ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1334.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1334/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. K. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalované KROHNE CZ, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Opavská č. 801/8a, IČO 25345966, zastoupené JUDr. Petrou Musilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská č. 1503/42, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 368/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2012 č.j. 15 Co 319/2008-270, doplněném usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2012 č.j. 15 Co 319/2008-275 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2013 č.j. 15 Co 319/2008-284, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petry Musilové, advokátky se sídlem v Brně, Kuřimská č. 42.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17.8.2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se pro ni stal nadbytečným zaměstnancem, neboť se ruší s účinností od 1.9.2005 jím zastávané pracovní místo technického a obchodního zástupce. Současně žalovaná informovala žalobce o tom, že "nemá možnost mu nabídnout jiné pracovní uplatnění".
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 30.11.2005 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaná zaplatila "náhradu mzdy od 1.12.2005 do dne, kdy mu umožní pokračovat v práci nebo do platného rozvázání pracovního poměru". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že ke zrušení "místa technického a obchodního zástupce" u žalované nedošlo. Protože dopisem ze dne 27.10.2005 sdělil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce.
Žalovaná namítala, že rozhodla o zrušení "jednoho místa - funkce technického a obchodního zástupce" z důvodu snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, neboť "dosavadní práci lze efektivněji zastat s nižším počtem technických a obchodních zástupců", že tato organizační změna nastala ke dni 1.9.2005 a odsouhlasil ji i její jediný společník a že žalovaná svoje rozhodnutí nezměnila ani poté, co jí žalobce písemně oznámil, že považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou.
Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 1.11.2007 č.j. 13 C 368/2005-103 vyloučil řízení o zaplacení náhrady mzdy k samostatnému projednání a rozhodnutí - rozsudkem ze dne 1.11.2007 č.j. 13 C 368/2005-104, doplněným usnesením ze dne 26.11.2007 č.j. 13 C 368/2005-107, žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.021,- Kč k rukám advokáta JUDr. Stanislava Trtílka a že žalovaná je povinna zaplatit "ČR - na účet Městského soudu v Brně" na náhradě nákladů řízení 1.155,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že mezi účastníky docházelo před podáním výpovědi po delší dobu k neshodám, že "způsob, který má svědčit o organizačních změnách, kdy bývalý jednatel společnosti se pouze dovolával projednání organizačních změn, které spočívalo jen v potvrzení obsahu zprávy ze dne 20.07.2005, kterou zaslal jednatel žalované majiteli firmy, lze označit jako účelové simulované jednání, kterým si žalovaná pouze vytvořila předpoklady pro dání výpovědi žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce", že "nedlouho po té", co žalovaná ukončila s žalobcem pracovní poměr, byl do společnosti přijat "další zaměstnanec označený jako servisní technik, ač tuto práci běžně vykonával i žalobce", a že rovněž z obsahu rozhovoru mezi "majitelem firmy panem V." a žalobcem (zachyceného na audio nahrávce, kterou byl proveden důkaz) je zřejmé, že "rozhodnutí zaměstnavatele nesledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, ani technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo žádnou jinou organizační změnu, ale že se jednalo o formální opatření žalované, které směřovalo k tomu, aby žalovaná dosáhla rozvázání pracovního poměru s žalobcem výpovědí", a uzavřel, že ze strany žalované "jde o předstíraný právní úkon, kdy žalovaná předstírala přijetí organizačního opatření". Žalovaná podle názoru soudu prvního stupně nesplnila povinnosti podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce, neboť měla možnost zaměstnávat žalobce "na jiném místě, než jaké bylo sjednáno, protože žalobce mohl vykonávat např. i práci servisního technika tak jako nově přijatý zaměstnanec".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.6.2009 č.j. 15 Co 319/2008-134, doplněným usnesením ze dne 10.6.2009 č.j. 15 Co 319/2008-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.749,- Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Musilové a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 1.155,- Kč. Poté, co uvedl, že rozhodnutí zaměstnavatele je tzv. faktickým úkonem, který nelze "přezkoumávat z hlediska platnosti" a u něhož se soud může zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel (příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby), a že rozhodnutí o organizační změně "nemusí být vydáno písemně, nemusí být zaměstnavatelem vyhlášeno ani jiným způsobem zveřejněno, postačí, pokud se zaměstnanec o něm dozví až v samotné výpovědi z pracovního poměru", odvolací soud dovodil, že "důkazy, které v řízení byly provedeny", "svědčí" o tom, že rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve zrušení pracovního místa technického a obchodního zástupce (ve snížení počtu zaměstnanců vykonávajících funkci technických a obchodních zástupců z pěti na čtyři), přijal jednatel společnosti Ing. V. N. a že mezi "rozhodnutím o snížení stavu zaměstnanců a nadbytečností žalobce je příčinná souvislost". Protože výběr nadbytečného zaměstnance je v "kompetenci zaměstnavatele" a protože k přijetí "dalšího zaměstnance" došlo až po 1.1.2007, což "pro časový odstup" nemá vliv na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci, byly splněny všechny předpoklady pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Závěr soudu prvního stupně o tom, že rozhodnutí zaměstnavatele nesledovalo organizační změnu a že směřovalo k rozvázání pracovního poměru se žalobcem, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že důkaz "audionahrávkou" byl nepřípustný, neboť byla pořízena "bez vědomí zaznamenávané osoby", a že nevyplývá ani "z dojíždění zaměstnance L. do Prahy".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.3.2011 č.j. 21 Cdo 434/2010-184 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu v tom, že důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V. je nepřípustný, neboť byl pořízen bez vědomí všech hovořících osob, a vytknul odvolacímu soudu, že učinil - oproti soudu prvního stupně - zjištění o tom, že žalovaná přijala rozhodnutí o zrušení žalobcova pracovního místa technického a obchodního zástupce a že nešlo o simulované jednání, ačkoliv v rozporu s ustanovením §213 odst.2 částí věty za středníkem o.s.ř. nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, přestože z nich dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, a aniž by provedl nové důkazy ve věci. Ve vztahu k tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce dovolací soud současně uvedl, že o jejím nesplnění nesvědčí to, že žalovaná přijala na místo servisního technika nového zaměstnance v roce 2007, když žalobce dostal výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 17.8.2005; tato okolnost by mohla mít v projednávané věci význam tehdy, kdyby bylo zjištěno, že místo servisního technika bylo zřízeno a bylo volné již v době výpovědi (a nebylo obsazeno až do roku 2007), což však nebylo zjištěno a ani tvrzeno.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 13.11.2012 č.j. 15 Co 319/2008-270, doplněným usnesením ze dne 13.11.2012 č.j. 15 Co 319/2008-275 a usnesením ze dne 5.3.2013 č.j. 15 Co 319/2008-284, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 33.910,- Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Musilové, že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 2.205,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů dalších 1.440,- Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Musilové a že žalobce je povinen zaplatit žalované "na náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozhodnutí" 968,- Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Musilové. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u žalované byla přijata a realizována organizační změna spočívající ve snížení počtu obchodních a technických zástupců z pěti na čtyři a že o této organizační změně rozhodl jednatel žalované Ing. V. N. (osoba k tomu oprávněná). Námitku žalobce, že organizační změna byla jen "předstíraná", což "lze usuzovat i z toho, že ke dni 1.1.2007 byl přijat do společnosti zaměstnanec P. D., který vykonával činnost velice podobnou či shodnou s činností obchodního zástupce", odvolací soud odmítl s tím, že "za situace, kdy po dobu více než jednoho roku bylo rozhodnutí o organizační změně naplňováno, nelze z následného ústupu od tohoto rozhodnutí v důsledku nedosažení zamýšleného efektu dovodit, že organizační změna byla zaměstnavatelem jen předstírána". Neplatnost výpovědi nemůže založit ani žalobcem tvrzené nesplnění tvz. nabídkové povinnosti, když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že místo servisního technika, na které byl přijat P. D., nebylo v době dání výpovědi žalobci ještě zřízeno a nemohla se tedy na něj vztahovat nabídková povinnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V., ze kterého by "jednoznačně vyplynulo, že důvodem výpovědi nebylo provedení organizační změny za účelem zvýšení efektivnosti práce, ale dopisy, které žalobce adresoval německému vedení žalované", ani záznamem z porady zaměstnanců; podle názoru žalobce "se obě nahrávky týkají pracovních záležitostí, nemají tedy charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný". Žalobce dále namítá, že "z rozsáhlého doplnění dokazování vyplynulo, že rozhodnutí o organizační změně z důvodu zvýšení efektivnosti práce žalovaná společnost pouze předstírala, neboť provedením organizační změny byl sledován jiný cíl, a to rozvázat pracovní poměr se žalobcem", což vyplývá především z toho, že "věci a pracovní pomůcky, které žalobce využíval, zůstaly na svém místě na pražské pobočce žalované", že "na pracovním místě zastávali práci žalobce brigádníci, kolegové též z jiných poboček, kteří pracovali přesčasy", že "dne 1.1.2007 byl přijat nový zaměstnance, který fakticky zastával pracovní místo žalobce", a dovozuje, že pracovní místo, které zastával žalobce, tak "fakticky stále existovalo". Propuštění žalobce ve skutečnosti "nepředcházela žádná organizační změna, resp. tato organizační změna byla vytvořena účelově ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že bude třeba žalobce propustit ze zcela jiných důvodů"; svědčí o tom také skutečnost, že žalobce dostal výpověď, ačkoliv "na něj byl rozepsán plán obratu do konce roku", že "se počítalo s tím, že se zúčastní brněnského veletrhu, na který již měl zajištěn nocleh", že "měl ze všech obchodních zástupců druhé nejlepší výsledky", že "až měsíc poté, co měl Ing. V. N. údajně sdělit organizační změnu německému vedení společnosti, nechal pro žalobce vytisknout nové vizitky", že "dostal výpověď zcela nestandardně v polovině měsíce" a že "důvodem propuštění byly osobní důvody, což uvedl výslovně i N. V. při rozhovoru se žalobcem a potvrdili to i svědci, zaměstnanci žalované společnosti". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Je přesvědčená o tom, že "odvolací soud se plně vypořádal se všemi námitkami, které žalobce proti výpovědi z pracovního poměru vznesl a které se jeví jako účelové a bez právní relevance". Žalovaná prokázala, že "byly z její strany splněny veškeré zákonné předpoklady platnosti výpovědi ze dne 17.8.2005, kterou žalobci dala z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce". Důkaz audionahrávkou žalobce s N. V, nemá v projednávané věci význam nejen proto, že byl pořízen bez vědomí svědka, ale i z důvodu, že N. V. nebyl žalobcovým nadřízeným a že proto šlo "jen o soukromý rozhovor se třetí osobou".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.8.2005 - i v současné době (srov. též §364 odst.1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb. a č. 253/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 12.9.2005 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V projednávané věci odůvodnila žalovaná výpověď z pracovního poměru tím, že "se s účinností od 1.9.2005 ruší pracovní místo technického a obchodního zástupce", které žalobce zastával na základě pracovní smlouvy ze dne 19.7.1997. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná vskutku přijala organizační opatření, na jehož základě zrušila žalobcem zastávané místo za účelem zvýšení efektivnosti práce, představuje skutkové zjištění, jehož správnost lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst.3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná přijala organizační změnu, na jejímž základě se stal žalobce pro ni nadbytečným zaměstnancem za účelem zvýšení efektivnosti práce, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z obsahu listiny obsahující návrh na snížení počtu externích spolupracovníků ze dne 19.6.2005, z rozhodnutí Ing. V N. obsažené v listině ze dne 20.7.2005, z výpovědí Ing. V. N., N. V., L. D., Ing. V. S., P. L. a P. K.. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.
Žalobcem navržený důkaz audionahrávkou rozhovoru žalobce s N. V. odvolací soud neprovedl - jak bylo již uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2011 č.j. 21 Cdo 434/2010-184 - jako nepřípustný v souladu se zákonem; i kdyby se rozhovor týkal (jak tvrdí žalobce) "pracovních záležitostí", je zde rozhodující, že jde o záznam hlasů hovořících osob, který patří (bez ohledu na jeho tematické zaměření) mezi projevy fyzických osob osobní povahy, a že byl pořízen bez vědomí všech hovořících osob.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Jana Musilová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.
V Brně dne 7. března 2014
JUDr. Ljubomír Drápal,
předseda senátu