ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2595.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2595/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M . H ., b) J. V ., a c) H. V ., zastoupených JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15, proti žalovaným: 1) Ing. R. V ., 2) M. V ., a 3) Ing. R. V ., zastoupeným JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolovská 60, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 128/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. července 2007, č. j. 22 Co 784/2007-556, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobcům a), b) a c) k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 13.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jana Křečka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č. j. 9 C 128/2003-497, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozsudku uvedeným, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. 22 Co 784/2007-556, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. až V.; ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339). Proto se dovolací soud nemohl zabývat námitkami skutkové povahy (např. proti zjištěním učiněným na základě znaleckého posudku) a ani procesními námitkami, které neměly výše uvedený charakter.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§142 odst. 1, 2 obč. zák.).
Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - pod č. C 4465). Platí též, že soud může provést vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo nařízením prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3045).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne“.
Ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci; jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor č. C 2058)“. „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází“. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze zohlednit celou řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu není rozhodující např. jen účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 - www. nsoud.cz). V řízení nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by nemovitosti po rozdělení byly využity neúčelně; navíc nejde o rozhodující kritérium.
K nákladům na rozdělení nemovitosti: V rozhodnutí publikovaném jako R 45/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Se zřetelem k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je povinností soudu zkoumat, zda lze po účastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s rozdělením. Jestliže by tyto náklady byly ve zřejmém nepoměru k ceně nově vzniklých nemovitostí, bylo by nutno stavbu považovat za nedělitelnou, ač jinak z hlediska stavebně technického by bylo rozdělení možné“. K tomu je třeba uvést, že zákon jasně dává přednost vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením věci mezi spoluvlastníky. Jestliže část spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci (jak tomu bylo v daném případě), pak není možno učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů spojených s rozdělením; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení než druhá strana a nemovitosti pak přikázal druhé straně. Postup soudu tak byl v souladu s R 45/1991, neboť za této situace bylo možno po účastnících vynaložení daných nákladů požadovat. Navíc zjištění, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5755).
K tvrzení, že vztahy mezi účastníky jsou nedobré, a že to brání reálnému rozdělení: „Rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví. Hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5465). Zde šlo o dělení domu na jednotky, při kterém zůstává část domu ve spoluvlastnictví účastníků; pokud v dané věci došlo k rozdělení nemovitostí na samostatné části, platí úvaha zde uvedená tím spíše. Navíc špatné vztahy mezi účastníky jsou jen jednou z mnoha skutečností, ke kterým lze přihlížet.
K námitce, že „nedošlo k likvidaci všech vzájemných nároků mezi spoluvlastníky“: „Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu, a to na základě návrhu účastníka nebo vzájemného návrhu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3694). Žalovaní vzájemný návrh nepodali.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšným žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §4 odst. 2 písm. c) a §3 odst. 1 bodu pátého, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst.1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 13.000,-Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby ve výši 900,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 13.900,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o společném a nerozdílném plnění náhrady nákladů řízení a oprávnění k nákladům řízení vychází z §140 odst. 1 věty druhé o. s. ř. per analogiam, neboť ve vztahu k řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mají žalobci i žalovaní postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu