ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3244.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3244/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. B. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Tychonova 221/1, IČO: 60162694, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) AIR STATION s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Žitavského 496, IČO: 28410513, zastoupené Mgr. Danou Štumpovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ovocný trh 573/12, a 2) Letiště Příbram, s. r. o. , se sídlem v Drásově, Skalka 39, IČO: 27421821, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 169/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2016, č. j. 20 Co 18/2016-567, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 5 C 169/2008-230, zamítl žalobu na odstranění staveb, postavených na pozemcích žalobkyně, a to na pozemku, zapsaných na LV pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P. (výrok I.), zamítl žalobu na přikázání předmětných pozemků za náhradu do vlastnictví žalované (výrok II.) a nepřiznal žalované a vedlejší účastnici 1) na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 20 Co 56/2012-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) na straně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 11 880 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 2698/2012-310, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č. j. 5 C 169/2008-514, zamítl žalobu na odstranění staveb postavených na předmětných pozemcích (výrok I.), zamítl žalobu na přikázání předmětných pozemků do vlastnictví žalované za náhradu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 20 Co 18/2016-567, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně pozemků v k. ú. S. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí není souladné s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, 22 Cdo 4304/2011 a 22 Cdo 2698/2012, která konstantně řešila otázku odstranění stavby letiště P. Soudy nesprávně zhodnotily důkazy a nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a nerespektovaly závazný názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2698/2012. Poukazuje rovněž na spor s obdobným skutkovým stavem vedený proti žalované, kdy na straně žalující vystupovala paní I. Z., na jehož základě byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu nacházející se na jejích pozemcích. Jestliže je již nařízena exekuce na odstranění stavby letiště na sousedních pozemcích, nelze očekávat, že nějak citelně bude zasaženo do práv provozovatele letiště. Nájemní vztah mezi žalovanou a žalobkyní zanikl k 31. 12. 2008 a od tohoto data užívá žalovaná předmětné pozemky neoprávněně. Poukazuje na aspekt dobrých mravů, neboť k realizaci stavby letiště došlo v době, kdy ji nemohli tehdejší vlastníci pozemků ovlivnit, a pokud žalobkyně po žalované požadovala za užívání předmětných pozemků tržní nájemné, tak ta to odmítla. Žalobkyně nesouhlasí s tím, aby věcné břemeno podle §30a zákona o civilním letectví, zřízené až po zahájení tohoto řízení, bránilo vyhovění žalobě. Nejvyšší soud jasně zavázal soudy nižších stupňů, aby zkoumaly existenci soukromoprávního titulu žalované k užívání předmětných pozemků; to však soudy obou stupňů neučinily, čímž závazný právní názor dovolacího soudu nerespektovaly. Vedlejší účastnice 2) na straně žalované má na základě zmíněného věcného břemene oprávnění užívat pozemky žalobkyně za účelem provozu letiště, nikoliv za účelem umístění stavby vzletové a přistávací dráhy, takže i po odstranění stavby letiště by bylo možné předmětné pozemky užívat jako travnaté letiště. Věcné břemeno podle §30a zákona o civilním letectví neposkytuje soukromoprávní titul k umístnění vzletové a přistávací na předmětných pozemcích, a proto nebrání vyhovění žalobě. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření má za to, že dovolání je nepřípustné pro absenci právní otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat. S rozhodnutími soudů obou stupňů se ztotožňuje, když nesouhlasí s tím, že by se soudy odchýlily od závazného právního názoru dovolacího soudu. Má rovněž za to, že její oprávnění mít na předmětných pozemcích stavbu letiště uzavřením nájemních smluv nezaniklo, když nájemní smlouvy se netýkaly umístění stavby letiště, nýbrž provozování letiště na předmětných pozemcích; tyto skutečnosti je přitom nezbytné odlišovat. Žalovaná má rovněž za to, že jsou dány podmínky pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy z důvodů ve vyjádření podrobně rozvedených. Současný stav pak není rozporný s dobrými mravy, neboť s výstavbou letiště dalo souhlas družstvo, v jehož čele tehdy stál otec žalobkyně. Poukazuje rovněž na skutečnost, že pokud by vzletová a přistávací dráha byly samostatnou věcí v právním slova smyslu, pak žalovaná není pasivně věcně legitimována, neboť již není její vlastnicí. Navrhuje, aby dovolání jako nedůvodné bylo odmítnuto.
Vedlejší účastnice 1) na straně žalované se k dovolání nevyjádřila.
Vedlejší účastnice 2) na straně žalované ve vyjádření s dovolací argumentací zásadně nesouhlasí, naopak se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, které se věcí podrobně zabývaly. Zdůrazňuje, že veřejný zájem na provozování letiště zcela převažuje nad soukromými zájmy žalobkyně. Ve prospěch vedlejší účastnice 2) bylo zřízeno věcné břemeno provozování letiště podle §30a zákona o civilním letectví, přičemž si nepřeje, aby přistávací dráha, kterou v rámci věcného břemene užívá, byla odstraněna. K poukazu na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozhodoval za jiného skutkového stavu. Argumentaci žalobkyně považuje za účelovou s úmyslem poškodit provozovatele letiště. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v souvislosti se stavbou letiště P., především pak nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu v této věci.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že letiště lze provozovat jen na těch pozemcích, ke kterým má jeho provozovatel nějaký soukromoprávní titul; např. může být vlastníkem letištních pozemků, jejich nájemcem nebo mu může svědčit právo odpovídající věcnému břemeni. Jestliže takový soukromoprávní důvod nemá, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků; může však soud žádat o zřízení věcného břemene pro provozování letiště ve smyslu §30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZCL“). Jen veřejnoprávní povolení provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního oprávnění; situace je tu podobná jako např. u stavebního povolení, které nečiní z neoprávněné stavby na cizím pozemku stavbu ze soukromoprávního hlediska oprávněnou. Případný veřejný zájem na provozování letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle §30a ZCL, nemůže však být důvodem k tomu, aby letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 834 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (uveřejněný pod č. C 15 491 v Souboru)].
V poměrech této věci rozhodoval již Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 22 Cdo 2698/2012-310, v němž mimo jiné soudům nižších stupňů uložil, aby zkoumaly, zdali žalovaná disponuje soukromoprávním oprávněním mít na předmětných pozemcích stavbu letiště; tento závěr přitom učinil v souvislosti s nájmem předmětných pozemků, který měl podle žalobkyně již skončit. Nutno ovšem podotknout, že skutkový stav se od vydání tohoto rozsudku významným způsobem změnil, když – jak je dovolacímu soudu ostatně známo i z jeho úřední činnosti – bylo podle §30a ZCL zřízeno ve prospěch vedlejší účastnice 2) na straně žalované věcné břemeno pro provozování letiště na předmětných pozemcích [viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2014, č. j. 5 C 127/2011-293, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2015, č. j. 21 Co 194/2015-428, proti němuž bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 30. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 925/2016-498 (dostupným na www.nsoud.cz) ].
Tato změna skutkového stavu má přitom pro právní posouzení věci – jak správně uvedl již odvolací soud – zásadní význam. Z výše uvedené judikatury totiž zřetelně vyplývá, že titulem k provozování letiště na cizím pozemku může být i věcné břemeno zřízené soudem ve shodě s §30a ZCL. Za dané situace se proto žalobkyně nemůže po žalované domáhat odstranění přistávací a vzletové dráhy na předmětných pozemcích, neboť tato slouží k provozování letiště Příbram. Na uvedeném přitom ničeho nemění okolnost, že věcné břemeno provozování letiště na předmětných pozemcích bylo zřízeno ve prospěch vedlejší účastnice 2) na straně žalované (a nikoliv přímo ve prospěch žalované), neboť ta přistávací a vzletovou dráhu ve stávající podobě pro provoz potřebuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru založeno na stěžejním závěru, že pokud by měl vlastník pozemků právo i po zřízení věcného břemene podle §30a ZCL domáhat se odstranění vzletové dráhy a ostatního zařízení letiště ze svých pozemků vůči vlastníku těchto věcí, pak by to bylo „zcela proti legitimnímu očekávání provozovatele letiště, který by sice získal rozhodnutím soudu podle zákona právo věcného břemene provozovat letiště, zároveň by mu však vlastník zabránil ho provozovat tím, že by požadoval odstranit stavby a další věci, které jsou nezbytné k tomuto provozu. Vzhledem k tomu, že oprávněný z věcného břemene se může bránit podle §1040 až 1043 o. z. jakýmkoliv zásahům vlastníka pozemku do jeho práv vyplývajících ze zřízeného věcného břemene, nelze v tomto řízení vyhovět žalobě, na základě které by k těmto zásahům do práv provozovatele letiště docházelo“. S tímto pro věc určujícím závěrem pak v právní rovině dovolání nijak věcně nepolemizuje.
Argumentace žalobkyně, že by vedlejší účastnice 2) na straně žalované mohla na předmětných pozemcích provozovat travnaté letiště, se Nejvyššímu soudu jeví jako nepřiléhavá, a to bez ohledu na to, zda je vzletová a přistávací dráha věcí samostatnou, či součástí předmětných pozemků, neboť žalobkyni by její odstranění reálně ničeho nepřineslo, naopak by podstatným způsobem mohlo ztížit výkon věcného břemene podle §30a ZCL, z něhož je žalobkyně povinnou.
Ze zjištění učiněných odvolacím soudem se podává, že rozhodnutími soudů bylo ve prospěch vedlejší účastnice 2) zřízeno podle §30a ZCL věcné břemeno spočívající v zajišťování provozování letiště a potřeb leteckého provozu v souladu se zákonem o civilním letectví – v zajišťování možnosti pro přistávání a vzlety letadel, pohyb letadel, zajišťování ochrany a ošetřování letadel, v zajišťování a uskutečňování leteckých činností, v zajišťování pořádku, bezpečnosti, záchranné hasičské služby na letišti, zajišťování ochrany před protiprávními činy, ohrožujícími bezpečnost civilního letectví, v zajišťování údržby a rozvoje letiště podle podmínek stanovených pro provozování letiště.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že k naplnění tohoto účelu slouží i přistávací a vzletová dráha letiště. Z rozsahu zřízeného věcného břemene se pak nijak nepodává, že by soudy uvažovaly o dostačujícím rozsahu v podobě „travnatého letiště“; naopak je zřejmé, že rozsah zřízeného věcného břemene poměřovaly stávající podobou letiště a v jeho rámci mimo jiné přistávací a vzletové dráhy.
Závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na odstranění přistávací a vzletové dráhy je proto souladný s judikaturou dovolacího soudu, včetně závazného právního názoru v dané věci.
Na uvedených závěrech ničeho nemůže změnit poukaz dovolatelky na výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť v této věci se domáhá výkonu práva (odstranění stavby přistávací a vzletové dráhy z předmětných pozemků) právě ona.
Rovněž není přiléhavým poukaz dovolatelky na skutečnost, že na sousedních pozemcích bylo nařízeno odstranění přistávací a vzletové dráhy. V této souvislosti lze znovu připomenout, že s ohledem na subjektivní meze právní moci vyvolává rozhodnutí v obdobné věci účinky jen mezi účastníky daného řízení, případně jejich právními nástupci (srovnej §159a o. s. ř.), přičemž žalobkyně účastníkem tohoto řízení, ani právním nástupce není [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3093/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )], nadto je dovolacímu soudu opětovně z úřední činnosti známo, že i na pozemcích paní I. Z. bylo zřízeno věcné břemeno provozování letiště [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3601/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V neposlední řadě není podstatné, že řízení o zřízení věcného břemene podle §30a ZCL bylo zahájeno později než toto řízení. Jelikož pro soud prvního stupně, jakož i pro odvolací soud je podstatný skutkový stav v době vyhlášení jejich rozhodnutí (srovnej §154 odst. 2 a §211 o. s. ř.), byly soudy povinny k tvrzením o zřízení věcného břemene podle §30a ZCL přihlédnout. Ostatně v této části dovolání postrádá jakékoliv případné vymezení přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu