ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2480.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2480/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. L. , zastoupeného JUDr. Boleslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované PhDr. L. L. , zastoupené Mgr. Ing. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Lenešicích, Nová 244, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 71/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 27 Co 33/2010-709, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 27 Co 33/2010-709, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 15 C 71/2008-672, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění účastníků, jehož předmětem měly být nemovitosti – budova č. p. 94 na pozemku parc. č. st. 1213/109, dále pozemek parc. č. st. 1213/109 a parc. č. 1213/13, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Nymburce pro obec a katastrální území P. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 15 C 71/2008-672, vypořádal společné jmění účastníků tak, že žalované přikázal do výlučného vlastnictví ,,skříň v 1. patře v ložnici“ a předmětné nemovitosti (výrok I. rozsudku), dále zůstatek na účtu vedeném u ČSOB, a. s. a označeném ve výroku ve výši 22.998,63 Kč (výrok II. rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 3,140.334,- Kč (výrok III. rozsudku). Ve výrocích III. - VI. rozsudku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění účastníků a mezi účastníky byla uzavřena smlouva o rozšíření společného jmění manželů formou notářského zápisu dne 7. října 2004, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 1213/13, orná půda, v katastrálním území P. Žalovaná v uvedené smlouvě prohlásila, že od žalobce nepožaduje žádné protiplnění s tím, že se vyrovnají jiným způsobem. Namítala však, že tato smlouva je neplatná, protože byla uzavřena v omylu, což se jí však v řízení nepodařilo prokázat. Soudní znalec stanovil obvyklou cenu předmětných nemovitostí na 6,300.000,-Kč.
Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované proto, že má v péči nezletilého syna účastníků a nemá jinou možnost bydlení na rozdíl od žalobce, který vlastní další rodinný dům v Sadské. Přihlédl i k ochotě žalované uhradit žalobci částku na vypořádacím podílu do třiceti dnů. Požadavek žalobce na prodej předmětných nemovitostí a rozdělení jejich výtěžku mezi účastníky soud prvního stupně neseznal důvodným vzhledem k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004. Soud prvního stupně zohlednil jako vnosy částku ve výši 1,945.240,65 Kč, kterou žalobce vložil do stavby rodinného domu ze svého výlučného vlastnictví, a částku ve výši 1,589.770,80 Kč ze strany žalované, představující hodnotu pozemku, o který žalovaná rozšířila společné jmění účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že aktiva zaniklého společného jmění manželů představují celkem částku ve výši 6,810.799,40 Kč, pasiva ve společném jmění manželů nebyla. Žalobci soud prvního stupně přikázal hodnotu jeho podniku a zůstatek na účtu vedeném na jeho jméno u ČSOB, a.s. ve výši 13.409,84 Kč. Žalované byly přikázány nemovitosti v hodnotě 6,300.000,- Kč, skříně v rodinném domě v hodnotě 45.000,- Kč a zůstatek na jejím účtu vedeném u ČSOB, a. s., ve výši 22.998,63 Kč, dohromady tedy žalované připadl majetek v celkové hodnotě 6,357.998,60 Kč. Soud prvního stupně zohlednil i vnosy účastníků do společného jmění manželů, a žalované tak uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku ve výši 3,140.334,-Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 27 Co 33/2010-709, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše vypořádacího podílu, který je žalovaná povinna uhradit žalobci, a to na částku 3.355.029,- Kč; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná „vzala zpět návrh“ na vypořádání podniku žalobce, proto se dále již odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalobce je povinen nahradit do společného jmění rozdíl mezi aktivy a pasivy jeho podniku a o tuto hodnotu snížil celková aktiva společného jmění manželů. Ohledně pozemku vloženého do společného jmění manželů odvolací soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že ohledně tohoto pozemku ve výlučném vlastnictví žalované bylo mezi účastníky provedeno vypořádání. Pokud žalobce dále namítal nesprávné ocenění předmětných nemovitostí znalcem, odvolací soud na postupu znalce neshledal pochybení, neboť tento srozumitelně vysvětlil, jakým způsobem k výsledné ceně dospěl.
Vzhledem ke skutečnosti, že cena žalobcova podniku již nadále nebyla předmětem vypořádání společného jmění manželů, představují aktiva společného jmění manželů částku ve výši 6.381.408,47 Kč a vypořádací podíl žalované 3.355.029,-Kč. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do vlastnictví žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) a důvodné dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání směřuje proti právnímu posouzení nalézacích soudů, které při vypořádání společného jmění manželů zohlednily pozemek původně ve výlučném vlastnictví žalované jako vnos žalované do společného majetku.
Dovolatel má za to, že vnos do společného jmění manželů je neformálním úkonem a výlučný majetek, z něhož tento vnos pochází, nepřestává být výlučným majetkem manžela, který vnos přinesl. Naproti tomu smlouva o rozšíření společného jmění manželů má povahu formální a majetek, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, se transformuje z výlučného vlastnictví jednoho z manželů do vlastnictví obou, nemůže tedy být na něj pohlíženo jako na vnos. Pokud žalovaná ve smlouvě o rozšíření společného jmění manželů uvedla, že odmítá protiplnění od žalobce za předmětnou nemovitost, je třeba tuto dohodu respektovat. Dovolatel dále vytýká nalézacím soudům, že se nevypořádaly s tím, proč pojaly rozšíření společného jmění manželů o pozemek dříve ve výlučném vlastnictví žalované jako vnos do společného jmění manželů podle ustanovení §149 odst. 2 obč. zák. Dovolatel se domnívá, že vnos do společného jmění manželů podle §149 odst. 2 obč. zák. v žádném případě není totožný s rozšířením či zúžením společného jmění manželů podle §143a odst. 1 obč. zák. Uvedl také, že žalovaná svobodně, vážně, určitě a srozumitelně s žalobcem ve smlouvě o rozšíření společného jmění manželů sepsané notářským zápisem ujednala, že nepožaduje žádné protiplnění, což nalézací soudy pominuly.
K dovolání se žalovaná vyjádřila s tím, že je pojmově vyloučena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Uvedla, že v té části rozsudku odvolacího soudu, kterou dovolatel napadl, je rozsudek odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutím, a je tak vyloučena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není podle jejího názoru přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní právní význam. Namítá, že žalobce ani otázku zásadního právního významu nevymezil. Žalovaná má za to, že se v případě pozemku, kterým bylo rozšířeno společné jmění účastníků, jednalo o vnos, jehož vypořádání mezi účastníky nebylo provedeno, ani to žalobce nikdy netvrdil. Žalovaná poukazuje na to, že neuhrazení jejího vnosu do společného jmění účastníků by znamenalo rozpor s dobrými mravy, pokud žalobce požaduje zohlednění všech finančních prostředků, které podle svého tvrzení použil ze svého výlučného majetku na výstavbu rodinného domu a na druhé straně se brání proti tomu, aby bylo stejně přistupováno k pozemku, který byl ve výlučném vlastnictví žalované.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatel v dovolání napadá výhradně právní posouzení otázky, jakým způsobem nalézací soudy promítly do vypořádání společného jmění manželů skutečnost, že smluvním ujednáním účastníků došlo k rozšíření jejich společného jmění manželů o pozemek ve výlučném vlastnictví žalované. V daném směru bylo právní posouzení této otázky a její promítnutí do způsobu vypořádání provedeno nalézacími soudy shodně a potud je rozhodnutí nalézacích soudů potvrzující.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl dovolatelem napaden, by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srovnej §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že účastníci dne 7. října 2004 uzavřeli formou notářského zápisu dohodu, na základě které bylo společné jmění manželů rozšířeno o pozemek parc. č. 1213/13 v katastrálním území P., jenž byl ve výlučném vlastnictví žalované.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů (v daném případě pozemek), o který byl rozšířen stanovený rozsah společného jmění manželů postupem podle §143a obč. zák., představuje vynaložení na společný majetek z výlučného majetku manžela, které zakládá při vypořádání společného jmění manželů právo manžela požadovat uhrazení toho, co ze svého vynaložil na společný majetek (investici neboli vnos).
Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Rozšíření společného jmění manželů o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z manželů postupem podle §143a odst. 1 obč. zák. představuje proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené v §143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání. Smluvní volnost manželů se v daném směru projevuje nejenom v tom, že společné jmění lze rozšířit o majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z nich, ale také v možnosti ujednání podmínek, za kterých tak učiní. Jestliže se věc stane součástí společného jmění manželů a následně některý z manželů do ní investuje ze svého výlučného majetku, jedná se o investici, která se zohlední při vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej §149 odst. 4 obč. zák.).
Naproti tomu aplikace §149 odst. 2 obč. zák. míří zejména případy, kdy jeden z manželů vynaloží část svého výlučného majetku na majetek již tvořící společné jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví použije na rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění manželů tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z výlučných prostředků některého z manželů), a zpravidla zvýší touto majetkovou investicí hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající a nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné.
Ze stejných východisek ostatně vychází i úprava obsažená v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jež umožňuje rozsáhlou úpravu manželského majetkového režimu odlišně od režimu zákonného mimo jiné i cestou rozšíření rozsahu společného jmění (§717 zákona č. 89/2012 Sb.) a zcela shodně s úpravou současnou řeší vypořádání investice z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný (§742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb.). Stejně jako současná právní úprava však oba instituty důsledně odlišuje.
Lze v této souvislosti poukázat i na vývoj institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů předcházející institutu společného jmění manželů (k tomu srovnej zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů).
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, obsahoval v §150 větě druhé úpravu – fakticky shodnou se současným §149 odst. 2 obč. zák. – podle které každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek; občanský zákoník však neumožňoval manželům, aby své vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy.
Potřeba zohlednění změn právních, ekonomických a společenských podmínek na konci 80. let 20. Století vyústila v přijetí zákona č. 509/1991 Sb. Přijatá právní úprava reagovala ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví mimo jiné na praxí zdůrazňovaný požadavek umožnit manželům odchýlit se od kogentní úpravy vymezující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch smluvní dispozice s tímto rozsahem. Ustanovení §143a občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992, proto umožnilo manželům mimo jiné dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Důvodová zpráva k návrhu zákona následně přijatého pod č. 509/1991 Sb. ze dne 23. května 1991 (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 685, rok 1991) ve vztahu k úpravě zakotvené v §143a poukázala na skutečnost, že toto nové ustanovení odstraňuje rigoroznost dosavadní úpravy a umožňuje, aby si manželé svoje vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy, a zdůraznila, že smluvní volnost při úpravě vzájemných majetkových vztahů vyžaduje i skutečnost, že je třeba umožnit volbu jednotlivých způsobů zejména v případě, že jeden z manželů podniká.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno odlišovat institut rozšíření společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného jmění manželů nepředstavuje tento vnos. V poměrech konkrétního případu podle přesvědčení dovolacího soudu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů a podmínky, za kterých k rozšíření došlo, promítl soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do společného jmění manželů (§149 odst. 3 věta první obč. zák., §742 odst. 1 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb.).
Jestliže nalézacího soudy vycházely z odlišného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu