ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2128.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2128/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalované S. F., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 130/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 26 Co 111,286/2009-261, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze, pokud se týká určení vlastnického práva k pozemku označenému parc. č. 1629/19, se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze, pokud se týká určení vlastnického práva k pozemku označenému parc. č. 1629/20, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Strany vedou spor o dva souběžné a sousedící pruhy zemského povrchu – v katastru nemovitostí samostatně neevidované – které Ing. Juraj Csibrei v geometrickém plánu č. 1665-104/2005 z 15. 1. 2008 označil parcelními čísly 1629/19 a 1629/20 (dále jen „sporné pozemky“). Prvý pozemek je široký 1,5 m, druhý 1 m. Druhý pozemek podélně sousedí s pozemkem žalobkyně parc. č. 1629/15, prvý pozemek podélně sousedí s částí pozemku žalované parc. č. 1629/3, která má taktéž tvar pruhu. Tato část pozemku žalované a sporné pozemky dohromady tvoří příjezdovou cestu na zbylou část pozemku žalované a k jejím stavbám. Sporný pozemek parc. č. 1629/20 však tvoří příjezdovou cestu jen zčásti, neboť je podélně rozdělen plotem, který má ohraničovat pozemek žalobkyně. V katastru nemovitostí jsou sporné pozemky vedeny jako součást pozemku parc. č. 1629/3.
Původním vlastníkem sporných pozemků, jakož i pozemku parc. č. 1629/15, byla právní předchůdkyně žalobkyně, J. G. Ta podle tvrzení žalované sporné pozemky oddělila od pozemku č. 1629/15 a prodala je právnímu předchůdci žalované Č. M., který je připojil k pozemku č. 1629/3, a to v roce 1972 pozemek č. 1629/19 a v roce 1976 pozemek č. 1629/20. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně J. G. sporné pozemky Č. M. neprodala, tudíž patří žalobkyni.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 15 C 130/2002-228 žalobu o určení vlastnického práva ke sporným parcelám zamítl.
Ve vztahu ke spornému pozemku č. 1629/19 rozhodl na základě zjištění, že na kupní smlouvě z 29. 3. 1972 sepsané formou notářského zápisu sice chybí podpis prodávající J. G., avšak kupující Č. Malý se mohl oprávněně domnívat, že J. G. smlouvu podepsala později než on, čemuž nasvědčovalo, že smlouva byla registrována a pozemek oddělen geometrickým plánem. Příjezdovou cestu, včetně tohoto sporného pozemku, přitom Č. M. užíval až do roku 1993, kdy pozemek převedl. Soud proto, poukazuje přitom i na malé rozlohy sporných částí pozemků, dospěl k závěru, že Č. M. pozemek 1629/19 vydržel.
Pokud se týče pozemku č. 1629/20, soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouva z 23. 2. 1976, sepsaná formou notářského zápisu, obsahuje podpis „J. G.“. Protože žalovaná pravost podpisu zpochybnila, nechal soud vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví a ten pravost podpisu potvrdil. Navrhovanou revizi znaleckého posudku považoval za nadbytečnou s ohledem na to, že znalec před soudem vysvětlil důvody svého závěru a že měl k dispozici dostatečné množství srovnávaného materiálu. O žalobě na určení vlastnického práva však soud prvního stupně věcně nerozhodl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na určení naléhavý právní zájem. Za důležité přitom považoval, že pozemek 1629/20 zahrnuje i plochu, kterou užívá žalobkyně a která se nachází za plotem, jež má ohraničovat její pozemek, že žalobkyně vždy považovala plot za hranici, což nebylo zpochybněno nejméně do roku 1998, a že žalovaná tuto skutečnost respektuje a plot na stávajícím místě chce jako hranici zachovat.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a ve vztahu k pozemku č. 1629/19 i s jeho závěry právními. K závěru o vydržení vlastnického práva k pozemku č. 1629/19 doplnil, že účastníkům smlouvy z roku 1972 byl zaslán opis notářského zápisu, jímž byli uvědomeni, že zápis byl jimi všemi podepsán (o čemž svědčí i dodatek „v. r.“) a že smlouva byla po splnění všech náležitostí státním notářstvím registrována.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva k pozemku č. 1629/20, jelikož požadovaným určením by žalobkyně mohla dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Neztotožnil se ani s názorem, že „by J. G. měla vydržet vlastnické právo k části prodané části pozemku p. č. 1629/15 o výměře 32 m², která se měla nacházet za již zmíněným oplocením na straně, kde se nachází pozemek p. č. 1629/15.“ Přihlédl totiž k tomu, že podle geometrického plánu z roku 1976 byly nové hranice v terénu vyznačeny železnými trubkami, a na základě toho usoudil, že J. G. nemohla být v dobré víře, že jí sporný pozemek náleží. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že pozemek č. 1629/20 není ve vlastnictví žalobkyně, a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k pozemku č. 1629/20 potvrdil. Pokud jde o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, odvolací soud dodal, že znalec jej dostatečně obhájil, a proto již nebylo třeba vypracovávat revizní znalecký posudek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Ve vztahu k pozemku č. 1629/19 žalobkyně namítá, že:
1) nalézací soudy učinily závěr o vydržení pozemku Č. M., ačkoliv žalovaná v průběhu řízení netvrdila, že Č. M. v dobré víře vlastnické právo vydržel;
2) z originálu kupní smlouvy (ve formě notářského zápisu) vyplývá, že k její registraci a k předání stejnopisu Č. M. došlo ihned po sepisu smlouvy, tudíž se Č. M. nemohl domnívat, že J. G. smlouvu podepsala dodatečně;
3) pokud k závěru, že Č. M. dodatečný podpis předpokládat mohl, dospěl odvolací soud na základě opisu notářského zápisu na č. l. 128, hodnotil důkaz, který v řízení nebyl proveden.
Ve vztahu k pozemku č. 1629/20 žalobkyně namítá, že:
4) ačkoliv se v podání z 20. 2. 2004 velmi podrobně vypořádala s vadami písmoznaleckého posudku, včetně toho, že znalecký posudek jako vzorový použil jiný zfalšovaný podpis, soudy nevyhověly jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem revizním; soudy přitom neprovedení tohoto důkazu v podstatě neodůvodnily, čímž porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces;
5) provedení důkazu obsahem geometrického plánu z 30. 1. 1976 nebylo zaměřeno na otázku, jak byly v terénu označeny hranice oddělené části pozemku, v tomto řízení označené č. 1629/20;
6) odvolací soud navíc nevzal v úvahu, že při vyměřování pozemků se železnými trubkami neoznačuje celá hranice, trubky se jen se umístí jako orientační body do země a většina laiků si jich nevšimne; nebylo přitom ani prokazováno, že trubky byly na místě skutečně použity.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Protože vlastnické právo ke každému ze sporných pozemků opírá žalobkyně o rozdílné skutečnosti, jde v daném řízení o dva různé procesní nároky, o dvě tzv. práva se samostatným skutkovým základem (srov. 206 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je třeba zkoumat zvlášť u každého z procesních nároků [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, uveřejněné pod č. C 3431 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)].
Pokud odvolací soud rozhodl ohledně pozemku č. 1629/19, posoudil věc stejně jako soud prvního stupně. Oba soudy vyšly z toho, že Č. Malý pozemek vydržel, a žalobkyně tudíž není jeho vlastnicí.
Dovolání by proto mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně však ve vztahu k rozhodnutí týkajícímu se vlastnického práva k pozemku č. 1629/19 uplatnila pouze důvody nepřípustné. Prvými dvěma ze shora uvedených námitek zpochybnila závěry nalézacích soudů o skutkovém stavu, třetí námitkou zpochybnila procesní postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu. K argumentu žalobkyně, že i otázka, zda došlo k vadě řízení, může být otázkou zásadního právního významu, se dodává, že by tomu tak mohlo být tehdy, kdyby postup odvolacího byl důsledkem jeho, byť mlčky projeveného, názoru na výklad procesního předpisu a žalobkyně by právě tento názor zpochybňovala. Tedy pokud by otázka, zda došlo k vadě řízení, vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru pod č. C 3339). V takovém případě by nešlo o otázku pouhé procesní vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž o otázku správnosti právního posouzení. V daném případě však právní názor, jehož správnost by bylo třeba posoudit, není a ani žalobkyně jej neuvedla.
Dovolání tedy není v této části přípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ohledně pozemku 1629/20 rozhodl odvolací soud jinak než soud prvního stupně, byť své rozhodnutí formuloval tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje. Soud prvního stupně o vlastnickém právu k pozemku nerozhodl, poněvadž neshledal naléhavý právní zájem na rozhodnutí. Odvolací soud naproti tomu naléhavý právní zájem shledal a dospěl k závěru, že J. G. sporný pozemek nevydržela, a žalobkyně tudíž není jeho vlastnicí. Dovolání je zde proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a lze se jím dovolávat kteréhokoli ze tří výše uvedených dovolacích důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210/2003/I.). Dovolací soud tedy napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
K dovolací námitce výše uvedené pod č. 4, že nebyl proveden revizní znalecký posudek:
Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002 (uveřejněný, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz); nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010]. V daném případě takový závěr učinit nelze a ostatně ani žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje logický rozpor, případně rozpor s obecnou zkušeností. Pokud odkazuje na své vyjádření z 20. 2. 2004, pomíjí, že po tomto vyjádření došlo k výslechu znalce, který na její dotazy podal doplňující vysvětlení.
Ohledně potřeby revizního znaleckého posudku Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (uveřejněném v Souboru pod č. C 6293) konstatoval: „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku ...bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.“
V daném případě znalec konstatoval, že srovnávací podpisy J. G. vykazují zvýšenou vnitřní variabilitu psaní, přesto zjistil obecné i zvláštní charakteristické znaky vykazované podpisem sporným i podpisy srovnávacími; obecné znaky a znaky jednotlivých písmen v posudku uvedl. Žalobkyně ve zmíněném vyjádření ke znaleckému posudku uplatnila výhrady u každého písmene. Dále poukázala na to, že mezi srovnávacím materiálem byl podpis z roku 1972, jehož pravost je rovněž sporná. Znalec pak při svém výslechu, k dotazu zástupce žalobkyně, reagoval na námitky k některým písmenům a obecně zopakoval, že podpisy J. G. vykazují značnou vnitřní variabilitu písma a že ke změnám písma může dojít v souvislosti se zdravotním stavem, se zhoršenou schopností psaní, avšak některé shodné znaky zůstávají. Ohledně srovnávacího podpisu z roku 1972 uvedl, že k závěru o pravosti zkoumaného podpisu dospívá i bez ohledu na něj. Výslech byl ukončen po té, co strany neměly další dotazy.
Sporné civilní řízení je ovládáno zásadou projednací, což mimo jiné znamená, že skutkový stav zjišťuje soud za součinnosti obou stran. Jejich procesní aktivita má sloužit tomu, aby zjištění soudu bylo v souladu se skutečností. Zjišťování skutkového stavu je přitom vyhrazeno nalézacím soudům, tj. soudu prvního stupně a soudu odvolacímu (pro dovolací řízení srov. §241a odst. 4 a §243a odst. 2 o. s. ř.). Bylo proto na žalobkyni, aby své výhrady proti znaleckému posudku uplatnila i při výslechu znalce a vedla znalce k reakci na ně a aby poté nalézacím soudům dala najevo, že doplňující vysvětlení znalce považuje za nedostatečné. Pokud po obecné odpovědi a po odpovědi k některým písmenům podpisu neměla ke znalci další dotazy, v dalším řízení (srov. vyjádření č. l. 123, 197, závěrečnou řeč, jakož i odvolání) pak doplňující vysvětlení znalce nehodnotila a jeho posudek zpochybňovala jen obecným odkazem na své původní vyjádření, „zejména z důvodu použití nepravého podpisu“, což je skutečnost, na kterou znalec přesvědčivě reagoval, nemůže již v dovolacím řízení zpochybňovat shodný závěr obou nalézacích soudů, že znalec se s námitkami žalované vypořádal dostatečně, a nemůže ani soudům vytýkat, že tento závěr blíže neodůvodnily.
K tomu lze též poukázat na již citovaný rozsudek ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel: „Institut znaleckého posudku vychází z toho, že znalec má odborné znalosti, kterými soud nedisponuje. Závěry posudku musí být jistě řádně odůvodněny; to však neznamená, že by znalec musel zdůvodnit každý dílčí závěr či zjištění; takový požadavek by vypracování znaleckého posudku neúměrně komplikoval. Je tedy na soudu a na účastnících, aby tam, kde to považují za nutné, žádali znalce o bližší zdůvodnění a vysvětlení, jak dospěl k jednotlivým závěrům. Účastníci měli možnost při výslechu znalce klást mu otázky, a nemohou tak v dovolacím řízení úspěšně namítat nedostatečné vysvětlení jednotlivých závěrů (např. jak stanovil měsíční nájemné apod.).“
K dovolacím námitkám uvedeným výše pod čísly 5 a 6 a týkajícím se provedení důkazu obsahem geometrického plánu z 30. 1. 1976 a otázky, zda J. G. mohla zjistit označení nové hranice v terénu železnými trubkami a zda k označení skutečně došlo:
Úvaha odvolacího soudu, že J. G. musela znát novou hranici pozemku, neboť podle geometrického plánu byla hranice v terénu vytyčena železnými trubkami, byla součástí úvahy o dobré víře J. G. Tu lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném opraveném prostředku přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená nebo neúplná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 1068). Tak úvahu odvolacího soudu hodnotit nelze. Naopak je k ní třeba dodat, že pokud někdo na jiného převádí část svého pozemku, zásadně by si měl ujasnit identitu této části. Okolnosti k tomu mohou vyžadovat zaměření a vyznačení převáděné části v terénu. Pokud by si v daném případě J. G. identitu převáděné části neujasnila, měla by objektivní důvod k pochybnostem o hranici svého zbylého pozemku. Potom by ovšem nemohla být v dobré víře, že jí převedená část (resp. část této části) patří (k pojmu dobré víry srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, uveřejněný v Souboru pod č. C 1966).
Vzhledem k uvedenému ztrácí pak význam námitka žalobkyně, že „obsah tohoto geometrického plánu z toho hlediska nebyl soudem I. stupně konstatován“ (tj. „z hlediska“, zda a jak byla nová hranice vyznačena v terénu).
Protože dovolací námitky proti napadenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnického práva k pozemku č. 1629/20, nejsou důvodné, a protože dovolací soud nezjistil, že by řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, žalobkyní neuvedenými, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu