ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3831.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3831/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. B., O.-P., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovaným: 1) J. B., O.-P., 2) O. B., V., zastoupenému JUDr. Jiřím Bergem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, 3) P. Š., O.-P., 4) K. V., O.-P., o určení vlastnictví k nemovitostem, o zaplacení částky 47.314.000,- Kč, o zaplacení částky 500.000,- Kč, o zaplacení poloviny prominutého hypotekárního dluhu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 108/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, takto:
I. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2012, č. j. 24 C 108/2012-21, ve výroku pod bodem I., a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ve výroku pod bodem I., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. prosince 2012, č. j. 24 C 108/2012-21, rozhodl výrokem pod bodem I., že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků, výrokem pod bodem II. zastavil řízení o úhradě poloviny prominutého hypotekárního dluhu žalobcem, výrokem pod bodem III. odmítl podání žalobce z 20. 7. 2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11. 2012 v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je do výše ideální jedné poloviny podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 1661 pro k. ú. P., obec O. a v téže výši podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 2357 pro k. ú. S., obec O. Výrokem pod bodem IV. soud odmítl podání žalobce z 20. 7. 2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11. 2012 v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 500.000,- Kč. Výrokem pod bodem V. soud odmítl výše uvedené podání žalobce, jímž se domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu společně a nerozdílně 47.314.000,- Kč. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, usnesení soudu prvního stupně v napadené části v odstavcích I., IV. a V. potvrdil. V další napadené části – v odstavcích III. a VI. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že podání žalobce z 20. 7. 2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11. 2012 v části, jíž se žalobce domáhá určení, že je do výše ideální jedné poloviny podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 1661 pro k. ú. P., obec O. a v téže výši podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 2357 pro k. ú. S., obec O., se neodmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to proti části, ve které odvolací soud rozhodl o výrocích I. a V. usnesení soudu prvního stupně, podává žalobce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a občanského soudního řádu („o. s. ř.“) s tím, že se soudy odklonily od zásad ovládajících civilní řízení soudní. Vytýká jim zejména to, že při úvaze o jeho majetkových poměrech přihlížely k vlastnictví domu, ve kterém bydlí. Uvádí, že vzhledem k nízkému příjmu není v jeho silách poplatek zaplatit a „nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce na úhradu soudního poplatku prodal nemovitost, kterou obývá, zvláště s přihlédnutím k věku žalobce.“ Došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu byla z ekonomických důvodů odepřena soudní ochrana.
Dovolatel dále tvrdí, že návrh odůvodnil dostatečně a nebyl důvod jej odmítnout, ev. měl soud provést přípravné jednání. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). V posouzení otázky, kdy lze účastníkovi, který vlastní dům, přiznat osvobození od soudních poplatků se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí (§138 odst. 1 o. s. ř.).
Jednou ze stěžejních zásad spravedlivého procesu je zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů, např. v ust. §18 o. s. ř. se výslovně stanoví rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení, z něhož plyne pro soud povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (nález Ústavního soudu ze dne 11. května 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98). Osvobození od soudních poplatků odůvodněné tím, že vzhledem k majetkovým poměrům účastníka po něm nelze spravedlivě žádat, aby poplatky platil, je realizací jeho práva na spravedlivý proces.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 6. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, publikovaném rovněž na internetových stránkách, Nejvyšší soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j.
1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách tohoto soudu www.nssoud.cz. Ten uvedl, že „nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitostí vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli zaplacení poplatku.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo1301/2013, (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013) s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
V projednávané věci soudy nepřiznaly žalobci osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně uvedl, že „příjmy žalobce spolu s manželkou z jim vyplácených důchodů jako pravidelného trvalého a stálého zdroje příjmů přesahují částku 21.000,- Kč měsíčně. Žalobce spolu s manželkou bydlí ve vlastní nemovitosti a jsou vlastníky automobilu“.
Jestliže soud podřadí skutkové části právní normy jen některé z právně významných skutečností a ostatní pomine, jde o nesprávné právní posouzení věci.
Při zvažování majetkových poměrů účastníka za účelem přiznání osvobození od soudních poplatků nelze bez dalšího vycházet jen z toho, že účastník vlastní nemovitý či movitý majetek; vždy je třeba posuzovat, zda vzhledem ke všem okolnostem lze po něm spravedlivě žádat, aby tento majetek (jeho části) zpeněžil a z výtěžku poplatek zaplatil. Vlastní-li dům, ve kterém bydlí, a nemá-li rovnocennou možnost jiného vlastního bydlení, pak nelze k tomuto domu (resp. k přilehlé zahradě) přihlížet, ledaže by šlo o zjevně nadstandardní nemovitost. Podobně je třeba postupovat i ohledně osobního automobilu; v zásadě jde již o standardní součást majetku, která je zejména tam, kde jeho vlastník bydlí v menší obci, podmínkou pro zajištění dostupnosti nutných služeb (nákupy, návštěvy lékaře apod.). Také pro starší, již méně mobilní osoby mnohdy představuje vlastnictví automobilu podmínku pro plnohodnotný život.
Pokud jde o dovolání proti části výroku rozhodnutí, ve kterém jde o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř., dovolatel nevymezil důvod přípustnosti dovolání; uvádí jen, že návrh byl srozumitelný a že soud měl k odstranění pochybností nařídit přípravné jednání. Odvolací soud však postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 940/2012, www.nsoud.cz ). V této části není dovolání přípustné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zčásti zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu