ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2175.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2175/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně A. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 622/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.800,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j. 16 C 201/2006-28, zamítl žalobu na vyloučení pohledávky z titulu smlouvy o stavebním spoření ze dne 20. 2. 2004 z exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24. 1. 2006, č.j. 24 Nc 2059/2006-4, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že vymáhaný závazek nelze považovat za závazek ve smyslu ustanovení §267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), neboť vznikl až v druhé polovině roku 2000 a nelze dovodit jeho souvislost s 50.000,- Kč, které dostal manžel žalobkyně (v exekučním řízení povinný) darem od svého otce a v roce 1996 je použil jako počáteční vklad do podnikání. Protože žalobkyně o podnikání svého manžela věděla a nelze předpokládat, že by udělovala souhlas s převzetím každého jednotlivého závazku z jeho podnikání, nemůže podle soudu prvního stupně obstát námitka, že závazek je nepřiměřený majetkovým poměrům manželů a že povinný jej převzal bez jejího souhlasu. Ke smlouvě o zúžení společného jmění manželů žalobkyně a povinného smlouvou ze dne 26. 1. 2001 soud s odkazem na ustanovení §262a o.s.ř. nepřihlédl, protože byla uzavřena až po vzniku vymáhané pohledávky.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 622/2006-57, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že pohledávku žalobkyně z exekuce vyloučil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 4 (dále též jen „R 4/2001“) – uzavřel, že pohledávka žalobkyně není způsobilým předmětem exekuce nařízené proti jejímu manželovi, neboť „majitelem účtu (§708 a násl. obchod. zák.)“ není povinný, ale žalobkyně. Bez ohledu na to, čí prostředky byly na účet vloženy, má jedině žalobkyně pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout exekucí podle §303 až 311 o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím druhého z nich namítá, že postižená pohledávka není pohledávkou z běžného účtu, takže žalobkyně není majitelkou účtu ve smyslu §708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 96/1993 Sb.“), který upravuje režim stavebního spoření, nezná pojem majitel účtu, nýbrž účastník stavebního spoření. Uspořená částka je bez ohledu na to, že smlouvu s peněžním ústavem uzavřel jen jeden z manželů, součástí společného jmění, „ať již by ji oni sami považovali za uspořené peníze ve vlastním slova smyslu nebo za pohledávku za stavební spořitelnou.“ Závěry obsažené v R 4/2001 nelze podle dovolatele použít, neboť uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle právní úpravy účinné před novelou občanského soudního řádu, která od 1. 1. 2001 ustanovením „§262a, věty první, procesně prolomila nemožnost uspokojení pohledávky z jiného majetku, než ve vlastnictví povinného;“ navíc se jednalo o případ vzniklý před zavedením institutu společného jmění manželů. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že „nechal bez povšimnutí,“ že ve stejný den, kdy byla podána vylučovací žaloba, vyplatila stavební spořitelna pohledávku z účtu ve prospěch exekuce žalovaného, čímž pohledávka zanikla, a žalobkyně má proto své domnělé nároky uplatnit jinou žalobou. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,“ a sice, že žalobkyně se stavební spořitelnou uzavřela smlouvu o běžném účtu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Připomněla, že dokud nebylo rozhodnuto o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí a dokud nebyla zastavena exekuce, neměla jinou možnost k ochraně svých práv než podání vylučovací žaloby.
Dovolání – přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pouze v jeho intencích rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumá (§242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatel, který vadu řízení spatřuje v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, uplatňuje touto námitkou ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tato výtka však neobstojí, jelikož z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně se stavební spořitelnou uzavřela smlouvu o stavebním spoření. Námitka nesprávné aplikace ustanovení §708 obch. zák. je pak již kritikou právního posouzení.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 24. 1. 2006, č.j. 24 Nc 2059/2006-4, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2005, č.j. 45 Cm 40/2003-132, proti manželu žalobkyně E. J. exekuci k vymožení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši 311.265,- Kč s příslušenstvím, jejímž provedením pověřil Mgr. S. M., soudního exekutora. Exekutor rozhodl exekučním příkazem ze dne 11. 5. 2006, č.j. 050 EX 77/06-27, o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu, který založila Č. s. s., a.s., na základě smlouvy o stavebním spoření uzavřené mezi žalobkyní a stavební spořitelnou k návrhu žalobkyně ze dne 20. 2. 2004. Na účtu byla zajištěna hotovost ve výši 23.496,80 Kč, která byla dne 7. 7. 2006 připsána na účet exekutora, jenž po jejím rozúčtování zaslal dne 18. 7. 2006 část ve výši 17.548,30 Kč na účet právního zástupce žalovaného. Žalobkyně a povinný uzavřeli dne 26. 1. 2001 formou notářského zápisu dohodu o zúžení společného jmění manželů.
Závěr odvolacího soudu, že exekuci vedenou proti povinnému nelze provést přikázáním pohledávky z účtu jeho manželky, je v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 4, na něž přiléhavě odkázal odvolací soud, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2002 pod č. 75, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2891/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2006 pod č. 50). Tento způsob exekuce postihuje – obecně – pohledávku, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu (musí se jednat o právní vztah, z něhož peněžnímu ústavu vzniká povinnost zřídit účet, přijímat na něj vklady /platby/ a uskutečňovat z něho výplaty za stanovených /dohodnutých/ podmínek), spočívající v právu nakládat s peněžními prostředky vloženými (přijatými) na účet, přičemž pohledávkou z účtu se nerozumí tyto peněžní prostředky. Je proto nerozhodné, čí peněžní prostředky byly na účet přijaty, podstatná je skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, není součástí společného jmění; společným jměním mohou být jen peněžní prostředky z účtu již vybrané. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí není odkaz odvolacího soudu na ustanovení §708 obch. zák., je-li nepochybné, že za majitele účtu měl osobu, které náleží podle smlouvy (zde smlouvy o stavebním spoření) vůči bance (srov. §2 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.) právo nakládat s peněžními prostředky na účtu.
Námitka, že žaloba měla být zamítnuta proto, že stavební spořitelna téhož dne, kdy byla žaloba podána, pohledávku z účtu vyplatila exekutorovi, není důvodná. Vyplatila-li stavební spořitelna částku 23.496,80 Kč, pak exekuce prováděná podle exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2006 postihujícího pohledávku z účtu nezanikla, jelikož vymáhaná pohledávka takto nebyla zcela uspokojena a na místě byl postup podle ustanovení §307 odst. 3 o.s.ř.
Lze uzavřít, že žalovanému se správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalobkyni podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátem 4.500,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§251 o.s.ř.).
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu