ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1024.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1024/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně OKKO Plus, a. s., se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 52/137, IČ : 26021617, zastoupené Mgr. Jakubem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 11/8, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 40, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 92/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 18 Co 255/2007-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jakuba Svobody.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 33 C 92/2003- 137, rozhodl, že původní žalovaný Martin Zet „je povinen odstranit stavbu č. p. 440, zapsanou na LV č. 437 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu Praha – město, pro katastrální území V., umístěnou na pozemku žalobkyně parcelní číslo 562/3, zapsaném na LV č. 332 v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha – město, pro katastrální území V., a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. V průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. ledna 2008, č. j. 18 Co 255/2007-167, připustil, aby na místo původního žalovaného M. Z. do řízení vstoupil jako žalovaný M. V., na kterého původní žalovaný převedl kupní smlouvou z 31. 7. 2007 vlastnické právo k předmětnému ateliéru.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 18 Co 255/2007-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pro přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Odvolací soud správně posoudil, že stavba žalovaného byla postavena jako oprávněná, ale současný žalovaný (rovněž jeho právní předchůdce) nemá k užívání pozemku, na kterém stojí, žádný právní titul. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, publikovaném pod C 1909 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, na který odkazuje odvolací soud, se uvádí: „Dovolací soud nesdílí názor, že by šlo o konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv, a to práva vlastníka stavby a vlastníka pozemku. Takový přístup vychází z mechanického hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, příp. s možností výpovědi, by bylo (v podstatě časově neomezeným) omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky, stanovené v čl. 11 LPS“. Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, kdy rodiče původního žalovaného v době, kdy kupovali předmětnou stavbu (atelier) si museli být vědomi toho, že jejich právo k pozemku je pouze dočasné. Stejné závěry vyslovil dovolací soud i v dalších rozhodnutích, např. rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 72/2000, nebo v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2001, kde uvádí: „Pokud však stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle §126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu“. Dovolatel si musel být vědom právních rizik koupě předmětného ateliéru, neboť jej kupoval již v průběhu soudního řízení, a to v době, kdy byla soudem prvního stupně prodávajícímu uložena povinnost odstranit předmětnou stavbu, na což byl žalovaný v kupní smlouvě upozorněn (č. l. 159).
Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil věc ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, Soudní rozhledy č. 4/2001, SR4/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně neuplatnila ochranu vlastnického práva za účelem dosažení ekonomického cíle, ale že šlo o projev šikany; proto nebyl dán důvod k odepření právní ochrany jejímu vlastnickému právu pro rozpor s dobrými mravy.
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti, proto se dovolací soud nemohl zabývat nově uplatněným nárokem žalovaného, že pokud soud rozhodl o odstranění stavby, měl se zabývat i přiměřenou náhradou za její odstranění nebo alespoň podílem na ní (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žádná z právních otázek, pro které bylo podáno dovolání, nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem nebo s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.250,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2.550,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu