ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2654.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2654/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. S. , bytem v O., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem v Holešově, Palackého 193, proti žalované D. S. , bytem v O., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o vypořádání členských práv a povinností v družstvu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 223/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. dubna 2012, č. j. 59 Co 408/2011-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.504,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Mikulenky.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2011, č. j. 9 C 223/2009-99, výrokem pod bodem I. řízení zastavil ohledně částky 42.500,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost vyplatit žalobci částku 632.500,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku, výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č. j. 59 Co 408/2011-143, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání, které žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou a nemá po právní stránce zásadní význam.
V dané věci je nepochybné, že smlouvu o převodu členského podílu uzavřeli jako nabyvatelé oba účastníci. Podobnou otázkou se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: „Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů, se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně ‚investující‘ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví.“
Uvedený závěr, učiněný pro právní úpravu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (účinnou do 31. července 1998), k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudcích ze 17. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, ze dne 30. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 785/2001, ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009 či v usnesení ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 1461/2006, se plně prosadí i v poměrech právní úpravy společného jmění manželů (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008)“.
Protože členský podíl v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, tedy předmětem práv a povinností, musí se uvedený závěr nutně týkat i případů, kdy manželé za výlučné prostředky jen jednoho z nich nabudou členský podíl v bytovém družstvu. Vztah k tomuto podílu, založený nabývací smlouvou, nelze ztotožňovat se společným členstvím v družstvu, vzniklým ze zákona; bude-li účastníkem smlouvy jen jeden z manželů, společné členství sice vznikne, ovšem na majetkový vztah k členskému podílu po zániku manželství existence společného členství nebude mít vliv. Protože v dané věci nabyli členský podíl na základě smlouvy oba manželé, bylo možno skutečnost, že jej platila dovolatelka z výlučných prostředků, vypořádat jen jako její vnos v rámci řízení o vypořádání SJM. Další důvody, o které se napadené rozhodnutí opírá, jsou již nadbytečné, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou v částce 10.860,- Kč stanovenou podle §6, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.344,- Kč, celkem tedy 13.504,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu