ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.425.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 425/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce U. G., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalované S. G., zastoupené dvokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 329/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2007, č. j. 30 Co 357/2006-573, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 4 C 329/96-460, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce automobil zn. M. – B., DKA SPZ v hodnotě 112.700,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal automobil zn. O. O. – B, SPZ RAC 60 33 v hodnotě 391.200,- Kč a dále movité věci ve výroku podrobně specifikované, celkem movité věci (včetně automobilu) v hodnotě 812.350,- Kč. Výrokem pod bodem II. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dluh z půjčky od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč. Výrokem pod bodem III. soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 56.644,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti účastníků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo ke dni 31. 1. 1996; věc posoudil podle ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“), tedy ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Soud dospěl k závěru, že účastníci společně podnikali; přes toto zjištění nepřihlédl při vypořádání BSM k aktivům a pasivům pocházejícím ze společného podnikání, neboť znalec ustanovený soudem nemohl vypracovat znalecký posudek pro nedostatek součinnosti účastníků, kteří neposkytli potřebné doklady. Do aktiv BSM soud zahrnul zejména movité věci uvedené ve výroku jeho rozhodnutí a mimo jiné i částku 1.104.544,92 Kč, kterou vybrala žalovaná z bankovního účtu „u IPB“. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že se jednalo o finanční prostředky, které nenáležely do BSM. Do pasiv BSM soud zahrnul půjčku poskytnutou H. G. ve výši 1.500.000,- Kč. Přestože se nepodařilo zjistit adresu H. G. a vyslechnout jej, soud vzal za prokázanou existenci půjčky z výdajových pokladních dokladů ze 16. 2. 1996 a 29. 2. 1996, potvrzujících vrácení půjčky, a z výpovědi žalobce při jednání před soudem 8. 4. 1997, kde potvrdil, že půjčka byla uzavřena s jeho vědomím a souhlasem. Soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným investicím ve výši 170.000,- Kč ze společných prostředků do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované, a to domu čp. 1570 s pozemky v k. ú. R.. Žalobce uvedl, že investice byly prováděny v letech 1991 a dříve, ale blíže je nespecifikoval. Soud dospěl k závěru, že žalobce předloženými listinnými důkazy neprokázal, že se jednalo o investice ze společného majetku do výlučného majetku žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 30 Co 357/2006-573, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o přikázání movitých věcí do výlučného vlastnictví účastníků. Výrok II. o povinnosti žalované zaplatit dluh z půjčky od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč změnil tak, že se tento výrok vypouští a výrok pod bodem III. o vypořádání podílů změnil tak, že žalované uložil povinnost vyplatit žalobci 711.453,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a sám doplnil dokazování. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u účastníků šlo v průběhu manželství o podnikání obou manželů. Pokud žalobce vykonával práce pro podnik žalované, nečinil tak jako osoba vykonávající podnikatelskou činnost, ale jako osoba pobírající příjem ze závislé činnosti lišící se od ostatních poplatníků pobírajících příjem ze závislé činnosti jen svým blízkým vztahem k podnikateli. Vyšel z úvahy, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla představuje cenu podniku. Poté, co znalec ustanovený soudem prvního stupně nevypracoval znalecký posudek pro naprostý nedostatek potřebných listin a součinnosti účastníků, pokusil se i odvolací soud ocenit podnik žalované ustanovením Y. C., Znaleckého ústavu, s. r. o. Znalecký ústav posudek rovněž nevyhotovil a to z týchž důvodů jako znalec ustanovený soudem prvního stupně. Za této situace dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že hodnotu podniku není možno do BSM zahrnout, tedy ani zařízení a zásoby skladu koženého zboží nebo aktiva tvrzená žalobcem v H., případně zůstatky na účtech či finanční hotovost související s podnikáním. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že do aktiv BSM náleží mimo jiné zůstatek na účtu u IPB ke dni 3. 1. 1996 ve výši 1.104.544,92 Kč, z něhož jedna polovina ve výši 552.272,46 Kč byla správně započtena ve prospěch žalobce. Pokud jde o půjčku od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč, kterou soud prvního stupně zahrnul do pasiv majetkového společenství, odvolací soud dospěl k jinému závěru a to, že půjčka do pasiv nenáleží. V řízení nebylo prokázáno, že by tato půjčka ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků existovala. Tvrzení účastníků v tomto směru byla rozporná a přes veškeré úsilí se soudu prvního stupně nepodařilo provést výslech H. G. Výdajovými pokladními doklady s razítky firmy S. a U. G., opatřenými nečitelnými podpisy příjemce a pokladníka, aniž by byly opatřeny číslem výdajového pokladního dokladu, se žalované nepodařilo prokázat, že ve dnech 16. 2. 1996 a 29. 2. 1996 byly vyplaceny H. G. částky 500.000,- Kč a 1.000.000,- Kč z titulu vrácení půjčky. Předně doklady jsou opatřeny razítkem výše uvedeného znění, přestože z přípisu žalované ze dne 25. 1. 1996 adresovaného Celnímu jednatelství CT H. S. Š. 133 se podává, že od 1. 1. 1996 došlo ke změně názvu firmy na S. G., a dále přes výzvu odvolacího soudu žalovaná nepředložila doklady svědčící o její solventnosti v rozhodném období. Tvrzení žalované, že šlo o půjčku pro osobní potřebu, vyvrací použití firemních dokladů a razítko firmy na těchto dokladech. I kdyby uvedená půjčka existovala, za situace, kdy nebylo možné provést ocenění podniku žalované, nelze přihlížet ani k pasivům firmy podniku a ani k tom, zda půjčku žalovaná po zániku manželství zaplatila či nikoliv. Odvolací soud proto uvedenou půjčku do pasiv BSM nezahrnul. K odlišnému závěru oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud při hodnocení žalobcem tvrzených investic ze společného majetku do domu žalované čp. 1570 v obci a katastrálním území R., které mu zčásti přiznal, když vzal za prokázané investice v celkové výši 72.394,- Kč. Vzhledem k tomu, že v době, ze které faktury pocházejí, byla žalovaná vlastnicí pouze ideální jedné poloviny uvedeného domu, tvořily investice do jejího majetku polovinu z uvedené částky, tj. 36.197,- Kč. Žalobci soud přiznal jednu čtvrtinu z celkových investic ve výši 18.099,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul do masy BSM půjčku od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč, když oba účastníci její existenci potvrdili a žalovaná ji zaplatila ve dvou splátkách a to 16. 2. 1996 částku 500.000,- Kč a 29. 2. 1996 částku 1.000.000,- Kč. Podle žalované nemůže obstát konstrukce soudu uvedená v odůvodnění jeho rozsudku. Poukazuje na to, že společná firma se žalobcem nikdy neexistovala a opak nelze dovodit ani z razítka, které používali pro soukromé účely a které nemělo náležitosti obchodního razítka, nebylo na něm uvedeno IČ firmy a název U. a S. G. není evidován u živnostenského úřadu. Připouští, že pro některé obchodní operace v Německu žalobce tento název firmy užíval. Pro potvrzení o vrácení uvedené půjčky H. G. použila běžně dostupné formuláře výdajových dokladů, které opatřila uvedeným razítkem a pan G. na nich potvrdil svým podpisem převzetí uvedené částky. Pořadové číslo na dokladech není uvedeno, protože půjčka nebyla určena pro firmu žalované, a proto také nebyla v účetnictví evidována. I v tomto směru se odvolací soud mýlí. Odvolací soud nijak nevysvětlil změnu svého stanoviska, když po celou dobu řízení žádné pochybnosti o existenci půjčky nevznikly a sám ve svém předcházejícím rozhodnutí ze 13. 4. 2005 uvedl, že žalobce existenci půjčky přiznává (usnesení str. 7 a výslech žalobce čl. 47), a uložil soudu prvního stupně, aby při hodnocení důkazů přihlédl k tvrzení žalované, že půjčku po rozvodu manželství zaplatila a zhodnotil oba příjmové doklady. Půjčku sjednal žalobce, protože žalovaná neovládá německý jazyk a žalobce také smlouvu o půjčce založil do spisu. Žalovaná má za to, že dostatečně prokázala svá skutková tvrzení. Nemůže nést odpovědnost za to, že se nepodařilo H. G. vyslechnout jako svědka na adrese, která jí byla dříve známa. Poukazuje na nedostatečnou součinnost žalobce, který je jeho přítelem, jistě jeho současnou adresu zná a přesto ji nesdělil soudu. Pokud žalobce uvádí jiná tvrzení, nepodařilo se mu je prokázat.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu i nesprávné hodnocení žalobcem tvrzených investic do domu čp. 1570 v R. Soud uvádí, že vychází ze seznamu vlastnoručně psaného žalovanou, když prokazatelně tento seznam nikdy nepsala a jsou zde uvedeny i položky v německém jazyce, který na rozdíl od žalobce neovládá; to lze zjistit i pouhým srovnáním s jejím rukopisem.
Konečně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zahrnul do aktiv žalované částku 552.272,- Kč, tj. polovinu z částky, kterou vybrala z účtu, který nebyl součástí BSM a použila ji na úhradu cla a DPH. Částka je součástí provozních nákladů její firmy a nenáleží do aktiv BSM, což bylo prokázáno doklady založenými ve spise. Poukazuje i na to, že odvolací soud nepřihlédl k zásluhám toho z účastníků – bývalých manželů, který se zasloužil o nabytí věcí do BSM. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně (pokud jde o rozhodnutí týkající se částky která měla být půjčena od H. G.) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání v této části není důvodné; ve zbývající části je dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud do společného majetku nezahrnul půjčku, která měla být poskytnuta H. G., kterému ji žalovaná měla vrátit; v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, které vedlo k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by tato půjčka ke dni zániku BSM účastníků existovala. Odvolací soud však opřel svůj závěr nejen o to, že existence půjčky nebyla prokázána, ale i o zjištění, že „je zřejmé, že souvisela s podnikáním žalované. Za situace, kdy z výše uvedených důvodů nebylo možné uvést ocenění podniku žalované, nelze brát ani úvahu případná pasiva firmy žalované, ani skutečnost, zda půjčka byla žalovanou po zániku manželství účastníků vrácena či nikoliv“. Tento závěr dovolatelka nikterak nenapadá (pouze obecně tvrdí, že půjčka nebyla určena pro její podnik) a je navíc v souladu s judikaturou dovolacího soudu; i finanční závazky vynaložené v souvislosti s podnikem se nevypořádávají zvláště, ale v rámci ocenění podniku, neboť ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje z podnikání zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3282). Ocenění podniku však nebylo možno provést, a to i pro nedostatek součinnosti dovolatelky (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda sporná půjčka skutečně existovala a byla splacena. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správný.
Ve zbývající části dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Jen tehdy, je-li přípustné, je možné zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný přezkum nebyl přípustný (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení o vypořádání BSM tak dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvláště. Skutečnost, že např. odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, který se týká jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Odvolací soud změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal část investic do domu žalované ve výši 18.099,- Kč. Tuto část rozsudku odvolacího soudu napadá žalovaná dovoláním. Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Proto je v této části dovolání nepřípustné a dovolací soud se jím nemohl zabývat.
Soud prvního stupně zahrnul do aktiv žalované částku 552.272 Kč. představující jednu polovinu částky, kterou žalovaná vybrala „z účtu u IPB“; tento závěr žádný z účastníků v odvolacím řízení nezpochybnil (žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně); odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil. Ohledně této položky by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nevymezila-li žalovaná v dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat jen o uvedené ustanovení) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2463). Navíc námitky dovolatelky mají skutkovou povahu a pro řešení skutkových otázek není možno tzv. nenárokové dovolání podle tohoto ustanovení připustit. [Pro úplnost se poznamenává, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože odvolací soud ohledně této položky nevyslovil v předchozích zrušovacích usneseních závazný právní názor – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002].
Dovolatelka přichází s námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k zásluhám účastníků o nabytí společného majetku. Vzhledem k uplatnění projednací zásady (§101 odst. 1 o. s. ř.) a zejména principu koncentrace řízení (§119a o. s. ř.) měla odpovídající skutková tvrzení vznést v řízení soudu prvního stupně. V odvolacím řízení pak navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně; proto nelze vytýkat odvolacímu soudu, že se věcí z tohoto hlediska nad rámec odvolacích námitek nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, která byla věcně přezkoumána, správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu