ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3669.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3669/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Statutárního města Teplice , IČO 00266621, se sídlem v Teplicích, Náměstí Svobody 2/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovaným: 1) obci Proboštov, IČO 00266566, se sídlem v Proboštově, nám. Svobody 700, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, 28. října 851/26 a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 36/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2015, č. j. 9 Co 408/2014-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 485 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Marečka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2014, č. j. 19 C 36/2013-157, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví k v rozsudku blíže specifikovaným pozemkům v katastrálním území P. u T. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč a ve výroku III. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalované byly ve sporu úspěšné, žalované 2) však žádné náklady nevznikly. Ve vztahu k žalované 1) dospěl k závěru, že nelze vycházet z požadované tarifní hodnoty 7 782 000 Kč, ale z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť v řízení jde o věc, jejíž hodnotu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Předložený „Ceník pronájmu a prodeje pozemků ve vlastnictví Obce Proboštov pro období 2012-2014“ neosvědčuje obvyklou cenu předmětných pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. 9 Co 408/2014-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil pouze tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 36 154,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že hodnotu pozemků lze zjistit ze znaleckého posudku, který žalovaná 1) předložila v průběhu odvolacího řízení. Vycházel proto podle §8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 12 915 700 Kč a náklady řízení za šest úkonů právní služby včetně náhrady hotových výdajů a daň z přidané hodnoty stanovil na 361 548 Kč. Na danou věc pak aplikoval §150 o. s. ř. a žalované 1) náklady řízení zčásti nepřiznal s odůvodněním, že žalobce tvrzenou spornost pozemků nemohl odstranit jinak než podanou žalobou, na výzvu soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho chování nepřispívalo ke zvyšování nákladů řízení. Náklady, které žalované 1) vznikly, jsou nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí žalované 1) na její obranu i chování žalobce v průběhu sporu.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu především vytýká aplikaci §150 o. s. ř. Soudem označené důvody k postupu podle §150 o. s. ř. nepovažuje za „zvláštního zřetele hodné.“ Podání žaloby nebylo nezbytné a odvolací soud nevzal v úvahu ani majetkové poměry účastníků řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ji na možné použití §150 o. s. ř. v průběhu řízení neupozornil. V souvislosti s těmito námitkami přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05. Poukazuje rovněž na absenci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně jí nepřiznaných nákladů odvolacího řízení, a na nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a domnívá se, že přiznání nepřiměřeně vysokých nákladů řízení dovolatelce by bylo v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Podle názoru žalované 1) spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka však neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu §237 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání projednat, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, nebo v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/2012 (nalus.usoud.cz), dále uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení §150 o. s. ř. přitom, pokud jde o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“, nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit“.
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl ke všem okolnostem uplatnění nároku, k tomu, že žalobce nemohl odstranit tvrzenou spornost pozemků jinak, nežli podáním žaloby na určení vlastnictví, na výzvy soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho chování nepřispívalo k případnému zvyšování nákladů řízení, a aplikoval proto §150 o. s. ř. s tím, že náklady řízení, které dovolatelce v této souvislosti vznikly jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první žalované na její obranu i chování žalobce v průběhu sporu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Ústavně konformní aplikace ustanovení §150 o. s. ř. konečně vyžaduje, aby jeho použití pro účastníky řízení nebylo s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé a aby jim byl poskytnut odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití moderačního práva soudem, respektive vznášet případná tvrzení a důkazní návrhy, jež by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, bod 12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014).
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že nebyla upozorněna na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., je třeba poukázat na skutečnost, že překvapivá aplikace §150 o. s. ř. a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání by nemohla založit ani další námitka dovolatelky, ohledně nesprávného poučení odvolacího soudu „že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (či nepřípustné), bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod C 1457 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení postrádá odůvodnění. V dané věci odvolací soud žádnému účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a svůj závěr odůvodnil tím, že dovolatelka měla v odvolacím řízení úspěch pouze v nepatrné části a žalobci žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Možnost rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení přitom vyplývá přímo z ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05, z něhož pouze cituje část textu zabývající se právem na soudní ochranu či spravedlivý proces, neboť s ohledem na výše uvedené nelze uzavřít, že by jí odvolací soud právo na spravedlivý proces a soudní ochranu odepřel.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle ustanovení §243c odst.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu