ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.112.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 112/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. I. P., a b) I. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) K. H., a 2) Z. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 331/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2006, č. j. 38 Co 280/2004-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2006, č. j. 38 Co 280/2004-189, se ve výrocích pod body I., III., IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se původně domáhali, aby soud určil, že žalobce a) a jeho zemřelá manželka jsou vlastníky rodinného domu se stavební a pozemkovou parcelou, které jsou níže specifikovány; v příslušném katastru nemovitostí jsou jako jejich vlastníci zapsáni žalovaní. Ač stavba domu, zahájená v roce 1992, byla prováděna za základě stavebního povolení vydaného žalovaným, rodičům zemřelé žalobcovy manželky, šlo o stavbu realizovanou a financovanou z prostředků žalobce a jeho manželky, kteří žalovaným uhradili i hodnotu pozemků. Žalobce a) 12. 1. 2004 navrhl a soud 19. 2. 2004 připustil změnu žalobního návrhu s návrhem, aby soud určil, že „žalobce v prvé řadě je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí“ předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. března 2004, č. j. 7 C 331/2002-154, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce A je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí rodinného domu č. p. 823 postaveného na pozemku parc. č. 869/13, zapsaného na LV č. 1710 pro k. ú. L. u H.“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobců, aby soud určil, že žalobce A je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí pozemku parc. č. 869/13, zastavěná plocha o výměře 169 m² a pozemku parc. č. 869/6, ostatní plocha o výměře 670 m², zapsaných na LV 1710 pro k. ú. L. u H.“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že hrubou stavbu rodinného domu žalobce a jeho manželka objednali u stavební firmy, zařizovali provádění dalších prací různými řemeslníky, práce financovali a posléze dům sami užívali. Uzavřel, že jde o případ původního nabytí vlastnického práva vytvořením věci. Pokud jde o stavební a pozemkovou parcelu, dospěl k závěru, že se žalobce a) a jeho manželka nestali jejich vlastníky.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 38 Co 280/2004-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, „že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce A/ je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí rodinného domu č. p. 823, postaveného na pozemku par. č. 869/13 zapsaného na LV č. 1710 pro k. ú. L. u H.“, a potvrdil jej ve výroku pod bodem II. Dále rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, leč konstatoval, že žalobci nemohli být s žalobou v té formě, jak byla podána, úspěšní. Žaloba byla sice projednatelná, avšak to, čeho se žalobci domáhali, nemělo oporu v zákoně. Shrnul, že soud prvního stupně byl vázán žalobou v podobě, jak byla podána; nedostatek žaloby nebylo možno odstranit v rámci poučovací povinnosti podle §43 občanského soudního řádu („OSŘ“). Žalobce b), nemá podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť i kdyby bylo žalobnímu návrhu vyhověno, na jeho právním postavení by se nic nezměnilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání ve vztahu k žalobci a) v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno; přípustnost dovolání opírají o §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Namítají, že v procesním postupu soudů obou stupňů při rozhodování o jejich návrhu došlo k pochybením, majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že jimi navrhovaný petit nemohl být převzat do výroku rozsudku; chybným byl však postup soudu prvního stupně, který 19. 2. 2004 připustil změnu žalobního návrhu, znění tohoto návrhu převzal do výroku svého rozsudku, ač tento rozsudek byl v meritu nevykonatelný. K procesní vadě došlo i v řízení před odvolacím soudem. Dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně tři procesní pochybení. Prvním je, že v řízení nepostupoval podle §43 OSŘ již ohledně původního žalobního návrhu. Druhým je postup po změně žalobního petitu z 12. 1. 2004, když i tento návrh výroku soudu trpí vadou nevykonatelnosti. Povinností soudu prvního stupně bylo vyzvat žalobce a) k opravě vadného podání ze zmíněného data a poučit jej. Důvod, proč soud nesplnil poučovací povinnost, spočívá v tom, že o vadnosti změny návrhu v rozporu se zásadou iura novit curia nevěděl. Třetí procesní pochybení soudu prvního stupně spočívá ve vydání vadného rozsudku z 26. 3. 2004.
Dovolatelé se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o vázanosti soudu doslovným zněním petitu. Svůj názor opírají o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 909/2003. Odvolací soud se vůbec nezabýval procesními vadami soudu prvního stupně. Nevykonatelný rozsudek měl zrušit a věc měl vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto směru odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 352/2000, dále Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce b) neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ohledně oprávnění dědice se dovolatelé odvolávají na odbornou literaturu uvedenou ve vyjádření. Uzavírají, že pokud soudy měly za to, že návrh žalobců nemá všechny stanovené náležitosti, měly postupovat podle §43 OSŘ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I., III., IV. a zároveň zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalobců vyjádřenou v dovolání. K jimi namítanému nesplnění poučovací povinnosti soudem uvádějí, že tato povinnost spočívá v poučení o procesních právech a povinnostech, nikoliv v poučení
o hmotném právu. Tuto tezi v podrobnostech rozvádějí s poukazem na konkrétní judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu (sp. zn. I. ÚS 153/94, 3 Cdo 17/94 a 21 Cdo 2369/2000). Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou podle obsahu dovolání uplatněny dovolací důvody upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 OSŘ). Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 OSŘ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 3/2002, uvedl: „Cíle občanského soudního řízení jsou vyjádřeny též v §1 OSŘ, podle kterého občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. V souladu s těmito cíli by nebylo zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy je zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti formulace žalobního návrhu poučen. To vyplývá i z §5 OSŘ, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a z §43 odst. 1 OSŘ, který stanoví, že předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“.
V rozsudku ze dne 11. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 83, Nejvyšší soud konstatoval: „Jestliže soud prvního stupně o žalobě obsahující nepřesný a neurčitý žalobní petit jednal a ve věci meritorně rozhodl, aniž se pokusil postupem podle §43 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. tuto vadu odstranit, a nápravu nezjednal ani odvolací soud, který z této vady nevyvodil odpovídající závěry, je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., k níž dovolací soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, i když není namítána v dovolání“.
Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé OSŘ, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2375).
Z uvedených (a dalších obdobných) rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že
je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji zamítnout jen proto, že je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný; v takovém případě soud zváží, zda s ohledem na formulace návrhu může o žalobě rozhodnout tak, že použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal, anebo zda je namístě žalobce o správné formulaci návrhu poučit.
V dané věci z žaloby a z obsahu přednesů a podání žalobců vyplývalo, že požadovali, aby bylo určeno „vlastnictví“ (správně bezpodílové spoluvlastnictví) žalobce a) a jeho zemřelé manželky k nemovitostem, ohledně nichž jsou jako spoluvlastníci v katastru nemovitosti zapsáni žalovaní; s tímto cílem nebyl v rozporu ani žalobní návrh, byť byl formulován tak neobratně, že by na základě stejného výroku nemohl být proveden řádný zápis v katastru nemovitostí. (Dovolací soud má zato, že v této věci není třeba změna návrhu, neboť ani v případě, že předmětem určení se stane bezpodílové spoluvlastnictví v době smrti manželky žalobce, nedojde ke změně předmětu řízení, ale k jeho upřesnění). Nešlo tu o případ rozporu žalobního návrhu s hmotným právem. Z hmotněprávního hlediska žalobci sledovali určení jejich vlastnického práva, žalobní návrh však neformulovali správně. Lze dodat, že soud prvního stupně sice na nesprávnou formulaci nereagoval, nicméně neměl zřejmě pochyby o tom, čeho se žalobci skutečně domáhají.
Vzhledem k tomu, že jinak bylo nepochybné, jaké právo žalobci uplatňují, bylo namístě, aby je odvolací soud – pokud by nedospěl k závěru, že může výrok rozhodnutí sám správně zformulovat i na základě dané žaloby – na vadný žalobní návrh upozornil a poučil žalobce, jak je v takovém případě třeba žalobní návrh formulovat. Pokud tak neučinil a zamítl žalobu pro vady žalobního návrhu, porušil zákon v §1, §5 a §43 odst. 1 OSŘ a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Určení vlastnického práva žalobce b) jako neopomenutelného dědice jeho matky a manželky žalobce a) je předpokladem pro uplatnění jeho dědických nároků; pokud odvolací soud měl zato, že tento žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem, je jeho rozhodnutí v rozporu s §80 písm. c) OSŘ a je tak dán i dovolací důvod uvedený
v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). Rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem I. výroku nebylo možno zrušit, jak se dovolatelé domáhali, neboť to by bylo v rozporu se zákazem reformace in peius v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu