ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1456.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1456/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J., s. d. v K., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 86/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 333/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července 2005, č. j. 8 C 86/2005-34, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce J., s. d. K., je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku parcela č. st. 87 o výměře 343 m2, zapsaném na LV č. pro okres K., kat. území P., obec P., u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště H.“, a výrokem pod bodem II. žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 12, nacházející se na shora specifikovaném pozemku, zapsaném v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované. Uplatněný nárok žalobce posoudil podle §879c odst. 1, 4 občanského zákoníku („ObčZ“) účinného v rozhodné době. Konstatoval, že žalobce osvědčil splnění zákonných předpokladů pro změnu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Neakceptoval právní názor žalované o nepoužitelnosti zmíněného zákonného ustanovení vzhledem k právním důsledkům novelizace ObčZ provedené zákonem č. 229/2001 Sb. Na základě právního posouzení věci, plynoucího z nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., uzavřel, že nelze znevýhodnit subjekt, který v minulosti využil svého oprávnění daného mu shora uvedeným ustanovením ObčZ a požádal stát o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické.
Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 333/2005-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v přísudečném určujícím výroku I. ve znění, že žalobce je vlastníkem pozemku označeného jako pozemková parcela parcelního čísla 87 v katastrálním území P., a ve výroku II.“ Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po podrobné rekapitulaci stěžejních zákonných ustanovení a za základě jejich analýzy v aplikaci na daný případ dospěl k závěru, že zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený mimo jiné §879c ObčZ. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným a potvrdil je pouze s upřesněním označení sporné nemovitosti.
Žalovaná podává proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Napadené rozhodnutí v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. na existenci §879c až §879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce a v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., pokládá za zásadně právně významné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítá s podrobnou argumentací právní závěry dovolatelky, rozsudky soudů obou stupňů pokládá za správné a spravedlivé a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil přípustnost dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je nutno dovolání žalované považovat za dovolání nepřípustné. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týká obdobného předmětu řízení. Toto rozhodnutí je veřejně přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz., a odkazuje se v něm na právní názor Ústavního soudu, pokud uvedl: „V řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou \"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení §324, který upravoval rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek \\\"rehabilitaci\\\" ustanovení §324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ.“
Ústavní soud též konstatoval: „Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim §879c až §879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“. Z uvedeného je zřejmé, že zrušení zmíněného ustanovení se nemohlo dotknout práv třetích osob, které v době jeho platnosti vlastnické právo k předmětným věcem nabyly; o to však v dané věci nešlo.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustní odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalobkyně, přičemž žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu