ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2506.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2506/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., d., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 152/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 26 Co 164/2006-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 9 C 152/2005-38, určil, že „žalobce je vlastníkem pozemku č. parc. st. 92, zastavěná v obci i k. ú. Š., který je v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště P. zapsán na listu vlastnictví č. 60000 vedeném pro obec i k. ú. Š.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve pospěch žalobce bylo dne 31. října 1966 zřízeno právo trvalého užívání k pozemku parc. č. st. 92 v obci a k. ú. Š.. Jako vlastnice tohoto pozemku je v katastru nemovitostí vedena žalovaná s tím, že právo hospodaření k pozemku přísluší Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Zmíněný pozemek je zastavěn budovou č. p. 38, jejímž vlastníkem je žalobce. Novelou č. 103/2000 Sb., byla do občanského zákona (dále „ObčZ“) začleněna ustanovení §879c až §879e, která za určitých zákonných podmínek umožňovala změnu práva trvalého užívání pozemku na vlastnictví. Žalobce uvedené podmínky splnil, v zákonné jednoroční lhůtě uplatnil nárok, přičemž vlastnické právo k předmětnému pozemku měl nabýt k 1. 7. 2001. Částí druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ovšem byla ustanovení §879c až §879e ObčZ s účinností od 30. 6. 2001 zrušena. Koncem roku 2003 uzavřeli účastníci kupní smlouvu podle §60c zákona č. 219/2000 Sb., podle které žalovaná prodala pozemek žalobci. Smlouva byla schválena Ministerstvem financí, nicméně kupní cena nebyla žalobcem zaplacena a vkladové řízení nebylo zahájeno. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl.ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo, k 31. 12. 2004, ke zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. Ústavní soud zároveň vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený §879c až 879e ObčZ. Žalobce v reakci na zmíněný nález posléze žalovanou dopisem ze dne 1. března 2005 požádal o vydání souhlasného stanoviska potřebného pro změnu zápisu v katastru nemovitostí ohledně předmětného pozemku. Žalovaná to však odmítla. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce má ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce, který je v současné době v nejistém právním postavení. Dále s přihlédnutím k rehabilitaci ustanovení §879c až 879e ObčZ dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem tohoto pozemku; shrnul, že pozemek je zastavěn budovou ve vlastnictví žalobce, který požádal stát o změnu trvalého užívání na jeho vlastnictví a ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. uplynula lhůta jednoho roku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 26 Co 164/2006-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem. Dodal, že na závěru o vzniku vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku nemění nic ani to, že Ústavní soud předmětným nálezem nezrušil část čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb., obsahující transformaci práva trvalého užívání na výpůjčku. Tato část zákona nebyla totiž adresována pouze účastníkům užívacího vztahu, kteří ve smyslu §879c až 879e ObčZ o přeměnu práva trvalého užívání na vlastnictví požádali, ale i těm, kteří tak neučinili. Jejich právo trvalého užívání se tak k 1. 7. 2001 nemohlo přeměnit na vlastnictví a Ústavní soud tak neměl ke zrušení části čtvrté žádný důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c). Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázky zásadního právního významu, které dosud dovolacím soudem nebyly řešeny, považuje posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl.ÚS 2/2002, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., na existenci ustanovení §879c až §879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce a rovněž posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná rovněž namítá, že žalobce nemá na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Účastníci uzavřeli ohledně pozemku kupní smlouvu podle §60 písm. c) zákona č. 219/2000 Sb., která byla schválena Ministerstvem financí. Návrh na vklad podán nebyl, neboť žalobce nezaplatil kupní cenu, přestože tato povinnost byla zakotvena v kupní smlouvě. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů včetně toho, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemku z toho důvodu, aby bylo jeho právo zapsáno v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání žalované nepřípustné. S námitkami, které žalovaná v jím podaném dovolání vznesla, se Nejvyšší soud podrobně vypořádal ve svém rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků. Rozsudek byl publikován na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a v časopise Právní rozhledy č. 1/2007, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, a nelze než konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu s ním je v souladu. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná je povinna podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu