ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2490.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2490/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. č. m. b. d., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Plzni - město pod sp. zn. 35 C 234/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006, č. j. 15 Co 196/2006-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni - město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2006, č. j. 35 C 234/2005-65, výrokem pod bodem I. určil, že „žalobce je vlastníkem pozemku č. parcelní 1647/2 o výměře 3558 m2 zapsaného na LV 7293 pro katastrální území P., vedeného u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.“ Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu a určení, že „žalobce je vlastníkem pozemku č. parcelní 1647/3 o výměře 790 m2 zapsaného na LV 7293 pro katastrální úřad P., vedeného u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 2436 zapsané na LV č. 12435 pro obec a k. ú. P., Katastrální úřad pro P. k., Katastrální pracoviště P. Jako vlastnice pozemků parc. č. 1647/2 a 1647/3 zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P. pro obec a k.ú. P. na LV č. 7293 je zapsána žalovaná. Pozemek parc. č. 1647/3 je výše zmíněnou budovou zastavěn, pozemek parc. č. 1647/2 na něj navazuje a s provozem budovy souvisí. Smlouvou ze dne 20. listopadu 1991 bylo žalobci k těmto pozemkům zřízeno právo trvalého užívání. Žalobce požádal v jednoroční lhůtě od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony, o změnu práva trvalého užívání k pozemku parc. č. 1647/2 na vlastnictví. Ustanovení §879c občanského zákona (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., podle kterého mělo vlastnictví k tomuto pozemku přejít na žalobce do jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, bylo zrušeno ke dni 30. června 2001 částí druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., k 31. 12. 2004, druhou část zákona č. 229/2001 Sb. zrušil. Ústavní soud zároveň vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený §879c až 879e ObčZ. Na základě uvedeného skutkového zjištění a s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu ČR dospěl soud prvního stupně k závěru, že v případě pozemku parc. č. 1647/2 žalobce všechny podmínky vyžadované zákonem č. 103/2000 Sb. splnil a je vlastníkem tohoto pozemku. Jestliže žalovaná v této souvislosti poukazovala na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, uvedl, že ke vzniku nových práv a povinností vztahujících se k vlastnickému právu před zrušením předmětného ustanovení nedošlo, a dočasný vztah výpůjčky ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. nemůže mít na shora uvedené posouzení věci vliv. Protože o změnu práva trvalého užívání k pozemku parc. č. 1647/3 na vlastnictví žalobce nepožádal, soud prvního stupně konstatoval, že k tomuto pozemku žalobce vlastnictví transformací zákona práva trvalého užívání nenabyl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 15 Co 196/2006-84, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem zcela ztotožnil.
Proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že rozhodnutí se zabývá právní otázkou, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, a že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Namítá, že i přes nález Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., ustanovení §879c ObčZ v současné době není součástí právního řádu ČR publikovaného ve Sbírce zákonů, a tudíž není platným a účinným právním předpisem aplikovatelným způsobem, jaký učinily soudy obou stupňů. Zejména odkazuje na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, a na skutečnost, že právo trvalého užívání k parc.č 1647/2 se před vydáním zmíněného nálezu Ústavního soudu v důsledku zrušení ustanovení §59 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. zákonem č. 229/2001 Sb. změnilo na výpůjčku. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil v rozsahu zrušení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. K právním otázkám předestřeným žalovanou v dovolání vyslovil se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 (publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a časopise Právní rozhledy č. 1/2007, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck), podle něhož „tím, že Ústavní soud zrušil část druhou čl. II.zákona č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ.“ Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalobci by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu