ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1781.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. C., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 11/2003, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 24 Co 50/2004 –143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 24 Co 50/2004-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2003, č. j. 7 C 11/2003 -114, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů tak, že z věcí ve společném jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně buňku, zatímco do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil zn. Favorit 136, (výrok pod bodem I.). Dále žalobkyni přikázal k úhradě dluh 46 700,- Kč z půjčky účastníků u G. C. banky (výrok pod bodem II.). Současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze společného jmění účastníků částku 547 757,50 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.). Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2003 dohodu o částečném vypořádání majetku ve společném jmění, podle které žalobkyně nabyla do výlučného vlastnictví movité věci specifikované v dohodě v celkové hodnotě 22 865,- Kč a žalovaný věci v celkové hodnotě 17 982,- Kč a žalobkyně se zavázala zaplatit žalovanému na vypořádání těchto věcí 2 431,50 Kč. Předmětnou dohodu shledal soud prvního stupně platným hmotněprávním úkonem a proto rozhodl jen o vypořádání zbývajícího majetku ve společném jmění účastníků. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci nabyli za trvání manželství (to je v době od 1. 12. 1978 do 29. 3. 2002) do společného jmění, vyjma movitých věcí specifikovaných v dohodě ze dne 22.10. 2003, ještě i mobilní stavební buňku a osobní automobil zn. Favorit 136, SPZ PBE 18 –19, dále, že účastníci zatížili majetek ve společném jmění dluhem ve výši 46 700,- Kč z půjčky u G. C. banky a dále ještě, že do společného jmění účastníků náleží i hodnota obchodního podílu, který má žalovaný ve společnosti S. v P., s. r. o. Při rozhodování o vypořádání majetku ve společném jmění účastníků (§149 odst. 2 ObčZ) soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly obou účastníků jako bývalých manželů jsou stejné, neboť žádné okolnosti nesvědčí pro jiný postup. Přihlédl k tomu, že dohodou ze dne 22. 10. 2003 žalobkyně získala movité věci v hodnotě 22 865,- Kč, zatímco žalovaný věci v hodnotě jen 17 982,- Kč, dále že rozhodnutím soudu byla do vlastnictví žalobkyně přikázána stavební buňka v hodnotě 10 000,- Kč, zatímco do vlastnictví žalovaného osobní automobil Favorit v hodnotě 20 000,- Kč, že žalovanému zůstává obchodní podíl ve společnosti S. v P., jehož hodnota náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“) činí 1 053 678,- Kč a dovodil, že žalovaný by měl poskytnout žalobkyni na dorovnání aktiv ze SJM částku 529 397,50 Kč ( 2 558,50 Kč a 526 839,- Kč). Vedle toho by měl žalovaný poskytnout žalobkyni ještě i další částku 13 350,- Kč, a to na dorovnání pasiv ze SJM. Žalobkyni byl totiž přikázán k úhradě společný dluh účastníků u G. C. banky ve výši 46 700,- Kč a žalovaný by měl přispět na jeho úhradu jednou polovinou, to je částkou 23 350,- Kč. Avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně část půjčky ve výši 10 000,- Kč použila k investicím do svého výlučného majetku, snížil soud prvního stupně vypořádací podíl žalovaného z pasiv SJM právě o tuto částku tedy jen na 13 350,- Kč. Konečnou výši vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze SJM, tak soud prvního stupně stanovil částkou 542 747,50 Kč.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl i o tom, že se žalovanému přikazuje hodnota práv a povinností ve společnosti S. v P., s.r.o., a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze společného jmění jen částku 374 576,- Kč. V ostatních výrocích, kterými bylo rozhodnuto, že se žalobkyni přikazuje do výlučného vlastnictví buňka a žalovanému osobní automobil zn. Favorit 136, a že se žalobkyni přikazuje k úhradě dluh 46 700,- Kč u G. C. banky, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že doplnil identifikační údaje ohledně buňky tak, že jde o mobilní stavební buňku umístěnou na zahradě přilehlé k domu v P. čp. 56. Odvolací soud současně rozhodl i o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vypořádání hodnoty obchodního podílu jako majetkového práva, které je předmětem společného jmění manželů (§143 odst. 1 písm. a/ ObčZ), je zapotřebí vtělit do výroku rozsudku, jímž se o vypořádání SJM rozhoduje. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil i to, že při vypořádání je namístě odchýlit se od zásady rovnosti podílů žalobkyně a žalovaného na majetku patřícím do jejich společného jmění. Odvolací soud zohlednil, že se o nabytí největší masy majetkových hodnot v SJM (obchodního podílu) zasloužil žalovaný, že žalobkyně nebyla z možnosti nabývání a udržení společného jmění vyloučena péčí o děti a domácnost, když manželství účastníků zůstalo bezdětné, a že právě žalobkyně rozvrátila manželství známostí s jiným mužem. V závislosti na shora uvedených skutečnostech (§149 odst. 3 ObčZ) odvolací soud vypořádal společné jmění účastníků tak, že větší podíl přikázal žalovanému a že rozdíl výše podílů vyjádřil tím, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni hodnotu jen jedné třetiny obchodního podílu (351 226,- Kč). Odvolací soud posoudil odlišně i výpočet vypořádacího podílu. Oproti soudu prvního stupně již nezahrnul do vypořádacího podílu peněžitý nárok z dohody ze dne 22. 3. 2003, když sama tato dohoda slouží jako titul k uplatňování práva na poskytnutí vypořádacího podílu z movitých věcí a opětovné přiznání tohoto práva v soudním rozhodnutí by vedlo k duplicitě nároku a zvýhodnění žalovaného. V souvislosti s tím, že žalobkyni byla přikázána stavební buňka v ceně 10 000,- Kč, zatímco žalovanému osobní automobil v ceně 20 000,- Kč, shledal rozdíl ve prospěch žalovaného jen ve výši 5 000,- Kč a povinnost žalobkyně vrátit do společného jmění částku 10 000,- Kč, která byla investována ze společné půjčky od G. C. banky do odděleného majetku žalobkyně, promítl do vypořádacího podílu tak, že žalovanému náleží jen polovina z navrácené částky to je 5 000,- Kč a další zvýhodnění žalovaného tím, že žalobkyně převzala k úhradě dluh z půjčky 46 700,- Kč, shledal ve výši 23 350,- Kč. Vypořádací podíl náležející žalobkyni na vyrovnání jejích nároků ze společného jmění pak stanovil částkou 374 576,- Kč (351 226,- Kč a 23 350,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně opřela dovolání o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Dovolací důvod spatřovala v tom, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ OSŘ), když nevyzval účastníky postupem podle §118a odst. 1, 3 OSŘ k doplnění tvrzení a k označení důkazů pro vypořádání společného jmění účastníků jiným způsobem než rovným dílem. Pokud by se tak stalo, žalobkyně by prokázala, že se na nabytí obchodního podílu a na jeho zachování podílela rovným dílem a že výlučně ona pečovala o společnou domácnost a že nebyl důvod odchýlit se od zásady rovnosti podílů obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění. Jako další dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ OSŘ). To spatřovala jednak v tom, že ačkoliv je výčet aspektů, ke kterým soud přihlíží při vypořádání společného jmění (§149 odst. 3 ObčZ) taxativní, odvolací soud přihlížel i k aspektům jiným v §149 odst. 3 ObčZ neuvedeným a to, že žalovaný pracoval ve společnosti S. v P., s. r. o., k níž se váže obchodní podíl, a k příčinám rozvratu manželství, a dále ještě i v tom, že odvolací soud učinil předmětem společného jmění hodnotu obchodního podílu, ačkoliv předmětem vypořádání měl být obchodní podíl jako takový, přičemž při vypořádání měl soud zohlednit cenu obchodního podílu, jak vyplynula z posudku znalce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný taktéž opřel dovolání o §237 odst. 1 písm a/ OSŘ. I on spatřoval dovolací důvod v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ OSŘ). Na rozdíl od žalobkyně však shledával nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud učinil předmětem vypořádání společného jmění hodnotu obchodního podílu ve společnosti S. v P., s. r. o. Podle přesvědčení žalovaného, pokud se za trvání manželství a za trvání SJM stane jeden z manželů společníkem obchodní společnosti, nenáleží tento obchodní podíl respektive „hodnota práv a povinností ve společnosti“ do SJM a nemůže být předmětem vypořádání. S odkazem na specifikovanou odbornou literaturu (článek JUDr. Igora Pařízka „Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a společné jmění manželů“ uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 8/2001 a Komentář Obchodního zákoníku, Nakladatelství Polygon, Praha 2002, str. 1499 autora Prof. JUDr. Josefa Dědiče) vyslovil názor, že určující při řešení dané problematiky by měla být právní úprava kapitálové účasti v obchodních společnostech obsažená v obchodním zákoníku. Tam uvedenou úpravu je třeba pokládat ve vztahu k ostatním právním předpisů za lex specialis. Jestliže veškerá práva včetně práv vlastnických, týkající se obchodního podílu v obchodní společnosti – společnosti s ručením omezeným, náležejí pouze tomu z manželů, který je jako společník zapsán v obchodním rejstříku, a občanský zákoník to v §143 odst. 2 pouze zdůrazňuje, stěží lze dovozovat, že druhý nabývá práv na vypořádání hodnoty této majetkové účasti. Poukazoval na to, že neodpovídá přirozenému nazírání na obsah společného nabytého jmění za trvání manželství, aby se jeho předmětem stala hodnota uvedeného podílu, když druhý z manželů, který není společníkem společnosti, k němu dle zákona nenabyl žádná práva. Z pohledu ustanovení §143 odst. l písm. a) ObčZ tak nenabývá druhý z manželů žádný majetek. Stávající soudní praxe si je zřejmě tohoto problému vědoma a tak účelově konstruuje a vypořádává „hodnotu práv a povinností z účasti na společnosti“. To považuje za rozpor se Základní listinou práv a svobod, publikovanou pod č. 2/1993 Sb. Manželovi, který nebyl společníkem obchodní společnosti, se dostává neodůvodněného zvýhodnění, spočívající v náhradě hodnoty obchodního podílu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší soud jako soud dovolací podle čl. III odst. 3 tohoto zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před uvedenou novelou.
Nejvyšší soud se po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, řádně zastoupenými účastníky řízení, zabýval tím, zda jde o dovolání přípustná.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí a nikoliv to, zda odvolací soud své rozhodnutí označil jako měnící (viz R 52/99 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 9).
Jestliže v dané věci soud prvního stupně vycházel z toho, že jsou podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění stejné a v závislosti na tom stanovil i vypořádací podíl, zatímco odvolací soud vyhodnotil kriteria pro stanovení podílů bývalých manželů na společném jmění (§149 odst. 3 ObčZ) jinak, a nerovnost podílů žalobkyně a žalovaného promítl do svého rozhodnutí tím, že z hodnoty obchodního podílu ve společnosti S. v P., s. r. o., o jehož nabytí se měl podle odvolacího soudu výrazněji zasloužit žalovaný, uložil žalovanému vyplatit žalobkyni vypořádací podíl jen ve výši jedné třetiny, pak jde vzhledem k dovolacímu důvodu žalobkyně, která vytýká odvolacímu soudu nesprávně stanovená kriteria pro modifikaci podílů manželů na majetku v SJM, o měnící rozsudek.
Vzhledem k tomu, že proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o modifikaci podílů manželů na majetku v SJM, je dovolání přípustné, vyplynula z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé OSŘ pro dovolací soud povinnost přihlédnout i k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Sama žalobkyně v dovolání takovou vadu namítala. Žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nedostatek poskytnutí poučovací povinnosti podle §118a odst. 1, 3 OSŘ. Nicméně tato vytýkaná vada řízení nebyla zjištěna. V dané věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně poskytl tvrzení o skutečnostech, v nichž spatřoval důvod pro nerovné podíly účastníků na společném jmění, a nabídl o tom důkazy. Soud prvního stupně při jednání dne 27. 10. 2003 poučil žalobkyni o možnosti vypořádat společné jmění účastníků odlišnými podíly a vybídl ji, aby poskytla tvrzení, jimiž vyvrátí zásluhy žalovaného, či tvrzení o jejích zásluhách o nabytí a udržení společného jmění popřípadě o chování, jímž vyvažovala zásluhy žalovaného. Stejně tak ji vyzval, aby o tom navrhla důkazy. Současně ji upozornil na nepříznivé důsledky, které ji mohou postihnout v podobě neunesení břemene tvrzení či neunesení důkazního břemene. Žalobkyně po tomto poučení uvedla, „že manželství účastníků trvalo od roku 1978, že v době vzniku firmy S. v P., s. r. o., bylo manželství funkční, že byla zaměstnána a starala se o chod domácnosti a že dala do zástavy svůj výlučný majetek a žalovaný tak získal provozní úvěr a mohl získané peníze vložit do firmy, v níž je obchodní podíl“. Provedení důkazů nenavrhovala. Neučinila tak ani poté, kdy soud prvního stupně poučil účastníky ještě i podle §119a OSŘ. Soudy obou stupňů tedy musely vycházet ze skutkového stavu, jaký tu byl na základě procesní aktivity žalobkyně a žalovaného. Jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, dovolací soud nezjistil.
Dovolací soud pak přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu o modifikaci podílů manželů na majetku v SJM ve prospěch žalovaného, spočívá na nesprávném právním názoru. Tímto důvodem byl dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej žalobkyně obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ a §241a odst. 1 OSŘ).
Žalobkyně založila své dovolání na kritice, že odvolací soud nesprávně vymezil kriteria uvedená v §149 odst. 3 ObčZ a dovolací soud shledal, že tento dovolací důvod byl naplněn. Ustanovení §149 odst. 3 ObčZ upravuje způsob vypořádání společného jmění manželů tak, že stanoví zásady pro toto vypořádání, které umožňují soudu modifikaci zákonného předpokladu, že podíly obou manželů jsou stejné. V tom se lze při výkladu §149 odst. 3 ObčZ přidržet judikatury vytvořené soudní rozhodovací praxí k institutu bezpodílového spoluvlastnictví (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 1-2, ročník 1975, pod pořadovým číslem 1), když i po novele provedené zák. č. 91/1998 Sb. zůstala právní úprava modifikace vypořádání stejná. I po této novele, kterou byl nahrazen institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného jmění manželů, patří právní úprava modifikace vypořádání k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností tak, jak to již pro dřívější institut bezpodílového spoluvlastnictví dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001. Podle §149 odst. 3 ObčZ se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že manželství účastníků zůstalo bezdětné, vyhodnotil odvolací soud v neprospěch žalobkyně, že nevyvinula srovnatelnou aktivitu jako žalovaný, který „nejen založil obchodní společnost ale fakticky v ní i pracoval a podílel se tak na jejím zhodnocení“, aniž by ale odvolací soud současně přihlédl i k tomu, že žalobkyně kromě podílení se na péči o domácnost, byla až na ojedinělé období od listopadu 2000 do června 2001, kdy se žalobkyně ocitla bez zaměstnání, ale kdy již manželé spolu nežili, jinak po celou dobu trvání manželství v pracovním poměru a obstarávala tak přiměřeně svým schopnostem hodnoty do společného jmění. Stejně tak odvolací soud vyhodnotil v neprospěch žalobkyně příčinu rozvratu manželství účastníků, aniž by ale zhodnotil její dopad na nabytí a udržení společného jmění účastníků. Mezi účastníky nebylo sporné, že jejich manželství trvalo přes 20 let, zatímco k zániku společného hospodaření manželů došlo až teprve v posledních dvou letech. Nelze tedy mít za to, že by se tato příčina významně negativně promítla do nabytí a udržení vypořádávaného majetku. Kromě toho k odklonu od rovnosti podílů manželů na majetku v SJM, je namístě přistoupit jen za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů, zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty. Tak například v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném pod C 45 , svazek 1, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) dovolací soud vyslovil názor, že shora uvedený postup je namístě „v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandartní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty“. Z tohoto pohledu odvolací soud „předpoklady pro modifikaci podílů“ neposuzoval. Hlediska, jak je v rámci právní normy upravené v §149 odst. 3 ObčZ určil odvolací soud, jsou tedy neúplná, a tudíž nesprávná (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikované pod C 2058, svazek 26, Souboru rozhodnutí). Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o odchýlení se od rovnosti podílů manželů na společném jmění, tak spočívá na nesprávném právním názoru.
Kromě shora uvedených dovolacích důvodů žalobkyně uplatnila nesprávné právní posouzení věci ještě i v tom, že do majetku v SJM byla zařazena a byla v něm vypořádána hodnota obchodního podílu a nikoliv obchodní podíl jako takový. Z pohledu tohoto dovolacího důvodu a z pohledu dovolacího důvodu uplatněného žalovaným (výtka proti zařazení a vypořádání hodnoty obchodního podílu v SJM a požadavek, aby byl obchodní podíl popřípadě jeho hodnota zcela vyloučen z vypořádání), byl dovoláním napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Ačkoliv odvolací soud označil své rozhodnutí, kterým přikázal žalovanému „hodnotu práv a povinností ve společnosti S. v P., s. r. o.“, jako měnící, ve skutečnosti rozhodl ohledně tohoto majetku shodně jako soud prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně ji shledal majetkovým právem náležejícím do SJM, ponechal ji ve výlučném vlastnictví žalovaného a vypořádal její cenu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ v dané věci přípustnost dovolání založena nebyla, neboť se jednalo v pořadí o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší –li otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Co 821/2000, publikovaný ve svazku 1, ročník 2001, pod č. 23, Souboru rozhodnutí).
Otázka, zda je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným předmětem SJM, jak se jejího řešení žalovaný ale i žalobkyně dožadují v dovolání, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena v rozsudku ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, publikovaném v časopisu Právní rozhledy sešit 22, ročník 2004, a dále publikovaném i na stránkách internetu určených pro Nejvyšší soud. Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku dovodil, že „s obchodním podílem je spjata majetková hodnota, která je ve smyslu §118 odst.1 ObčZ jinou majetkovou hodnotou (majetkem) a jako taková může být předmětem občanskoprávních vztahů. Jestliže i jeden z manželů nabude za trvání manželství z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek (hodnota takového podílu) ze zákona součástí společného jmění manželů, neboť to přímo vyplývá z ustanovení §143 odst. 1 písm. a) ObčZ, které má kogentní povahu. Gramatický ani logický výklad navazujícího ustanovení §143 odst. 2 ObčZ takový závěr nevylučuje. Nestanoví –li eventuální dohoda manželů o zúžení jejich společného jmění, uzavřená v souladu s §143a ObčZ, něco jiného, nelze §143 odst. 2 ObčZ vykládat jinak, než že jím není dotčena skutečnost, že následkem vynaložení prostředků patřících do společného jmění, aniž by se současně stali „kolektivními“ společníky ve společnosti s ručením omezeným, se obchodní podíl nabytý jedním z manželů stává součástí společného jmění obou manželů. Důsledkem §143 odst. 2 ObčZ je toliko oddělení či odlišení právního postavení společníka – manžela, jenž se stal společníkem obchodní společnosti, od právního postavení druhého manžela, který se společníkem nestal“. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, byl sice vydán až poté, kdy již v této věci odvolací soud rozhodl. To však nemění nic na tom, že tento rozsudek pro soudní rozhodovací praxi sjednotil do té doby značně rozporný odborný náhled na vlastnictví obchodního podílu manžely. Z výše uvedeného rozsudku tak vyplývá, že součástí SJM je obchodní podíl, který nabude jeden z manželů za trvání manželství ze společných prostředků. Rozhoduje-li soud po zániku SJM o jeho vypořádání, nestačí přikázat hodnotu obchodního podílu, ale je třeba přikázat obchodní podíl. Z ustanovení §143 odst. 2 ObčZ pak logicky plyne, že obchodní podíl může být přikázán jen podnikajícímu manželovi. Odvolací soud, pokud zahrnul do společného jmění účastníků a přikázal žalovanému jen hodnotu obchodního podílu a nikoliv obchodní podíl jako takový, rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§242 odst. 2 písm d/ OSŘ), projeví se propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ a §243 odst. 3 věty prvé OSŘ rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty druhé OSŘ vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst.1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst.1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu