ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3605.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3605/2019-1121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce M. P. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti žalovaným 1) V. B. , narozenému XY, a 2) M. B. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 24 Co 15/2019-1080, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 24 Co 15/2019-1080, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 C 76/2008-1001, uložil žalovaným povinnost na své náklady odstranit oplocení na pozemcích žalobce parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.), dále uložil žalovaným zdržet se užívání pozemků žalobce, označených ve výroku I. tohoto rozsudku, s tím, že jsou povinni respektovat vytýčení platné hranice katastrální mapy (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 24 Co 15/2019-1080, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se slova „s tím, že jsou povinni respektovat vytýčení platné hranice katastrální mapy“ z tohoto výroku vypustil (výrok I.), jinak jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.–V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se soud prvního stupně i odvolací soud odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu, a sice na řešení otázky, zda u tzv. opomenutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil, je odvolací soud povinen tyto důkazy zopakovat. Žalovaní předložili do spisu písemné prohlášení předchozí vlastnice dotčené usedlosti, B. M. Soudy obou stupňů se však v podstatě odmítly tímto důkazem zabývat. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když klíčový listinný důkaz pouze zaprotokoloval jako provedený a v odůvodnění svého rozhodnutí jej paušálně odmítl s odůvodněním, že z něj nezjistil žádné právně významné skutečnosti. Stejně chybný byl postup odvolacího soudu, když tento důkaz pouze označil za nepodstatný v odůvodnění svého rozhodnutí. Soudy vyšly výlučně z důkazů navržených žalobkyní, zejména z výslechu starosty K. a svědkyně Č. Námitky proti takovému postupu žalovaní uplatnili již v odvolání, ale odvolací soud se jimi nezabýval.
Jako další otázku, při jejímž řešení se soud prvního stupně i odvolací soud odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu, vymezují žalovaní otázku hmotného práva, zda vlastník musí být ve své oprávněné držbě vždy zpochybněn objektivním způsobem a zda se musí jednat o informace takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou opatrností) u každého vyvolat pochybnost o vlastnictví věci. Soudy vycházely z výpovědi svědkyně Č., která se do obce nastěhovala až v roce 1977 a která údajně informovala pana B. „o průběhu tehdy již neexistujících hraničních cest a pozemků navzájem se překrývajících a měnících parcelní čísla (nebo v případě mezí pozemků ve směru do polí v 50. letech rozoraných)“. Z pohledu běžné logiky spatřují žalovaní výpověď jako nevěrohodnou. Svědkyně Č. měla ihned po nastěhování do obce na podzim 1977 upozorňovat žalované, že ta či ona cesta je ve vlastnictví obce. Po roce 1950 však obce neměly právní subjektivitu a nemohlo jim nic patřit. Navíc je toto údajné upozornění zcela nepravděpodobné od někoho, kdo se nastěhoval do obce až na podzim 1977 a o již zaniklých obecních majetkových poměrech nemohl mít na rozdíl od starousedlíků a pamětníků žádné povědomí. V neposlední řadě v roce 1977 neexistoval ani XY, ale pouze XY . V realitě 70. let je zcela vyloučeno, aby někdo upozorňoval na obecní majetek, když poměry vylučovaly uvažování mimo realitu státního socialistického majetku, případně pozemků JZD. Uvádějí, že ani pouhé sdělení, že žalovaní nejsou vlastníky pozemku, není informací, která má takový charakter, aby byla schopna u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci. Dále argumentují, že případné dlouhodobé veřejné užívání cesty na soukromém pozemku mohlo založit vydržení břemene veřejné cesty, nikoliv však vydržení samotného vlastnictví takového pozemku pro stát nebo obec. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souběžně žalovaní navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní předkládají otázku posouzení své dobré víry. Mají za to, že pouhé tvrzení o tom, že nejsou vlastníky určitého pozemku, není informací, která má takový charakter, aby byla schopna u každého vyvolat pochybnost o vlastnictví pozemku.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud může zpochybnit řešení otázky existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdy by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, i zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a k otázce dobré víry žalovaných uvedl, že již koncem 70. let 20. století byli žalovaní výslovně a opakovaně upozorňováni, jak ze strany obyvatel obce, tak i ze strany tehdejších zástupců národního výboru a státního statku. Tato upozornění souvisela s postupným budováním oplocení žalovanými a jejich obsahem byl nesouhlas s oplocováním, a to proto, že zaplocované části pozemků žalovaným nepatří. Svou argumentaci dále odvolací soud upřesnil ve vztahu k jednotlivým sporným pozemkům.
Žalovaní v dovolání zpochybňují výpověď svědkyně Č., která se do obce nastěhovala až v roce 1977. Již z pohledu běžné logiky je podle nich tato výpověď zcela nevěrohodná. Zpochybňují, že by svědkyně Č. ihned po nastěhování do obce upozorňovala žalované, kudy vede obecní cesta. Po roce 1950 navíc obce ani neměly právní subjektivitu. Dále namítají, že pouhé tvrzení o tom, že žalovaní nejsou vlastníky, není informací, která by byla schopna u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci.
Dovolací soud z hlediska předestřených dovolacích námitek žalovaných nespatřuje úvahu odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřenou. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); nemůže tedy zpochybnit závěr o tom, že i svědkyně Č. žalované upozorňovala, že drží cizí pozemky. Podle skutkových zjištění nalézacích soudů navíc žalovaní byli upozorňováni, že nejsou vlastníky sporných pozemků, nejen svědkyní Č., ale i dalšími obyvateli a dokonce i zástupci národního výboru a státního statku. V tomto souhrnu dovolací soud nepovažuje úvahy soudů za nepřiměřené. Pokud je držitel pozemku upozorňován – v tomto případě dokonce výslovně a opakovaně – že není vlastníkem určitého pozemku, může jít bez pochyb o informaci, která běžně opatrnou osobu zpochybní v její oprávněné držbě. To platí o to víc, je-li jedním z osob, které držitele na neoprávněnou držbu upozorňují, orgán státní správy. Z toho důvodu napadené rozhodnutí v otázce posouzení dobré víry žalovaných v dovolacím přezkumu obstojí.
Dále žalovaní pokládají otázku tzv. opomenutých důkazů. Žalovaní v dovolání odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, v němž je uvedeno: „Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit.“
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pokud se týče předloženého čestného prohlášení právní předchůdkyně žalovaných B. M. ze dne 25. 9. 1972 (č. l. 237), mají žalovaní pravdu, že z rozhodnutí soudu prvního stupně neplyne, že by se jím tento soud zabýval. Odvolací soud naproti tomu toto prohlášení hodnotil a činil z něj skutkové závěry. Přesto se však odvolací soud procesního pochybení nedopustil a od judikatury citované žalovanými se neodchýlil, protože sám odvolací soud toto prohlášení provedl jako listinný důkaz na jednání konaném dne 18. 11. 2010 (č. l. 305). Ostatně tento důkaz byl předložen právě až v odvolacím řízení, byť před kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a následným vrácením této věci k projednání soudu prvního stupně.
Jiné konkrétní důkazy, u nichž by mělo dojít k procesnímu pochybení, již žalovaní v dovolání neuvádějí. Obecná polemika, že „z více než deseti listinných důkazů předložených žalovanými soud jednoduše nezjistil žádné právně významné skutečnosti“, pak přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Ve vztahu k poslední dovolací námitce ohledně otázky veřejné cesty pak žalovaní ani náznakem nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání; již z tohoto důvodu se dovolací soud touto otázkou nemohl zabývat. Dovolacímu soudu ostatně ani není patrno, kam žalovaní touto svou argumentací směřují, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí ani není založeno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu