne v rámci veřejného zasedání vyslechl na základě pokynu odvolacího soudu soudního znalce k charakteru části zbraní a nábojů, které byly u stěžovatele zajištěny, a současně umožnil stěžovateli, aby se k věci vyjádřil. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že věci specifikované ve výroku vyhlášeného usnesení č. j. 12 Nt 76/2008-29 pod body 1) až 13) sloužily ke spáchání zvlášť závažného trestného činu, případně by mohly ohrožovat bezpečnost lidí a majetku, pokud by byly stěžovateli vydány. Ohledně dalších označených věcí v návrhu státního zástupce jako dřevěná odříznutá pažba pušky, tři plastové krabičky s nábojkami a uříznutá hlaveň zbraně soud prvého stupně uzavřel, že tyto bezpečnost lidí neohrožují a nehrozí, že budou sloužit ke spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, proto o jejich zabrání nerozhodl.
Stížnosti stěžovatele proti oběma usnesením soudu prvého stupně byly Krajským soudem v Brně v záhlaví uvedenými usneseními ze dne 28. 1. 2009 a 29. 1. 2009 zamítnuty. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a konstatoval, že se v dané věci nejedná o žádný z případů nutné obhajoby dle §36a tr. ř. ani nejde o případy dle §33 odst. 2 tr. ř., kdy by stěžovatel měl nárok na obhajobu bezplatnou, případně za sníženou odměnu.
Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že, stejně jako v trestním řízení o podané obžalobě, měl být také v řízení o ochranném opatření spočívajícím v zabrání věci právně zastoupen obhájcem. Toto řízení de facto souvisí a navazuje na řízení o věci samé, v níž stěžovatel obhájcem z důvodu nutné obhajoby zastoupen byl. Z této skutečnosti vyplývá, že pokud by o zabrání věcí bylo rozhodnuto v řízení o věci samé, pak by i v této části byl zastoupen obhájcem z důvodu nutné obhajoby, a proto nemůže být k jeho tíži, že rozhodnutí o zabrání věcí bylo učiněno soudy až později. Stěžovatel poukázal na ustanovení §36a tr. ř., dle kterého se řídí podmínky nutné obhajoby ve vykonávacím řízení, s tvrzením, že v jeho případě byly podmínky pod písmenem c) - pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit - splněny, neboť je člověkem s poměrně nízkým stupněm vzdělání a nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody. Právě z důvodu omezených možností pro přípravu obhajoby, musí mít obviněný obhájce již od přípravného řízení v případě, že se nachází ve vazbě. Jedná se tedy o situaci zcela analogickou. Stěžovatel namítal, že mu nebyl přiznán ani nárok na obhajobu bezplatnou, přestože je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody bez pracovního zařazení a jeho sociální situace se od rozhodování ve věci samé, kde mu bezplatná obhajoba byla přiznána, ještě více zhoršila.
Za údajné zkrácení svých práv ve sféře vlastnictví stěžovatel označil samotné ochranné opatření spočívajícím v zabrání věcí. V ústavní stížnosti namítal, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky, neboť žádná z nich není pro okolí nebezpečná a kterákoli z nich je dostupná v běžné obchodní síti. Navíc byly zabrány i položky, které se nenacházely na místě údajného spáchání trestného činu. Stěžovatel podotkl, že nebyla splněna náležitost přesného označení věci a osoby, které patří, v samotném výroku rozhodnutí.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti zpochybňoval na prvé místě závěry obecných soudů, které neshledaly opodstatněným jeho návrh na ustanovení obhájce z titulu nutné obhajoby ve smyslu §36a odst. 1 písm. c) tr. ř. a ani nevyhověly jeho žádosti na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud předesílá, že v podobných případech ve své rozhodovací praxi uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně a vždy zdůrazňoval, že posouzení podmínek v tom kterém konkrétním případě náleží toliko soudům obecným (srov. např. usnesení Ústavního soudu I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 836/08 či II. ÚS 393/09, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
K ústavněprávní stránce věci je třeba podotknout, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a v rámci vykonávacího řízení se již nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění. K námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že z hlediska hmotného práva trestního, nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §55 odst. 1 tr. z., lze o ochranném opatření - zabrání věci - uvažovat na návrh státního zástupce i následně, tj. i po pravomocném rozhodnutí v trestní věci. Z uvedeného vyplývá, že cit. §73 odst. 1 písm. c) tr. z. umožňuje soudu uložit pachateli trestného činu v případě věci uvedené v ust. §55 odst. 1 tr. z. na návrh státního zástupce zabrání věci, aniž by mu v tom bránila překážka věci rozsouzené. V této souvislosti lze odmítnout argumentaci stěžovatele týkající se nutné obhajoby, jíž opírá v podstatě o pokračování řízení ve věci samé, kde mu nutná obhajoba ve smyslu §36 tr. ř. rozhodnutím soudu příslušela; lze předpokládat, že byla soudy dovozena z některé ze skutečností uvedených pod odstavci 1) až 3) uvedeného ustanovení, neboť odstavec 4) s nutnou obhajobou pro řízení, v němž se rozhoduje pouze o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci, nepočítá. Ostatně pro závěr o samostatném posuzování podmínek nutné obhajoby pro vykonávací řízení svědčí již skutečnost, že jejich úprava byla vtělena do samostatného ustanovení §36a tr. ř. a pojednává toliko o odsouzeném, zatímco ustanovení §36 tr. ř. pojednává o osobě obviněného.
Ústavní soud se s návrhem stěžovatele nemůže ztotožnit ani v té části argumentace, v níž se dovolává naplnění podmínek §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívajících ve stěžovatelově způsobilosti, resp. nezpůsobilosti se hájit. V dané věci je zřejmé, že osoba stěžovatele ani složitost projednávané věci obecné soudy k pochybnostem o jeho způsobilosti nevedly. A stejně tak skutečnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť mu nic nebránilo, aby si obhájce pro toto řízení zvolil sám. Ústavní soud po podrobném seznámení se spisovým materiálem v projednávaném případě proto akceptuje postup obecných soudů, který shledal v rámci daném příslušnými procesními předpisy a nelze mu z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud dále při posuzování otázky, zda obviněný (resp. odsouzený) splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, předně odkazuje na závěry, které učinil ve svých předchozích rozhodnutích (srov. např. usnesení III. ÚS 40/08, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS) a shodně jako v nich uvádí, že pro rozhodování obecných soudů o uvedeném nároku není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry. Nemajetnost obviněného tak lze hodnotit i s ohledem na to, zda lze v budoucnu reálně očekávat, že obviněný získá majetek k uhrazení pohledávek státu. Z tohoto hlediska je zajisté mimořádně významnou skutečností, že se odsouzený nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Je nezbytné, aby obecný soud bral při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu na tuto skutečnost náležitý ohled. Na druhou stranu lze však rovněž akceptovat poukaz obecných soudů na to, že eventuální nedostatek pracovních příležitostí pro odsouzené v nápravném zařízení má ze své podstaty ve vztahu ke konkrétnímu odsouzenému povahu dočasnou a nelze na něj hledět jako na překážku, jež by trvale bránila stěžovateli získat prostředky k uhrazení pohledávek za poskytnutí bezplatné obhajoby v řízení.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí obecných soudů v rámci trestního řízení ve věci samé, jež v otázce uvedeného nároku dospěly k odlišnému závěru, nemá v dané věci pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí většího významu. Platí sice obecná zásada, že v podobném je třeba podobně rozhodovat, v případě rozhodování soudů o nároku dle §33 odst. 2 tr. ř. je však třeba mít na zřeteli, že posouzení poměrů pachatele odvisí od okolností ze své podstaty proměnlivých. Stěžovatel dle Ústavního soudu poukazuje na rozdílná období, v nichž se také měnila stěžovatelova příležitost k pracovnímu zařazení, když v nynější situace není vyloučeno pracovní umístění stěžovatele jako odsouzeného v rámci výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud neshledal opodstatněnost stěžovatelovy argumentace ani v jeho námitce, že zabráním věcí došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek. Podle názoru Ústavního soudu ochrana vlastnického práva, tak jak je definována v čl. 11 Listiny, porušena nebyla, neboť článek 11 odst. 3 Listiny výslovně stanovuje, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Z předloženého spisu je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatel v ústavní stížnosti napadl, tedy k vydání ochranného opatření. Soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě jakých skutečností dospěly ke svým rozhodnutím a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Není proto v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení opakovaně posuzovat. V projednávané věci není záruka, že by uvedené věci nemohly být v případě nevyslovení jejich zabrání opětovně použity k páchání trestné činnosti stejného nebo podobného druhu. Vzhledem k osobě pachatele a jeho trestné činnosti je názor stěžovatele, že žádná z věcí není pro okolí nebezpečná a je dostupná v běžné obchodní síti, zcela bezpředmětným a spíše vede Ústavní soud k pochybám, zda bylo v případě stěžovatele dosaženo účelu trestního řízení. Ve světle uvedených zjištění a úvah samotné vlastnictví v tomto případě nejen ustupuje do pozadí, ale ocitá se i v rozporu s obecným zájmem, jaký nesporně představuje bezpečnost lidí a potřeba jejich ochrany.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Pouhá skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu