ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3885.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3885/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované STAVO-ČESTAV s.r.o. se sídlem v Havířově – Šumbarku, Jarošova č. 31, IČO 64085236, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 4/2004-241, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2009, č. j. 16 Co 9/2008-330, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku IV., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu „pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 239.649,- Kč s příslušenstvím“, a ve výroku V., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 90.160,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku VII., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v odstavci III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.104.000,- Kč, ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem odvolacího soudu, a poté, co vzal žalobu zčásti zpět), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 5. 2003 do 31. 3. 2008 částku 362.320,- Kč s úroky z prodlení a aby mu zaplatila 1,173.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 24. 4. 2001 utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky byl práce neschopen do 31. 12. 2002, od 1. 1. 2003 se přihlásil na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání, a poté od 1. 5. 2003 nebyl přijat na práci montéra ocelových konstrukcí a řidiče s nástupním platem 15.000,- Kč u FERROMON s. r.o. Ostrava-Kunčice. Žalovaná mu však náhradu za ztrátu na výdělku požadovanou od 1. 5. 2003 do průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 15.000,- Kč odmítla platit. Stejně tak odmítla žalobci zaplatit doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění a její zvýšení na čtyřnásobek.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23. 10. 2007 č.j. 110 C 4/2004-241 řízení ohledně částky 57.171,- Kč s úroky z prodlení zastavil, žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 440.121,- Kč s úroky z prodlení zamítl, zamítl i žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci „další částku ve výši 1.173.000,- Kč“, a rozhodl, že „žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení“, a že České republice – Okresnímu soudu v Karviné se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dovodil, že žalobce neprokázal, že by mu bylo nabídnuto místo montéra ocelových konstrukcí ve spol. s.r.o. FERROMON za uváděný nástupní plat 15.000,- Kč měsíčně. Proto vycházeje z pravděpodobného průměrného měsíčního výdělku u žalované za první čtvrtletí 2003 ve výši 9.629,- Kč, a s přihlédnutím k invalidním důchodům přiznaným v České republice a ve Slovenské republice, dospěl k závěru, že žalobci z titulu náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2003 do 30. 11. 2006 žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně neshledal důvodným ani nárok na doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 69.000,- Kč a čtyřnásobku zvýšení této náhrady. Ztížení společenského uplatnění bylo vyčísleno lékařským posudkem 1150 body, a bylo zvýšeno o 50 % podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkový počet 1725 bodů. Požaduje-li žalobce další plnění nad tento rámec, pak „přiznání další částky ve výši 69.000,- Kč odporuje citovanému ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“. Je však skutečností, že škoda na zdraví u žalobce vedla ke zvlášť těžkým následkům a „zcela právem s ohledem na toto omezení bylo bodové ohodnocení zvýšeno o plných 50 %“. Toto bodové zvýšení o 50 % je přiměřené zjištěnému omezení žalobce v životě a ve společnosti. Podle názoru soudu prvního stupně však nejde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když „žádná výjimečnost“, kterou by musel vzít soud v úvahu, nebyla prokázána, „a nebylo také prokázáno, že by šlo o případ hodný mimořádného zřetele“. V daném případě „jde o občana, k jehož úrazu došlo v době, kdy měl 42 let, který rekreačně sportoval, pracoval jako řada občanů v tamní obci a žil též i takovým životem. Omezení v intimním životě lze při jeho věku považovat za zvlášť těžký následek“, jemuž je přiměřené poskytnuté zvýšení o 50 %.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2009 č.j. 16 Co 9/2008-330 připustil „změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 11. 4. 2008“, v „odstavci II. výroku“, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 158.961,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o zaplacení této částky s příslušenstvím zastavil, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 27.512,- Kč s úrokem z prodlení a 13.999,- Kč s úrokem z prodlení, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 239.649,- Kč s příslušenstvím“, dále pak žalobu na zaplacení (nově uplatněné) částky 90.160,- Kč s příslušenstvím zamítl, „v odstavci III. výroku“ rozsudku soudu prvního stupně změnil tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 69.000,- Kč, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci III. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.104.000,- Kč“, rozhodl, že žádný z účastníků, vedlejší účastník, ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě částku 4.420,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku počínaje měsícem květnem 2003 je třeba vycházet z průměrného výdělku žalobce dosaženého v pracovním poměru u žalované, neboť „bylo prokázáno, a tuto skutečnost prokazoval i sám žalobce“, že po skončení pracovního poměru na dobu určitou dne 31. 12. 2002 by byl znovu zaměstnán u žalované, a že by dosahoval, nebýt pracovního úrazu, stejného výdělku jako před poškozením. Zjištěný pravděpodobný průměrný výdělek ve výši 9.629,- Kč „je v souladu se všemi doklady, které se zabývaly zjištěním průměrného výdělku v této věci a vyjadřuje ten příjem, jehož by žalobce dosáhl nebýt následků pracovního úrazu“. Po provedení „přepočtu“ náhrady za ztrátu na výdělku pak odvolací soud dospěl k závěru, že za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2003 žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 27.512,- Kč, a za období od 1. 1. 2004 do 30. 9. 2004 mu vznikl nárok ve výši 13.999,- Kč. Za následující období od 1. 5. 2004 do 30. 11. 2006, a stejně tak za nově uplatněné období od 1. 12. 2006 do 31. 3. 2008, žalobci žádná škoda na výdělku nevznikla, neboť součet jeho důchodů z České a Slovenské republiky přesáhl jeho průměrný výdělek dosažený před vznikem škody, a to i s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku. Při úvaze o důvodnosti uplatněné náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud po doplnění řízení znaleckým posudkem ze zjištění, že zdravotní stav žalobce se ustálil tak, aby bylo možno ohodnotit ztížení společenského uplatnění, dne 17. 4. 2003, a byla-li žaloba podána 15. 2. 2005, nárok nemůže být promlčen. Ohledně výše nároku vycházel odvolací soud ze „základního počtu bodů 1150“, k němuž „lékař provádějící ohodnocení tuto náhradu zvýšil o 50% a k této částce připočetl dalších 50%, celkem tedy ohodnotil ztížení společenského uplatnění 2300 body. Protože však podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. lze zvýšit bodové ohodnocení škody na zdraví nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení, mohl lékař provádějící ohodnocení ztížení společenského uplatnění zvýšit bodové ohodnocení 1150 bodů toliko o 50 %, tedy na 1725 bodů po 120,- Kč, čemuž odpovídá částka 207.000,- Kč. Domáhal-li se žalobce (vycházeje z počtu bodů 2300) další částky 69.000,- Kč, žaloba v tomto směru není důvodná. Při úvaze o možnosti zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění odvolací soud zdůraznil, že zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, „kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které podle předpokladů, jež poškozený ve věku, v němž byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti, a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny“. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. „tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry odškodnění určené podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky“. Vzhledem k tomu je požadavek žalobce, „který vychází při zvýšení ztížení společenského uplatnění na čtyřnásobek z částky 276.000,- Kč, nedůvodný, když pro případné zvýšení podle §7 odst. 3 je nutno vyjít z bodového ohodnocení ve výši 1150 bodů po 120,- Kč, tedy z částky 138.000,- Kč“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně „vyhodnotil všechny skutečnosti, vyjma věku žalobce v době úrazu, tedy 42 let a vyjma té skutečnosti, že žalobce, na rozdíl od doby, kdy rozhodoval soud prvního stupně, je plně invalidním“. Proto je podle názoru odvolacího soudu na místě zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 50 %, tedy o částku 69.000,- Kč, „a to právě s přihlédnutím k věku, kdy žalobce utrpěl úraz, a také s přihlédnutím k životnímu stylu, který vedl a pro následky pracovního úrazu vést nemůže“. Vzhledem k tomu byla žalobci přiznána další částka 69.000,- Kč, zatímco ohledně zamítnutí částky 1.104.000,- Kč byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že nelze souhlasit s tím, aby odvolací soud při vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel z pravděpodobného průměrného výdělku ve výši 9.629,- Kč, jehož by dosahoval u žalované, namísto průměrného výdělku ve výši 15.000,- Kč, jehož „nemohl dosáhnout u firmy FERROMON, spol. s r. o. v Ostravě“. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jeho námitkám a „nevyslechl v tomto směru žalobce ani jeho spolupracovníky“, a při výpočtu vycházel z výdělků zaměstnanců, kteří u žalované pracovali velmi krátce a jejich výdělky byly zcela odlišné. Při rozhodování o odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud podle názoru žalobce nesprávně posoudil následky poškození zdraví a přehlédl, že žalobce je poznamenán po zbytek svého života. Zdůraznil „princip proporcionality mezi přiznanou výší náhrady škody za ztížení společenského uplatnění a způsobenou újmou“ a poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno a i znaleckým posudkem potvrzeno, že utrpěl velmi vážný pracovní úraz s velmi komplikovaným průběhem léčení a s následnými komplikacemi. Zdůraznil, že nemůže vykonávat žádnou práci, že mu musí manželka neustále pomáhat především s hygienou, když rány neustále hnisají, zapáchají, svědí a bolí. Rozebral podrobně okolnosti, k nimž měl podle jeho názoru odvolací soud přihlédnout, ale nepřihlédl, a v důsledku toho nesprávně ohodnotil vážnost a mimořádnost jeho následků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v částech IV., V., VII.“ zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé - kromě jiného - ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 239.649,- Kč. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak je uvedeno výše, přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. a §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb.] nezpochybňuje. I když uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (namítá, že závěr o tom, z jakého pravděpodobného průměrného výdělku při úvaze o výši náhrady za ztrátu na výdělku vycházet, není správný), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (odvolací soud neměl pro výpočet pravděpodobného výdělku použít výdělky zaměstnanců S. a Ch.). Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména spatřuje vadu řízení v tom, že soudy měly vycházet z výdělků zaměstnanců M. Č., A. K. a M. Č.), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobci přísluší vyšší náhrada za ztrátu na výdělku, neboť „bylo najisto postaveno“, že „nebýt následků pracovního úrazu mohl by žalobce dosáhnout výdělků daleko vyšších“). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku IV. a V. není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je v tomto rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku VII., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.104.000,- Kč“. Přípustnost dovolání může být i zde založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a od jakého základního bodového ohodnocení se toto zvýšení „odvíjí“. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce utrpěl dne 24.4.2001 pracovní úraz, pro jehož následky byl do 23.8.2002 v pracovní neschopnosti, od 13.1.2001 do 28.4.2003 byl veden na Úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání, a od 28.4.2003 mu byl přiznán plný invalidní důchod ve Slovenské a poté i v České republice. Ztížení společenského uplatnění MUDr. S. v posudku ze dne 3.3.2003 hodnotil 1150 body, uvedl zde „zvýšeno o 50%“, ale celkově přiznal 2300 bodů.
Za tohoto skutkového stavu je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, kdy měl nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb.ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §196 zák. práce náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově.
Podle ustanovení §203 zák. práce Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Výše, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví (dále jen „škoda na zdraví“), a určování výše této náhrady v jednotlivých případech (dále jen „odškodnění), je stanovena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která s účinností od 28.2.2003 byla změněna vyhláškou č. 50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška“).
Ztížení společenského uplatnění se - jak uvádí ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky – určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění – jak ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky dále stanoví - se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného umožňují zohlednit specifické okolnosti případu, kupř. tehdy, nevystihuje-li výše sazby bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění stanovená u jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky dostatečně – posuzováno z odborného medicínského hlediska – všechny okolnosti posuzovaného případu.
Pro tuto situaci vyhláška stanoví, že, pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky úrazu nebo nemoci z povolání pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění sp. zn. Cpjn 203/2010 ze dne 12.1.2011, jímž se Nejvyšší soud odchyluje od právního názoru zaujatého dříve v rozsudku ze dne 29.8.2006 sp. zn. 25 Cdo 1279/2005).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že „základní“ bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce není 1150 bodů, kterému by – jak uvažuje odvolací soud - odpovídala částka 138.000,- Kč, nýbrž - se zvýšením o 50% podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky - 1750 bodů, čemuž odpovídá částka 210.000,- Kč.
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že, zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Princip proporcionality (přiměřenosti) tedy nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť – nazíráno z hlediska obecné právní úpravy, do které tzv. princip proporcionality „prozařuje“ - jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy.
Odvolací soud vycházeje (nesprávně) ze „základního“ bodového hodnocení 1150 bodů v projednávané věci dovodil, že žalobci přísluší zvýšení odškodnění o 50% z částky 138.000,- Kč, tedy o částku 69.000,- Kč. Ve skutečnosti však – jak ze shora uvedeného vyplývá – představuje souhrn obou částek pouze „základní“ výši odškodnění ztížení společenského uplatnění, kterou teprve lze zvyšovat podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Uvedené hodnocení podle přílohy č. 2 k vyhlášce tedy zahrnuje – jak je zřejmé z posudku MUDr. S. ze dne 3.3.2003 – ztížení společenského uplatnění žalobce vzniklé následkem ztráty sleziny (položka 083), porušení funkce zažívacích orgánů (položka 082), poškození břišní stěny provázené porušením břišního lisu (položka 081) a následkem „rozsáhlých plošných jizev“ (položka 171), včetně závěru lékaře o tom, že škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Posléze uvedený závěr– jak rovněž z povahy věci vyplývá – se může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, tedy zda škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, které postiženého podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Nezabývá se však (a ani to není v praktických možnostech lékaře) zjišťováním a hodnocením širokého okruhu skutkových okolností z toho pohledu, zda se navíc jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody; posouzení těchto dalších skutečností náleží soudu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, jestliže při úvaze o vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přihlédl k věku žalobce, k „okresním soudem uváděným skutečnostem“, k „životnímu stylu, který žalobce vedl a který pro následky pracovního úrazu vést nemůže“ (spadají-li v to také estetické a společenské důsledky pro okolí žalobce s přihlédnutím k projevu „nezhojeného kožního krytu“ navenek). Vzhledem k tomu však, že odvolací soud vycházel z nesprávné základní výše odškodnění stanovené lékařem, kdy namísto z částky odpovídající 1750 bodů vycházel z 1150 bodů, bude na něm, aby se zřetelem k tomu znovu posoudil v rámci vlastní široké možnosti uvážení dané vyhláškou možnost dalšího zvýšení ztížení společenského uplatnění tak, aby výsledné odškodnění bylo přiměřené zjištěným následkům.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu