ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1244.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1244/2021-1002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Z. , narozený XY, b) V. Z. , narozený XY, a c) G. G. , narozená XY, všech bytem v XY, a zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, IČO 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o náhradu za omezení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 342/2012, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020, č. j. 56 Co 277/2013-927, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 21 C 342/2012-370, konstatoval, že došlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) částku 404 218,82 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci b) částku 408 334,52 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni c) částku 508 483,24 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2013, č. j. 56 Co 277/2013-436, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–IV).
K dovolání žalobců Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 1425/2014-553, rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, ve výroku III, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výroku IV, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I). Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I a ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výrocích II, III a IV, pokud jde v každém z uvedených výroků o částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, odmítl (výrok II).
Odvolací soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 56 Co 277/2013-713, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) částku 33 706 Kč, žalobci b) částku 34 162 Kč a žalobkyni c) částku 45 258 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z přiznaných částek od 23. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývajících napadených částech výroků II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–V).
K dovolání všech účastníků řízení dovolací soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III, IV a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a dovolání žalovaného odmítl (výrok II).
Odvolací soud v dalším řízení rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 56 Co 277/2013-927. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit: žalobci a) částku 127 728 Kč se 7,50 % úrokem z prodlení z téže částky od 23. 11. 2012 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,45 % z částky 33 706 Kč od 23. 11. 2012 do zaplacení; žalobci b) částku 129 456 Kč se 7,50 % úrokem z prodlení z téže částky od 23. 11. 2012 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,45 % z částky 34 162 Kč od 23. 11. 2012 do zaplacení; žalobkyni c) částku 171 504 Kč se 7,50 % úrokem z prodlení z téže částky od 23. 11. 2012 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,45 % z částky 45 258 Kč od 23. 11. 2012 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části výroky II, III a IV potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
V dané věci šlo o otázku náhrady za omezení vlastnického práva k pozemkům žalobců v důsledku územního plánu, podle kterého na jejich pozemcích měla být vybudována komunikace coby veřejně prospěšná stavba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci dovolání.
Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. Tvrdí, že odvolací soud jim měl přičíst k tíži, že v okamžiku nabytí pozemků si museli být vědomi trvajícího omezení, a proto jim snížil náhradu za omezení jejich vlastnických práv. Podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) mají práva všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Dotazují se, zda v případě dvou vlastníků, jejichž vlastnická práva jsou omezena stejnou měrou, je v souladu s článkem 11 Listiny poskytnout tomu vlastníkovi, který si měl být vědom trvajícího omezení, menší náhradu za jeho vyvlastněný majetek, případně za omezení jeho vlastnického práva. Odvolací soud se měl při řešení této otázky odchýlit od judikatury týkající se regulovaného nájemného. Dále vymezili otázku, zda je úvaha soudu v souladu s §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jestliže soud neobjasňuje logickou souvislost mezi povědomím vlastníka o existenci veřejně prospěšné stavby na jeho pozemku v roce 2005, kdy žalobci pozemky nabyli, k výši náhrady spojené s trvalou nečinností žalovaného, která se odehraje dlouho po nabytí pozemků (v letech 2009–2012). Dále uvedli, že předmětem žaloby je období 2009–2012, v němž platil územní plán z roku 1998. V roce 2014 byl přijat nový územní plán, který pro pozemky žalobců a) a b) podstatně mění umístění dopravní infrastruktury, která místo původně celé plochy pozemků nyní zabírá přibližně 17 %. Jestliže žalobci a) a b) své pozemky prodají v roce 2016, je dosažená prodejní cena z tohoto prodeje „směrodatná“ pro poměry za starého územního plánu z roku 1998? Dále uvedli, že znalec Ing. Závodský použil k ocenění tzv. HB index. Ten však obsahuje údaje výhradně pro roky 2010–2019. Znalec tato data aplikoval na období 2005–2016, tedy i na časový úsek 2005–2010, pro který tento index žádná data neobsahuje. K existenci tzv. ČSÚ indexu, který obsahuje údaje pro celé relevantní období 2005–2016, znalec uvedl, že jeho použití by nemělo vliv na odhadní cenu. Jsou-li ale údaje z ČSÚ indexu výrazně jiné, než ty z HB indexu, a jestliže žalobci navrhli provést důkaz vyjádřením a posudkem od dvou jiných znalců, podle kterých použití ČSÚ indexu vede k přesnějším cenám, je tím dána podstatná pochybnost o správnosti posudku ve smyslu §127 odst. 2 o. s. ř. Rovněž se dotazují, zda v případě existence ČSÚ indexu stavebních pozemků výhradně pro Olomoucký kraj a v případě, že údaje v něm obsažené jsou jiné než údaje v HB indexu, je dána podstatná pochybnost o správnosti posudku, který se opírá o celorepublikový HB index. Z vyjádření Ing. Podstavka, Ph.D. a znaleckého posudku Ing. Dománského podle žalobců vyplývá, že metodicko-matematický postup znalce Ing. Závodského nemusel být správný. Je takovým znaleckým posudkem bez důvodných pochybností ověřena cena pozemků žalobců? Může soud za dané situace odmítnout provést jiné důkazy k ceně pozemků pro nadbytečnost? Dále žalobci vytkli vady v podobě opomenutých důkazů navržených ve vyjádření ze dne 29. 7. 2019 a nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroků I, III a IV. Své dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Jako zásadní otázku uvádí, zda vůbec přichází v úvahu v poměrech českého práva, zvyklostí ohledně územního plánování a realizace záměrů podle územního plánu, aby nerealizování záměru vybudování veřejné komunikace po dobu 10 let mohla být považována za nepřiměřený zásah do vlastnického práva osob, jejichž pozemků se stavba může částečně dotknout, a aby s tím bylo spojeno právo vlastníka dotčeného pozemku na náhradu vůči zpracovateli územního plánu. V tomto směru považuje názor vyslovený Nejvyšším soudem za neústavní, neboť bez opory v Ústavě a zákoně zavádí novou povinnost obcí realizovat do určité doby veřejně prospěšnou stavbu, která byla zanesena do územně plánovací dokumentace. Žalovaný tvoří územní plány na dlouhé období, což je v zájmu všech; jde o celospolečenský zájem. Omezení plynoucí z územního plánu považuje za legitimní, neboť město není schopno v rámci své samosprávné činnosti realizovat budování nové infrastruktury v řádu několika let. Byla by tak poskytována výrazně vyšší ochrana vlastnickému právu než právu na samosprávu, pokud jde o přípravu obecně prospěšných staveb a infrastruktury. Přiznání náhrady se mělo posuzovat podle §102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); taková náhrada by žalobcům nepříslušela, neboť pozemky nabyli až po změně územního plánu. Dále nebylo dostatečně zohledněno, že osoba povinná poskytovat náhradu, tj. obec, zpravidla nebude totožná s osobou stavebníka veřejně prospěšné stavby, která má být na pozemku podle územního plánu umístěna. Za neřešenou otázku považuje otázku povahy náhrady, kterou žalobci požadují. Je nelogické, že důvodem pro přiznání náhrady má být nečinnost, která však nemá zřejmě být nečinností protiprávní, tj. nezakládající právo na náhradu újmy za protiprávní nečinnost, ale na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku jakési obecně neznámé legální nečinnosti. Jako neřešenou dále vymezuje otázku, jaká kritéria je třeba posuzovat a jakým způsobem, aby bylo možno uzavřít, že v určitém případě náhrada vlastníkovi dotčeného pozemku skutečně přísluší. A dále, jakým způsobem má být výše náhrady stanovena. Žalovanému se jeví, že právní názor odvolacího a dovolacího soudu v této věci je jen reakcí na konkrétní případ žalobců a do celého systému náhrad za nucené omezení vlastnického práva územním plánováním nezapadá. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 vyslovil určitá kritéria, nicméně velmi obecně. Jako neřešenou spatřuje otázku, jakým způsobem má být výše náhrady stanovena a z čeho má být při jejím stanovení vycházeno. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí konstitutivní povahy, by neměl žalobcům náležet úrok z prodlení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žádný z účastníků se nevyjádřil k dovolání druhé strany sporu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců není přípustné.
Žalobci vymezili otázku, zda výše náhrady za omezení vlastnických práv v dané věci může být snížena u vlastníků, kteří si k datu nabytí svého majetku do vlastnictví museli být vědomi trvajícího omezení vztahujícího se k tomuto majetku. Alternativně, zda výše náhrady za omezení vlastnického práva může být snížena u vlastníků, kteří k datu nabytí svého majetku do vlastnictví si museli být vědomi, že omezení jejich vlastnických práv může v budoucnu přesáhnout spravedlivou míru.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech regulovaného nájemného.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 (dostupném, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), vydaném v této věci uvedl, že argumentace judikaturou vztahující se k otázce regulovaného nájemného, kterou žalobci v dovolání předkládají, není v řešené věci přiléhavá. Typově představuje zcela jinou situaci. V případech regulovaného nájemného jde o to, že by pronajímatel byl býval získal vyšší nájemné, nebyla-li by tato oblast veřejnoprávně regulována. V řešené věci jde oproti tomu o situaci, v níž jsou vlastníci pozemků územním plánováním v určitém rozsahu omezováni ve výkonu vlastnických práv k pozemkům.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že ve sporech, v nichž se rozhoduje o náhradách za omezování vlastnického práva a kde právní úprava nestanoví přesný mechanismus určení takových náhrad, je dán široký prostor pro úvahu soudu z hlediska vymezení kritérií, která mohou (anebo naopak nemohou) být významná pro určení takové náhrady, přičemž lze jen velmi obtížně vymezit uzavřeným výčtem jednu či druhou skupinu takových kritérií a hledisek. Současně je nutné přísně zohledňovat individuální okolnosti každého případu, protože v zásadě neexistují dvě typově zcela shodné situace. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak v zásadě v obecnějším pojetí vymezuje a naznačuje jak kritéria významná, tak i kritéria, ke kterým přihlížet nelze. Jaký je význam kritérií podstatných pro posouzení uplatněného nároku, závisí vždy na okolnostech daného případu. Přezkumná činnost dovolacího soudu se v zásadě omezuje na posouzení, zda soud zohlednil právě ta kritéria, která významná být mohou a jejichž existence vyšla v řízení najevo, případně zda soud naopak nepřihlédl k hlediskům, která jsou pro posouzení věci nepodstatná, případně zda se jeho úvaha nevymyká logickým závěrům a odpovídá obecným životním zkušenostem.
V dané věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku (v bodě 13) vysvětlil, ke kterým hlediskům v dané věci přihlédl, přičemž vedle hledisek, která svědčí ve prospěch žalobců, vzal na zřetel – v zásadě jako jediné hledisko naopak v jejich neprospěch – také okolnost, že nabyli pozemky v době již existujícího omezení územním plánem.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014, vydaném rovněž v této věci, pak dovolací soud výslovně připustil, že i okolnost, že žalobci předmětné pozemky nabyli v době, kdy již byly územním plánem zatíženy, je možné zohlednit v rámci všech konkrétních okolností případu, zejména z hlediska, zda kupní cena pozemku neodrážela existující omezení vlastnického práva, nicméně není možné jen z tohoto důvodu náhradu vlastníkům zcela odepřít, a to zejména s přihlédnutím k délce doby, která následně uplynula.
Dovolací soud proto neshledal odchýlení se od rozhodovací praxe týkající se regulovaného nájemného, jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí přihlédl při úvaze o výši náhrady také k okolnosti, že žalobci předmětné pozemky nabyli v době, kdy již omezení trvalo.
Dále žalobci vymezili otázku, zda v případě stejných pozemků a dvou různých územních plánů (časově na sebe navazujících) – oba územní plány na předmětné pozemky sice umísťují plánovanou dopravní infrastrukturu, činí tak ovšem podstatně rozdílným způsobem (17 % plochy versus 100 % plochy) – je poznatek o dosažení „tržní“ ceny v době platnosti jednoho územního plánu použitelný i pro dobu působnosti druhého.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Jak dovolací soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, spory o náhradu za omezení vlastnického práva uvedeným způsobem jsou v soudní praxi zjevně výjimečné. Proto se také při stanovení náhrady nedá vycházet z ustálené judikatury. Mimo jiné ve věcech náhrad za omezení vlastnického práva je konečná výše náhrady založena primárně na úvaze soudu, která má zohlednit všechna relevantní kritéria významná pro tu konkrétní věc. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti může vymezit a naznačit, která hlediska mohou být pro určení výše náhrady významná, jejich význam v konkrétní věci však musí zohledňovat hlediska konkrétního případu; úvaha soudu určujícího výši náhrady pak musí být řádně odůvodněna s ohledem na hlediska, jejichž existence v daném případě byla prokázána. Z toho také vyplývá, že úvahu soudů o určení výše náhrady může dovolací soud zpochybnit – jako obvykle u právních norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou – pouze v případě zjevné nepřiměřenosti.
Okolnost, že odvolací soud při úvaze o výši náhrady zohlednil jako jednu z okolností i kupní cenu, za kterou žalobci a) a b) prodali své pozemky, nespatřuje dovolací soud zjevně nepřiměřenou. A to i s vědomím, že po přijetí nového územního plánu byly prodávané pozemky zatíženy méně, než když je žalobci kupovali, jak namítají v dovolání. Část kupní ceny za prodávané pozemky totiž fakticky představuje částečnou kompenzaci žalobců za omezení vlastnického práva. Z tohoto hlediska jí proto lze relevanci přiznat. Je tomu tak proto, že se hodnota prodávaných pozemků v důsledku přijetí nového územního plánu a s ním spojeného snížení plochy k zástavbě zvýšila, čímž se liší od hodnoty v situaci, kdy žalobci pozemky nakoupili. Právě rozdíl mezi cenou, za kterou žalobci předmětné pozemky kupovali v době, kdy bylo omezení vlastnického práva větší, a cenou, za niž žalobci předmětné pozemky prodali v době, kdy bylo omezení jen částečné a tato cena tudíž vyšší, představuje onu částečnou náhradu. Jinými slovy, okolnost, že žalobci koupili pozemky plně zatížené a prodali zatížené již jen částečně, což se promítlo i do hodnoty pozemků, může jistě být faktorem, který může ovlivnit úvahu odvolacího soudu o výši náhrady. Úvaha odvolacího soudu proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Dále žalobci vymezili otázku, zda soud v případě pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011).
Žalobci postupu znalce vytkli především to, že nepoužil data za relevantní období a že analýzu založil nikoliv na lokálním, nýbrž na celorepublikovém indexu. V řešené věci je však třeba vyjít z toho, že odvolací soud po provedení znaleckých posudků a výslechu znalce neměl pochybnosti o jejich správnosti. Žalobcům se tedy nepodařilo zvolenou metodiku znalce zpochybnit. I po předestření námitky žalobců v odvolacím řízení znalec na svých závěrech vyjádřených ve znaleckém posudku setrval a soud jeho závěr bezpochyby přijal. O tom svědčí to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl: „Údaje čerpané z cenových indexů pro Olomoucký kraj za období let 2005–2016 by závěry znalce neovlivnily.“ Dovolací soud proto neshledal odchýlení se od rozhodovací praxe, když odvolací soud nenechal znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Dále žalobci namítají, že se odvolací soud odchýlil od výkladu §132 o. s. ř. a zásady volného hodnocení důkazů, když nesprávně interpretoval kritéria, za kterých smí odmítnout provést důkazní návrhy pro nadbytečnost.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
U nadbytečnosti důkazu jde o argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
Přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem je namístě jedině tehdy, jsou-li pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; tedy nikoliv vždy tam, kde jsou jeho závěry zpochybňovány jiným znaleckým posudkem, ale pouze tehdy, nebude-li mít soud pochybnosti po slyšení znalce za odstraněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017).
Ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud měl z již provedených znaleckých posudků Ing. Kořenka a Ing. Závodského za dostatečně zjištěné potřebné skutečnosti (obvyklou cenu pozemků) pro účely stanovení náhrady za omezení vlastnického práva a v tomto smyslu své rozhodnutí také odůvodnil. Pochybnosti předestřené účastníky navíc byly řešeny v rámci výslechu znalce. Rozhodnutí o neprovedení revizního znaleckého posudku a vyjádření znalce Ing. Podstavky proto dovolací soud neshledal nesprávným.
Odvolací soud požadavkům na zamítnutí důkazního návrhu dostál.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl a nezabýval se ani tvrzenými vadami, ke kterým by mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
Ani dovolání žalovaného není přípustné.
Žalovaný vymezil otázku, zda vůbec přichází v úvahu v poměrech českého práva, zvyklostí ohledně územního plánování a realizace záměrů podle územního plánu, aby nerealizování záměru vybudování veřejné komunikace po dobu 10 let mohlo být považováno za nepřiměřený zásah do vlastnického práva osob, jejichž pozemků se stavba může částečně dotknout, a aby s tím bylo spojeno právo vlastníka dotčeného pozemku na náhradu vůči zpracovateli územního plánu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť je formulována tak obecně, že neumocňuje vyslovení podobných obecných závěrů bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu.
Žalovaný v úvodu svého dovolání uvedl, že své dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Avšak ve vztahu k této otázce neupřesnil, který ze dvou předpokladů přípustnosti považuje v tomto případě za splněný. Protože je vymezení konkrétního předpokladu přípustnosti k dovolací otázce obligatorní náležitostí dovolání a dovolací soud není oprávněn si jej vymezit sám, je v tomto rozsahu dovolaní žalovaného vadné.
K tomu lze nicméně uvést, že se s otázkou náhrady co do základu nároku a práva na její vznik dovolací soud již podrobně vypořádal v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014, na které lze v této souvislosti plně odkázat, a neshledal žádný důvod pro revizi tam vyslovených závěrů. Dovolací soud pouze dodává, že žalovaný na několika místech dovolání „podsouvá“ dovolacímu soudu ve vztahu k jeho dřívějším kasačním rozhodnutím v této věci názor, že přístup Nejvyššího soudu nutí k povinnosti v určité lhůtě realizovat stavbu předpokládanou územním plánem. Takový názor však z dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá a nelze ho prezentovat způsobem, jakým to činí žalovaný, neboť dovolací soud pouze uvedl, že neprovedení stavby předpokládané územním plánem může v poměrech konkrétního případu a s přihlédnutím k individuálním okolnostem založit prostor pro úvahu, že dochází k omezení vlastnického práva majitele pozemku nad tzv. spravedlivou míru, kterou po něm lze požadovat i s přihlédnutím k samotné povaze územního plánování.
Za neřešenou otázku považuje žalovaný otázku povahy náhrady, kterou žalobci požadují.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se s ní Nejvyšší soud v rozhodovací praxi již vypořádal.
V prvním kasačním rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014) dovolací soud odlišil situaci, v níž žalobci spatřují újmu v samotném vydání či změně územního plánu, od situace, ve které žalobci spatřují újmu v omezení svého vlastnického práva k pozemkům z toho důvodu, že podle územního plánu má přes předmětné pozemky vést komunikace, která je stavbou veřejně prospěšnou, v důsledku čehož by mohlo dojít k vyvlastnění jejich vlastnického práva, přičemž žalovaný odmítl přistoupit na směnu předmětných pozemků a vytvořil svým jednáním stav dlouhodobé nejistoty na straně žalobců.
V řešené věci jde o druhou situaci.
Z judikatury dovolacího soudu reflektující premisy, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012].
V případě územního plánování je možné vyjít z toho, že územní plán stanoví toliko rámec pro využití území, nestanoví však přesný časový harmonogram, v němž musí dojít k realizaci v budoucnu územním plánem předpokládaného záměru. To se týká i staveb veřejně prospěšného charakteru, které mohou vést k vyvlastnění pozemků, na nichž mají být takové stavby realizovány. Na druhou stranu zanesení veřejně prospěšné stavby do územního plánu by mělo být pro stavebníka impulsem, aby začal svůj záměr v přiměřené časové době realizovat, případně aby od svého záměru upustil, neboť plánovaná existence veřejně prospěšné stavby zpravidla vede k omezení vlastnických oprávnění vlastníka dotčeného pozemku a staví jej také do nejistého postavení z hlediska realizace veřejně prospěšné stavby. Byť totiž vlastník pozemku musí omezení svého vlastnického práva v důsledku územním plánem předvídané veřejně prospěšné stavby na jeho pozemku přijmout, předpokládá, že k realizaci tohoto záměru dojde v přiměřené časové době a za omezení či vyvlastnění svého vlastnického práva obdrží adekvátní náhradu, a to zpravidla v podobě adekvátní finanční kompenzace nebo v podobě výměny pozemků dotčených veřejně prospěšnou stavbou za pozemky jiné. Pokud ovšem k realizaci dohody či vyvlastňovacího řízení v časově přiměřené době nedojde, stává se postavení vlastníka dlouhodobě nejistým, neboť jakákoliv stavební činnost s ohledem na možnost vyvlastnění je rizikovou a také hodnota pozemků je v důsledku rizika vyvlastnění zpravidla nižší než u pozemků obdobného druhu a charakteru, u nichž vyvlastnění není předpokládáno. Dlouhodobý stav, kdy je vlastník pozemku omezen na svém vlastnickém právu bez jakékoliv náhrady, může proto podle Nejvyššího soudu nabýt ústavněprávní roviny a s přihlédnutím k okolnostem individuálního případu vést k přiznání náhrady za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž zřejmé, že obecná využitelnost a realizace vlastnických práv k pozemku omezeného obsahem územního plánu je limitována oproti stavu, kdy by územní plán konkrétní záměr využití pozemku nestanovil.
V této souvislosti je možné poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že dlouhodobá ztráta schopnosti vlastníka moci účinně vykonávat vlastnické právo ke svým pozemkům znamená de facto jejich vyvlastnění, byť formálně k vyvlastnění nikdy nedošlo. Za takové omezení vlastnického práva přitom podle Evropského soudu pro lidská práva přináleží vlastníkovi pozemku náhrada (srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1982, věc S. a L. proti Švédsku, č. 7151/75 a 7152/75, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2007, věc R. proti Polsku, č. 17373/02). K obdobným závěrům dospívá i odborná literatura (k tomu srovnej např.: Kocourek, T.: Omezení vlastnického práva k pozemkům. Praha: Leges, 2012, str. 65).
Jako neřešenou dále žalovaný vymezil otázku, jaká kritéria je třeba posuzovat a jakým způsobem, aby bylo možno uzavřít, že v určitém případě náhrada vlastníkovi dotčeného pozemku skutečně přísluší.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Žalovaný totiž nepožaduje přezkum správnosti konkrétního závěru odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, nýbrž teoretické vymezení kritérií, která mají být v typových případech omezení vlastnického práva posuzována. Účelem dovolacího řízení však není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky, ale posuzování správnosti právního posouzení projednávané věci odvolacím soudem.
Dovolací soud však již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v této věci (rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014) naznačil, která hlediska mohou být významná při úvaze o tom, zda je namístě přiznat žalobcům náhradu za omezení jejich vlastnického práva. V této souvislosti uvedl, že je třeba přihlédnout zejména k tomu, zda byl územní plán, jímž došlo k omezení vlastnického práva, přijat, a k tomu, jak dlouhý časový okamžik od vydání uplynul, a jak postupoval subjekt, v jehož prospěch bylo omezení v územním plánu přijato. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že pokud by potenciální stavebník v přiměřené době vyvíjel adekvátní úsilí k získání dotčených pozemků, nebude zpravidla namístě přiznávat zvláštní náhradu za omezení vlastnického práva, neboť omezení vlastnického práva by se mělo promítnout v zaplacení patřičné náhrady za prodávaný či vyvlastňovaný pozemek. Obdobně pak nahlížel dovolací soud na situaci, kdy stavebník od realizace záměru v přiměřené době ustoupí a bude iniciovat změnu územního plánu tak, aby vlastník pozemku již nadále nebyl ve svém vlastnickém právu omezován. Dovolací soud dále konstatoval, že náhrada za omezení vlastnického práva by měla být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Ve vztahu ke konkrétním hlediskům významným pro určení výše náhrady pak uvedl, že by soudy měly přihlédnout zejména k hodnotě pozemku obdobného druhu a charakteru a intenzitě omezení vlastnického práva s tím, že roli může hrát i délka omezení vlastnického práva, postoj a přístup stavebníka k omezení, okamžik nabytí vlastnického práva stavebníkem apod.
Dále žalovaný vymezil otázku, jaká kritéria je třeba posuzovat a jakým způsobem, aby bylo možno uzavřít, že skutečně k nepřiměřenému omezení vlastnického práva nerealizováním záměru podle územního plánu došlo a že náhrada vlastníkovi dotčeného pozemku přísluší.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolání v tomto rozsahu trpí vadami. Žalovaný totiž ve vztahu k ní nevymezil žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nadto již v předchozí části odůvodnění dovolací soud vysvětlil, že případy tohoto typu podléhají přísnému individuálnímu posouzení a nelze pro jejich řešení formulovat obecná, vždy ve stejném rozsahu použitelná pravidla.
Jako neřešenou dále žalovaný předložil otázku, jakým způsobem má být výše náhrady stanovena a z čeho má být při jejím stanovení vycházeno.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
K vymezené otázce dovolací soud v prvé řadě uvádí, že se pomocí ní žalovaný domáhá nepřípustně bezbřehého přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Ve vztahu k této obecné otázce totiž formuluje celou řadu dílčích námitek, jimiž zpochybňuje jednotlivé části úvahy odvolacího soudu o výši náhrady. Ve vztahu k nim však zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání.
V obecné rovině lze dodat, jak již dovolací soud uvedl výše a rovněž v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, že spory o náhradu za omezení vlastnického práva uvedeným způsobem jsou v soudní praxi zjevně výjimečné. Proto se také při stanovení náhrady nedá vycházet z ustálené judikatury. Mimo jiné ve věcech náhrad za omezení vlastnického práva je konečná výše náhrady založena primárně na úvaze soudu, která má zohlednit všechna relevantní kritéria významná pro tu konkrétní věc. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti může vymezit a naznačit, která hlediska mohou být pro určení výše náhrady významná, jejich význam v konkrétní věci však musí zohledňovat hlediska konkrétního případu; úvaha soudu určujícího výši náhrady pak musí být řádně odůvodněna s ohledem na hlediska, jejichž existence v daném případě byla prokázána. Z toho také vyplývá, že úvahu soudů o určení výše náhrady může dovolací soud zpochybnit – jako obvykle u právních norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou – pouze v případě zjevné nepřiměřenosti.
Zjevnou nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu však dovolací soud neshledal, a proto napadené rozhodnutí obstojí.
Nelze přisvědčit námitce, že by odvolací soud nezohlednil charakter a intenzitu omezení vlastnického práva. V bodě 13 písm. f) napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, jaké oprávnění a v jakém rozsahu žalobcům při užívání pozemků reálně zůstalo. Konkrétně zohlednil, že žalobci a) a b) neměli žádnou možnost využít pozemky k výstavbě a žalobkyni c) byla tato možnost redukována na cca 1/2 pozemku. Rozsahu omezení pak odpovídala i výše náhrady. Námitky žalovaného o pouhém částečném omezení výstavby podle územního plánu jsou skutkové povahy, pročež k nim dovolací soud jsa vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy nemohl přihlédnout.
Jako zjevně nepřiměřenou neshledává dovolací soud ani úvahu o nepřiměřenosti omezení po uplynutí 10 let. To ostatně dovolací soud podrobně vysvětlil i v předchozím rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018): „Při délce tohoto omezení počínající již rokem 2001 a absenci snahy o naplnění záměru předpokládaného územním plánem ze strany žalovaného pak nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby toto omezení strpěli bez náhrady, jestliže již v počátku doby, za kterou se náhrady domáhají, toto omezení trvalo již téměř deset let bez reálného směřování k definitivnímu vyřešení vzniklé situace. To platí tím spíše, že prostřednictvím tohoto omezení mělo být dosaženo dopravní obslužnosti, jež je nepochybně ve veřejném zájmu a jestliže s tímto záměrem došlo ke změně územního plánu. Doba téměř deseti let počínající rokem 2001 zcela nepochybně není přiměřená i z toho hlediska, že k realizaci záměru předpokládaného územním plánem v této době vůbec nedošlo, a to ani k zahájení jeho realizace. Jestliže žalovaný nepřistoupil ani na navrženou směnu pozemků, je zřejmé, že se na straně žalobců jednalo o podstatné zhoršení majetkoprávní pozice na základě územního plánu oproti ostatním vlastníkům takovou změnou nedotčených.“
Jako zjevně nepřiměřené pak dovolací soud neshledal ani to, že odvolací soud přihlédl k přístupu žalovaného, resp. k tomu, že případnou směnu podmiňoval objektivně nezdůvodnitelným požadavkem, aby si strany za směňované pozemky nebyly povinny vyplácet náhradu zohledňující rozdíl ve výměrách a v obvyklé ceně pozemků. V tomto ohledu mohlo jít o aspekt, který negativně ovlivnil řešení situace.
Pokud jde o námitku, že soud neměl žalobcům přiznávat úroky z prodlení, neboť povaha nároku na náhradu je podle mínění žalovaného konstitutivní, dovolací soud se jí nemohl zabývat, protože ve vztahu k ní zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu