ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3062.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3062/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné L. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, pro 101 003 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 21 EXE 1159/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2022, č. j. 26 Co 53/2022-394, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2022, č. j. 26 Co 53/2022-394, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 1. 2020, č. j. 21 EXE 1159/2016-347, mění tak, že se exekuce vedená JUDr. Zdeňkem Zítkou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň – město, pod sp. zn. 108 EX 07523/16 na základě pověření Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 9. 2016, č. j. 21 EXE 1159/2016-6, zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně 72 609,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinné.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinné.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Zdeňku Zítkovi, Exekutorský úřad Plzeň – město, na náhradě nákladů exekuce 16 395,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Trutnově (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2019, č. j. 21 EXE 1159/2016-57 (první rozhodnutí ve věci), zastavil exekuci vedenou dle pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v Trutnově dne 27. 9. 2016, č. j. 21 EXE 1159/2016-6 (výrok I), dále (označenou) exekuci na majetek povinné odložil do pravomocného skončení řízení o návrhu povinné za zastavení exekuce (výrok II) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III) a povinné náhradu nákladů řízení (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v dané věci je vykonatelný rozhodčí nález vydaný Mgr. Janem Fišerem dne 12. 4. 2016, č. j. 103 Rozh 590/2016-7, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné 110 003 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 %, smluvní pokutou 0,25 % denně za každý den prodlení z 87 124 Kč od 14. 1. 2016 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 15 232,80 Kč. Dne 31. 8. 2015 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo 9100951037, na základě které oprávněná poskytla povinné úvěr 40 000 Kč a povinná se zavázala splácet úvěr ve splátkách 3 788 Kč měsíčně po dobu 24 měsíců, tj. celkem měla povinná uhradit (vrátit) 90 912 Kč, přičemž dle této smlouvy byla sjednána úroková sazba 150,84 % s tím, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) k uvedenému úvěru byla sjednána na 116,17 %. Současně mezi účastníky označené smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek dle aktuálního splátkového kalendáře se stávají automaticky okamžitě splatné všechny dosud nesplacené závazky, tj. dojde k tzv. zesplatnění úvěru, oprávněné měl vzniknout nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky a pro případ dalšího prodlení měl oprávněné vzniknout nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny (v souzené věci 87 124 Kč). K předmětné úvěrové smlouvě byla dne 31. 8. 2015 mezi účastníky samostatně sjednána rozhodčí smlouva. Po uzavření označené úvěrové smlouvy povinná zaplatila pouze jednu splátku, poté zůstala nečinná a došlo tak k zesplatnění úvěru ve výši 87 124 Kč. Dle sdělení České národní banky ze dne 29. 8. 2019 činila v srpnu 2015 průměrná úroková sazba z korunových spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem 12,61 % ročně.
2. Soud prvního stupně při právním posouzení věci citoval §55 odst. 3 a 4, §40 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že v přezkoumávané úvěrové smlouvě sjednaný úrok ve výši 150,84 % není přiměřený zjištěným poměrům smluvních stran, evidentně poškozuje práva klientů oprávněné a je nepřijatelný ve spotřebitelských smlouvách; jedná se o úrok dosahující lichevní výše. Podle trestní judikatury je hrubým nepoměrem ve smyslu definice lichvy roční sazba úroků, která několikanásobně (zpravidla alespoň 3 – 4 násobně) převyšuje obvyklou výši úroků požadovanou bankami a tomu v zásadě odpovídá i judikatura civilních soudů, podle níž je v rozporu s dobrými mravy taková úroková sazba, která téměř čtyřnásobně přesahuje hranici obvyklé sazby na trhu. Povinná jako spotřebitel byla v oslabeném postavení, sjednané zajišťovací instituty byly nepřiměřené a zmíněný právní úkon je neplatný pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Z uvedených důvodů tedy exekuci zastavil dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť je vedena nepřípustně na základě neplatného exekučního titulu.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 21. 5. 2020, č. j. 26 Co 47/2020-161 (první rozhodnutí ve věci), shora označené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplnil dokazování mj. výslechem povinné a výpočtem úrokové sazby za použití splátkového a úvěrového kalkulátoru ( www.finance.cz/uvery-a-pujcky-aaplikace/splatkovy-kalkulator ), kterou vyčíslil na 95,58 % (při měsíční splátce 3 788 Kč po dobu 24 měsíců, výši úvěru 40 000 Kč a navýšení o 50 912 Kč). Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, sp. zn. 20 Cdo 4044/19, sp. zn. 20 Cdo 1037/2019; ke smluvní pokutě na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), provedl celkové vyhodnocení vztahu účastníků a dospěl k závěru, že obsah vykonávaného rozhodčího nálezu není v kolizi se základními principy demokratického právního řádu, přičemž odměnu za půjčení peněz (50 912 Kč při úvěru ve výši 40 000 Kč) nepovažoval za tak vysokou, aby sama o sobě dosáhla ústavněprávního rozměru, pro který by měl soud zasáhnout do právní jistoty oprávněného. Za rozporuplné dobrým mravům nepovažoval ani další ujednání smluvních stran, tj. ujednání o jednorázové smluvní pokutě ve výši 25 % zjištěného dluhu a o další smluvní pokutě 0,25 % denně pro případ dalšího prodlení se zaplacením „zesplatněného“ dluhu. Úvěruschopnost povinné byla řádně zjišťována, tudíž ani v tomto směru návrh na zastavení exekuce neshledal důvodným. Soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že má být zkoumána další námitka povinné, a to tvrzená ekonomická závislost rozhodce, s poukazem na „okolnosti rozhodčího řízení“.
4. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím (druhým ve věci) potvrdil usnesení ze dne 20. ledna 2022, č. j. 21 EXE 1159/2016-347, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci (na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit) a uvedl, že soud prvního stupně se správně zaměřil pouze na námitky povinné o jí tvrzené ekonomické závislosti rozhodce Mgr. Jana Fišera a okolnostech rozhodčího řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1034/2018 a sp. zn. 20 Cdo 4022/17) shledal námitku ekonomické závislosti rozhodce, která směřovala k zpochybnění nezávislosti a nestrannosti rozhodce, nedůvodnou. Z povinnou navržených důkazů nevyplývá, že by rozhodce Mgr. Jan Fišer rozhodčí nález nevydal. Součástí rozhodčího nálezu je podpis rozhodce, kterým byl stvrzen souhlas rozhodce s obsahem rozhodnutí, čemuž nebrání tvrzení (které ale nebylo v souzené věci prokázáno), že koncept rozhodčího nálezu rozhodce sám nepřipravoval. Žádná nestandardní vazba mezi rozhodcem a oprávněnou tvrzena nebyla a nevyšla ani v řízení najevo. Za skutečnost, která by měla vést k závěru o podjatosti rozhodce, nelze považovat ani to, že rozhodce Mgr. Fišer v době vydání rozhodčího nálezu pracoval jako koncipient JUDr. Kolaříka. Jak uvedl sám rozhodce, jeho odměňování nebylo závislé od počtu rozhodnutých věcí. Že by rozhodce Mgr. Fišer rezignoval na svoji úlohu rozhodce a spory nerozhodoval nestranně a nezávisle, nelze z žádného tvrzení povinné dovodit.
5. Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tyto otázky zní:
A) Je neplatná úvěrová smlouva, jejíž úrok mnohonásobně překračuje úrokovou sazbu obvyklou v daném místě a čase, a která je zároveň zajištěna řadou smluvních pokut, jež neplní funkci, pro kterou byly sjednány;
B) Je vznesení námitek povinnou jako v bodu A) až v průběhu exekučního řízení důvodem k odepření zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu;
C) Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost dlužníka;
D) Pokud je odpověď na otázku A) nebo C) kladná, způsobuje taková neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou jako provázaný smluvní konstrukt;
E) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se při posouzení způsobilosti exekučního titulu řádně nezabýval všemi námitkami povinné, jakož ani řádně neodůvodnil své další závěry;
F) Je nezávislým a nestranným rozhodcem ten, kdo vykonává rozhodčí nikoliv pro účastníky řízení, ale pro svého zaměstnavatele, který je zároveň jednatelem společnosti, jež je ekonomicky závislá na oprávněné.
Dovolatelka v souvislosti s otázkami A) a B) namítá, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná; odvolací soud při svých úvahách nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, především pak rozsudky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a usnesení ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, přičemž své odchýlení se od judikatury náležitě neodůvodnil. Ke zjištění odvolacího soudu, že úroková sazba dle splátkového a úvěrového kalkulátoru činila 95,58 % p. a., poukazuje na skutečnost, že v návrhu předmětné úvěrové smlouvy, tak i v oznámení o schválení úvěru ze dne 17. 9. 2015 je uvedeno, že „výpůjční úroková sazba úvěru činí 150,84 % p. a. a byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru“. Pokud oprávněná v úvěrové smlouvě neuvádí nominální úrokovou sazbu, dané musí jít k tíži oprávněné. Nadto zdůrazňuje, že i tato výrazně nižší úroková sazba (tj. 95,58 %) je zcela nemravná, když její výše převyšuje více než sedmkrát úrokovou sazbu v té době obvyklou. Dále nelze přehlédnout, že smluvní pokuty v případě povinné dosahují výše smluvních pokut zohledněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11; tedy zjevně se jedná o excesivní kumulaci smluvních pokut. Dále [vztahu k otázce C)] má za to, že oprávněná úvěruschopnost povinné s odbornou péčí nezkoumala (k tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Výpisy z jejího bankovního účtu byly doloženy pouze za dva měsíce (červenec a srpen 2015), nebyly úplné, ale pouze dílčí, resp. obsahovaly jen příchozí mzdu, a to ve výši 18 332 Kč a 17 105 Kč, avšak oprávněná vycházela z jejího údajného čistého měsíčního příjmu ve výši 18 500 Kč, což převyšuje skutečně vyplacenou mzdu. Z těchto dílčích výpisů je nadto zřejmé, že výdaje povinné odpovídaly jejím příjmům, když konečný zůstatek na jejím účtu ke dni 31. 8. 2015 činil 857 Kč a v předchozím období byl dokonce záporný. Navíc v listině označené hodnocení klienta vyplňované oprávněnou jsou uvedeny částky, které již pouhým pohledem nemohou odpovídat realitě. Pokud povinná v době uzavírání úvěrové smlouvy bydlela sama v nájemním bytě v Praze, lze těžko uvěřit tomu, že měsíční výdaje za nájem, inkaso, dopravu a ostatní činí pouze 4 000 Kč. Dovolatelka napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné, když odvolací soud zcela ignoroval některé námitky a důkazy předložené povinnou. Soudy se nijak nevypořádaly s námitkou povinné v tom smyslu, že rozhodčí řízení před rozhodcem Mgr. Janem Fišerem nikdy neproběhlo, ale že fakticky spor rozhodovala Rozhodčí společnost Pardubice. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Oprávněná ve svém rozsáhlém vyjádření namítá, že smyslem exekučního řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že povinná v nalézacím řízení nevyužila možných prostředků obrany (obrana v rozhodčím řízení, žaloba na zrušení rozhodčího nálezu před soudem). Teze povinné jsou zcela v rozporu se závěry dovolacího soudu (např. s usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012), když z její strany nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by v projednávané věci byly dány natolik extrémní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi s dobrými mravy, resp. s principy na ochranu spotřebitele nebo se základními principy demokratického právního řádu. Úrok byl v projednávané věci sjednán v zákonných limitech, neboť šlo o nebankovní úvěr s vyšším rizikem (oproti finančním produktům bankovních subjektů), přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů (ohledně výše úroku poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a několik rozhodnutí krajských soudu vydaných v roce 2020). Ani sjednaná výše smluvních pokut neodporuje dobrým mravům; jedná se o jediný zajišťovací prostředek úvěru, který má motivovat povinnou k úhradě. Oprávněná rovněž řádně posuzovala i úvěruschopnost dlužníka, na základě informací, které jí poskytl, případnému zatajování informací ze strany klienta však není možné zabránit. Sjednaná rozhodčí doložka, je (bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně) platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, nebo ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 913/2014). Povinnou vznesené otázky týkající se rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy byly v rámci judikatury Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu vyřešeny (např. rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18) a není tedy důvodu se od již ustálené judikatury jakkoli odchylovat. K námitce ekonomické závislosti rozhodce (§12 odst. 2 ve spojení s §8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), oprávněná poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, případně sp. zn. 25 Cdo 48/2002, a připomněla, že povinná námitku v rozhodčím řízení neuplatnila a že námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post „zvráceno“ již vydané rozhodnutí. Námitku ekonomické závislosti - podjatosti rozhodce vznesenou povinnou teprve až v exekučním řízení lze považovat nejvýše za ryze účelovou ve snaze „napravit“ své předchozí liknavé chování. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021).
8. Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
9. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném) a že výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
10. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a . a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce).
11. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
12. V projednávané věci je podstatné, že oprávněná s povinnou uzavřela dne 31. 8. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100951037, na jejímž základě oprávněná povinné poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč, k němuž byla RPSN sjednána ve výši 116,17 %, výpůjční úroková sazba úvěru (ve smlouvě deklarovaná) 150,84 % p. a., takže celkem měla povinná oprávněné vrátit 90 912 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 788 Kč po dobu 24 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byly současně dohodnuty dvě smluvní pokuty a zesplatnění úvěru (okamžitá splatnost všech dosud nesplacených závazků) v případě prodlení s úhradou dvou splátek dle aktuálního splátkového kalendáře. První smluvní pokuta byla jednorázová ve výši 25 % skutečného (zjištěného) dluhu v případě prodlení s nezaplacením dvou měsíčních splátek, druhá ve výši 0,25 % denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru; v souzené věci se jedná o částku 87 124 Kč) do zaplacení.
13. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), když exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami demokratického právního státu (srovnej např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, popřípadě ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021).
14. Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinné pro nadbytečnost nezabýval a v souladu s ustanovením §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se posuzovaná exekuce zastavuje.
15. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je odůvodněn tím, že povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 72 609,32 Kč, které sestávají:
a) z odměny advokáta povinné za deset úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do rozhodčího spisu u Okresního soudu v Pardubicích, sepis návrhu na zastavení a odklad exekuce ze dne 16. 4. 2019, sepis doplnění argumentace ze dne 17. 9. 2020, účast advokáta na jednání soudu prvního stupně dne 5. 12. 2019 a dne 20. 1. 2022, sepis vyjádření k odvolání oprávněné ze dne 10. 2. 2020, sepis odvolání ze dne 8. 2. 2022, účast advokáta na jednání odvolacího soudu dne 19. 5. 2020 a dne 21. 4. 2022) v celkové výši 51 300 Kč. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 101 003 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 87 124 Kč ode dne 14. 1. 2016 do 8. 4. 2016, smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 84 124 Kč ode dne 9. 4. 2016 do 9. 5. 2016, smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 81 124 Kč ode dne 10. 5. 2016 do 8. 6. 2016, a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 78 124 Kč ode dne 9. 6. 2016 do zaplacení, která je podle ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, které činí 356 440,75 Kč. Tarifní hodnota je tedy 488 779,32 Kč. Za deset úkonů právní služby povinné náleží podle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu deset mimosmluvních odměn advokáta ve výši jedné poloviny, tj. v souhrnu částka 51 300 Kč;
b) z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za deset úkonů právní služby, tj. v celkové výši (10 x 300 Kč) 3 000 Kč;
c) z cestovních výdajů za cestu Praha – Trutnov a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 5. 12. 2019 (náhrada za promeškaný čas 200 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrada pohonných hmot dle doloženého technického průkazu vozidla RZ: XY a vyhlášky č. 333/2018 Sb. ve výši 126,85 Kč a základní náhrada za používání vozidla ve výši 315,70 Kč; u všech náhrad se jedná o jednu čtvrtinu, když zbylé tři čtvrtiny jsou účtovány v jiných řízeních konaných ve stejný den u téhož soudu), za cestu Praha – Trutnov a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 20. 1. 2022 (náhrada za promeškaný čas 800 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrada pohonných hmot dle doloženého technického průkazu vozidla RZ: XY a vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 611,55 Kč a základní náhrada za používání vozidla ve výši 1 447,60 Kč), za cestu Praha – Hradec Králové a zpět k jednání odvolacího soudu dne 19. 5. 2020 (náhrada za promeškaný čas 700 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, jízdné dle jízdních dokladů na č. l. 157 spisu ve výši 469 Kč), za cestu Praha – Hradec Králové a zpět k jednání odvolacího soudu dne 21. 4. 2022 (náhrada za promeškaný čas 800 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu, jízdné dle jízdních dokladů předložených dovolacímu soudu ve výši 237 Kč);
d) s připočtením částky 12 601,62 Kč odpovídající 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř.
16. Z vyloženého se současně podává, že nad rozsah přiznaných a podle dovolacího soudu účelně vynaložených nákladů povinné nebyly za účelně vynaložené výdaje považovány zbylé advokátem povinné provedené úkony právní služby, které specifikoval v rámci podání ze dne 20. 12. 2022. Jedná se o sepis vyjádření povinné ze dne 25. 3. 2021 (č. l. 280 spisu okresního soudu), které v projednávané věci dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložený výdaj, neboť toto vyjádření je shrnutím argumentace obsažené již v podání ze dne 17. 9. 2020 (označeném jako sdělení soudu, doplnění argumentace, č. l. 201).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden úkon právní služby učiněný v dovolacím řízení přísluší povinné [při shora uvedené tarifní hodnotě – ad a) – 488 779,32 Kč] podle ustanovení §7 bodu 6, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 4 a §14a advokátního tarifu částka ve výši 10 260 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem byly náklady zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 16 777,60 Kč.
18. Jelikož zastavení exekuce procesně zavinila oprávněná tím, že podala návrh na nařízení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu, soud jí uložil uhradit rovněž náklady soudního exekutora. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §89 exekučního řádu a §5 odst. 1, §6 odst. 1, §11 odst. 2, 3, §13 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen „exekuční tarif“). Náklady soudního exekutora činí 16 395,50 Kč (při vymoženém plnění ve výši 66 924,11 Kč) a zahrnují odměnu soudního exekutora podle §6 odst. 1 exekučního tarifu ve výši 10 050 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle §13 odst. 1 exekučního tarifu a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tak soudnímu exekutorovi náleží částka ve výši 16 395,50 Kč. Uplatněnou náhradu za ztrátu času soudní exekutor nikterak blíže nespecifikoval a nedoložil, v čem spočívá, proto mu nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu