ECLI:CZ:US:2016:2.US.948.16.1
sp. zn. II. ÚS 948/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016 č. j. 1 Azs 273/2015-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2015 č. j. 1 Az 17/2015-38 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 24. 4. 2015 č. j. OAM-13-/ZA-ZA14-K08-2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelčina ústavní stížnost. Navrhuje v ní zrušení výše uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jejích základních práv plynoucích z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 č. j. OAM-13/ZA-ZA14-K08-2015 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), neudělilo stěžovatelce žádnou z forem mezinárodní ochrany. Nesplňovala podmínky pro její udělení podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu").
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva. Skutečnosti, které žalobkyně uvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a souvisejících pohovorech, totiž neodůvodňovaly udělení azylu podle §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Stejně tak městský soud neshledal důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny či humanitárního azylu (§13 a 14 zákona o azylu). V řízení ani nebylo zjištěno, že by žalobkyni na Ukrajině hrozila vážná újma odůvodňující udělení doplňkové ochrany (§14a a 14b zákona o azylu). Městský soud pak zdůraznil, že situace na západě Ukrajiny a ve středu země je klidná. Žalobkyně se proto může v rámci země přestěhovat. Mezinárodní ochrana nemůže sloužit k legalizaci pobytu v České republice, které se žalobkyně snažila dosáhnout.
4. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 3. 2016 č. j. 1 Azs 273/2015-31 odmítl následnou kasační stížnost stěžovatelky pro nepřijatelnost podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"). Jak vyplývá z tohoto usnesení, Nejvyšší správní soud podrobně vyložil, za jakých podmínek by kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany mohla být přijatelná a z jakého důvodu tyto podmínky nejsou v daném případě splněny. Ve vztahu k jednotlivým důvodům žádosti pak přisvědčil závěrům ministerstva a městského soudu. Nevyhověl ani procesním námitkám stěžovatelky vůči doručování a neustanovení zástupce v řízení před městským soudem. Zdůraznil pak, že se ve své judikatuře několikrát zabýval současnou bezpečnostní situací na Ukrajině. Dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, který by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před městským soudem došlo k velmi závažným procesním pochybením. Nebylo jí totiž řádně doručeno předvolání k jednání. Nemohla se ho proto zúčastnit, ani případně zmocnit zmocněnce, protože o konání jednání vůbec nevěděla. Městský soud také stěžovatelce neustanovil zástupce. Stěžovatelka se domnívá, že tyto procesní vady, které nebyly napraveny ani v rámci kasačního přezkumu, dosahují ústavněprávní intenzity. Napadená rozhodnutí jsou dále v rozporu s čl. 3 Úmluvy a zásadou non-refoulement. Stěžovatelce coby civilistce, pocházející z válečným konfliktem ohrožené oblasti města Oděsa, hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy. Stěžovatelka se také obává útoků radikálních nacionalistů, kteří prosazují nenávist k jiným skupinám obyvatel. Nebezpečí hrozí v případě návratu i jejímu manželovi, který by mohl být trestně stíhán pro nenastoupení vojenské služby. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že se těmito námitkami nemůže zabývat, protože jde o nová skutková tvrzení, která nebyla uplatněna v řízení před městským soudem. Ze zásady koncentrace řízení na prvním stupni ale mohou existovat v určitých případech výjimky, zejména pokud soudy rozhodují o možném porušení zásady non-refoulement jako v případě stěžovatelky.
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, pokud prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Kasační stížnost stěžovatelky byla odmítnuta podle §104a s. ř. s.. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle §104a odst. 3 nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Nejvyšší správní soud však ve své judikatuře zkonstruoval tzv. Ostapenko test, který aplikuje pro posouzení, zda kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a zda jde o přijatelnou kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS; blíže viz Bobák, M., Hájek, M. Nepřijatelnost dle §104a s. ř. s.: smysluplný krok nebo kanón na vrabce? MUNI Law Working Paper Series, MUNI Law Working Paper 2015.02. Dostupné on-line zde ). Ústavní soud se již otázkou interpretace §104a s. ř. s. ve své judikatuře opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že do uvážení Nejvyššího správního soudu může zasáhnout pouze zcela výjimečně, pokud by shledal, že došlo k jeho zneužití (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 597/06 ze dne 9. 11. 2006 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2283/11 ze dne 22. 3. 2012).
8. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Nejvyšší správní soud naopak při svém rozhodování postupoval ústavně konformním způsobem a své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení §104a odst. 3 s. ř. s. na základě Ostapenko testu odůvodnil. Své závěry přitom opřel o konstantní judikaturu. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Vysvětlil, že předvolání k ústnímu jednání nemusí být podle jeho judikatury doručeno do vlastních rukou a stěžovatelce bylo vhozeno do schránky v souladu s §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak ozřejmil, že městský soud zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce usnesením ze dne 23. 6. 2015 č. j. 1 Az 17/2015-21, protože dospěl k závěru, že ho není potřeba k ochraně práv stěžovatelky. Stěžovatelka mohla toto usnesení napadnout kasační stížností, což ovšem neučinila.
9. Ústavní soud pak respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které se dle dostupných informací na Ukrajině nejedná o tzv. totální konflikt, který by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. Nejvyšším správním soudem citovaná usnesení ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17; usnesení ze dne 25. 3. 2015 č. j. 3 Azs 259/2014 - 26; usnesení ze dne 18. 9. 2015 č. j. 2 Azs 194/2015 - 28; usnesení ze dne 10. 12. 2015 č. j. 8 Azs 131/2015 - 24; pro srovnání viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 5 Azs 226/2015-59 ve vztahu k Afghánistánu). Stěžovatelka pak neuvedla dostatečně konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že existují závažné důvody se domnívat, že jí v případě vycestování zpět na Ukrajinu hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, jak jej vymezuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, §128 - 133). Nejvyšší správní soud ve výsledku neporušil její právo na spravedlivý proces, pokud nepřihlédl k některým jejím námitkám s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s., protože je stěžovatelka uplatnila až v řízení o kasační stížnosti.
10. Ústavní soud taktéž shledává ústavně souladnými napadená rozhodnutí městského soudu a ministerstva, která shodně dospěla k závěru, že v případě stěžovatelky nejsou dány důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Jejich odůvodnění nijak nevybočují z mezí ústavnosti. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by dokládaly její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a dalších jí uvedených článků Listiny, Úmluvy a Ústavy.
11. Na závěr Ústavní soud připomíná, že na půdě tohoto soudu nelze vést pouhou pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva. Jejich ambicí není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
13. S ohledem na rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu