ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4250.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4250/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 17, proti žalovanému I. S. , zastoupenému Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 193/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 23 Co 129/2010-349, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 23 Co 129/2010-349, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. října 2009, č. j. 6 C 193/2004-281, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 6 C 193/2004-281, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené ve výroku I. a) a do výlučného vlastnictví žalovaného dům č. p. 75, nacházející se na pozemku parc. č. st. 317 se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území P., v obci P. v hodnotě 2 890.750,- Kč, dále věci, práva a povinnosti vyplývající z jeho živnostenského podnikání v hodnotě 2 469.000,- Kč a movité věci uvedené ve výroku I. b), mimo jiné i elektrickou sekačku na trávu, benzinovou sekačku na trávu a malotraktor. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 1 529.875,- Kč. Ve výroku III. svého rozsudku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo dnem 7. listopadu 2001 pravomocně rozvedeno. Účastníci uzavřeli dne 11. listopadu 1993 dohodu o zúžení tehdy bezpodílového spoluvlastnictví, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem domu č. p. 30, nacházejícího se na pozemku parc. č. 108, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 108, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 94/1, zahrada, to vše v katastrálním území P. Dále bylo zjištěno, že dům č. p. 75, nacházející se na pozemku parc. č. st. 317 v katastrálním území P. (dále jen ,,předmětný dům“), je v katastru nemovitostí veden jako společné jmění účastníků.
Žalovaný se již v jiném řízení domáhal určení, že předmětný dům je v jeho výlučném vlastnictví. Jeho žaloba však byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. října 2003, č. j. 6 C 256/2003-80, zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2004, č. j. 25 Co 52/2004-97.
Stavba předmětného domu byla financována tak, že ji platil žalovaný formou proplácení faktur dodavateli stavby z prostředků na svém podnikatelském účtu, na kterém se nacházely jak jeho výlučné finanční prostředky, tak i finanční prostředky ze společného jmění manželů. Hodnota domu byla znaleckým ústavem stanovena na 2 890.750,- Kč; s přihlédnutím k majetkoprávním omezením pak na částku 1 720.000,- Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný provozoval ke dni zániku manželství několik živností. Znaleckým posudkem byla stanovena hodnota jeho podniku částkou ve výši 2 496.000,- Kč, přičemž do této částky nebyla započtena hodnota předmětného domu, jelikož sloužil k bydlení a nikoliv podnikání.
Soud prvního stupně při právním posouzení věci vyšel ze stejného podílu účastníků, neboť „nebylo v řízení tvrzeno ani prokazováno nic, co by odůvodňovalo disparitu podílů účastníků“. Předmětný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného vzhledem ke skutečnosti, že on je vlastníkem pozemku, na kterém je dům postaven, a vzhledem k prevenci možných spoluvlastnických sporů. Soud prvního stupně dovodil, že pokud zůstane dům ve vlastnictví žalovaného jako vlastníka pozemku, hodnota předmětného domu se nesníží a je možné vycházet z částky 2 890.750,- Kč. Žalovanému přikázal rovněž „hodnotu jeho podnikání“ ve výši 2 496.000,- Kč.
Soud prvního stupně při vypořádání společného jmění účastníků přihlédl ke vnosu ve výši 2 300.000,- Kč, který žalovaný vynaložil na stavbu předmětného domu z finančních prostředků, které získal prodejem nemovitostí ve svém výlučném vlastnictví. Pokud jde o movité věci, soud se řídil praktickým hlediskem a principem využitelnosti. K závazkům, které žalovaný navrhl zařadit do masy společného jmění manželů, soud nepřihlédl, neboť se jednalo o závazky související s jeho podnikáním.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2010, č. j. 23 Co 129/2010-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na vypořádání elektrické sekačky na trávu, benzinové sekačky na trávu a malotraktoru s vlekem zamítl; v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně souhlasila v odvolacím řízení s tím, že elektrická sekačka na trávu, benzinová sekačka na trávu a malotraktor s vlekem nepatří do společného jmění manželů, což odvolací soud promítl do svého rozhodnutí tak, že v této části rozhodnutí soudu prvního stupně, který tyto movité věci považoval za součást společného jmění manželů a přikázal je žalovanému, změnil. V ostatním se odvolací soud ztotožnil jak se skutkovými zjistěními, tak i s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně. Námitku žalobkyně, že žalovaný do společného jmění nevynaložil z vlastních prostředků částku ve výši 2 300.000,- Kč, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť tato skutečnost byla v řízení prokázána a žalobkyně nenabídla žádný důkaz, který by svědčil o opaku. Námitku žalovaného ohledně nesprávně vypočtené hodnoty jeho podniku odvolací soud rovněž neshledal důvodnou, neboť soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného v řízení. Navíc žalovaný, ač byl vyzván, nedodal znalci část podkladů pro vypracování znaleckého posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel napadá způsob, jakým nalézací soudy stanovily hodnotu jeho podnikání. Znalecký ústav totiž ve svém znaleckém posudku nabídl tři varianty ocenění jeho podniku, mezi nimiž byly značné rozdíly ohledně konečné hodnoty podniku. Vytkl nalézacím soudům, že svůj závěr o výši hodnoty podniku mechanicky opřely o částku, kterou znalecký ústav označil za reálnou, a tedy použitelnou, a neuvedly, proč přihlédly právě k této částce. V tomto dovolatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dále vytkl nalézacím soudům, že na základě ,,spekulativních úvah o budoucích vlastnických vztazích po právní moci rozsudku“ stanovily výši vypořádacího podílu, přihlédly k hodnotě předmětného domu, ke které znalec dospěl při ,,nezohlednění specifických vlastnických a faktických vztahů“ k domu, přičemž tato částka (a tím i vypořádací podíl) byla vyšší než by byla při jejich zohlednění. Dovolatel dále považuje za nesprávné, že nalézací soudy vyšly z rovnosti podílů účastníků, když z jeho sdělení soudu vyplývají důvody pro disparitu podílů. Žalobkyně se totiž nikdy na podnikání žalovaného nepodílela a převážně nezajišťovala péči o syna účastníků a o společnou domácnost. Otázkou zásadního právního významu je podle něj posouzení, zda ,,by byl přípustný postup soudu podle ustanovení §118c o. s. ř., kterým soud usnesením nařídil tzv. koncentraci řízení pro shledávané průtahy v řízení o vypořádání společného jmění manželů“ a ,,zda soudy postupovaly správně, když při ocenění předmětného domu ve společném jmění manželů nevycházely z ceny obvyklé, resp. tržní v době vypořádání společného jmění manželů a ze stavu předmětného domu v době zániku společného jmění manželů proto, že kalkulovaly s právním stavem, v jakém se tato nemovitost v porovnání s pozemkem pod budovou bude nacházet až po právní moci rozsudku“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila. Dovolání žalovaného je podle ní založeno pouze na polemice s názory nalézacích soudů a postrádá relevantní argumentaci. Uplatněné důvody podle jejího názoru směřují pouze do skutkového stavu věci. Popřela, že by měl být žalovaný nějak zkrácen na svých ústavně zaručených právech a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů. Uvedla, že dovolatel, ačkoliv před nalézacími soudy požadoval přikázání předmětného domu do podílového spoluvlastnictví účastníků, již dům prodal jiné osobě po právní moci rozsudku odvolacího soudu a svým jednáním se snaží snížit dobytnost pohledávky žalobkyně spočívající ve vypořádacím podílu. Nesouhlasila s tvrzeními, které uvedl žalovaný jako důvody pro založení disparity podílů účastníků. Uvedla, že zajišťovala chod domácnosti, starala se o syna, prováděla domácí práce a hradila ze svého invalidního důchodu náklady na domácnost. Pokud vytýkal žalobce nalézacím soudům procesní pochybení, žalobkyně je v postupu soudu nespatřuje a je toho názoru, že žalovaný byl soudem náležitě poučen.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatel v dovolání výslovně zdůrazňuje, že podává dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, tj. dovoláním není napadena měnící část rozsudku odvolacího soudu. V rozsahu vymezeném dovoláním nalézací soudy vymezily práva a povinnosti účastníků shodně, a z hlediska dovolacího přezkumu je tak rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl dovolatelem napaden, by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je zčásti důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že předmětem vypořádání společného jmění manželů byl i dům č. p. 75 na pozemku parc. č. 317 v katastrálním území P. Podle závěrů znaleckého posudku byla stanovena obvyklá cena domu částkou 2 890 750,- Kč v situaci, kdy byl znalecky oceněn dům bez dalšího a částkou 1 720 000,- Kč, když znalecký ústav přihlédl při určení obvyklé ceny k tomu, že dům je ve společném jmění manželů, zatímco pozemek, na kterém se dům nachází, je ve výlučném vlastnictví dovolatele (žalovaného). Pro rozhodnutí věci pak bylo podstatné, zda při určení obvyklé ceny a z toho vycházející výše vypořádacího podílu vztahujícího se k tomuto domu je třeba vycházet ze samotné ceny domu, která nereflektuje odlišný vlastnický režim pozemku a stavby, nebo zohlednit, že se dům nachází na pozemku subjektu, jenž není totožný s vlastníkem domu. Protože tato otázka ve vztahu ke společnému jmění manželů nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena a dovolatel řešení přijaté nalézacími soudy v této souvislosti napadá, představuje rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu; dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V daném ohledu je pak dovolání i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Přestože se naznačenou otázkou zásadního právního významu nezabýval dovolací soud ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů, v obdobných poměrech je judikatura dovolacího soudu ustálena ve vztahu k vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž ze závěrů dovolacího soudu vyslovených ve vztahu k institutu podílového spoluvlastnictví lze vycházet i při vypořádání společného jmění manželů.
Dovolatel zpochybňuje správnost postupu soudů při určení ceny domu jemu přikázaného; soudy podle něj měly přihlédnout k tomu, že dům stojí na pozemku v jeho výlučném vlastnictví. Vytýká jim nesprávný postup, jestliže k okolnosti, že dům stojí na pozemku žalovaného, nepřihlédly s argumentem, že pokud po vypořádání bude vlastníkem domu i pozemku žalovaný, je třeba při vypořádání společného jmění manželů vycházet z ceny domu, která není dotčena okolností, že v době vypořádání se dům nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví dovolatele.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296, vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou „tržní“. V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 331).
Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou ustanoveními upravujícími spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné věci neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578).
Uvedené závěry jsou použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů potud, že jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku.
Jestliže je stavba přikázána do výučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Je proto namístě, aby obecná cena stavba v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Majetková újma, způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo.
Vycházely-li nalézací soudy z jiného právního názoru, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda „byl přípustný postup soudu dle ust. §118c OSŘ (v původním znění OSŘ do přijetí novely OSŘ zákonem č. 7/2009 Sb.), který soud usnesením nařídil tzv. koncentraci řízení pro shledávané průtahy v řízení o vypořádání SJM“.
Uvedená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládat nemůže již pro svou obecnost. Dovolatel totiž s jejím vymezením nepojí žádnou argumentaci ve směru, jak se posouzení postupu soudu prvního stupně negativně či nesprávně z jeho pohledu promítlo v poměrech souzené věci. V této části dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, kterou by bylo možné považovat za polemiku či kritiku postupu soudu prvního stupně z hlediska postavení žalovaného v průběhu řízení před soudem prvního stupně s případným závěrem, jak se rozhodnutí soudu prvního stupně o koncentraci řízení negativně promítlo v právních poměrech dovolatele ustavených rozhodnutími nalézacích soudů. Konkretizaci výhrad vůči postupu soudu prvního stupně žalovaný ostatně neuplatnil ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Naznačuje-li (snad) dovolatel, že koncentrace řízení měl být vyloučena samotnou povahou řízení o vypořádání společného jmění manželů, pak tato námitka důvodná není.
Podle §118c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v §120 odst. 2, na návrh jiného účastníka usnesením rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo; lhůta nesmí být kratší než 15 dnů od doručení usnesení.
Výklad uvedeného ustanovení byl v odborné literatuře ustálen potud, že uvedené ustanovení se uplatní ve věcech, které se projednávají v režimu tzv. sporného řízení (k tomu srovnej např. : Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 557). Povaha řízení o vypořádání společného jmění manželů uplatnění institutu koncentrace řízení nebránila, neboť toto řízení je svou povahou řízením sporným (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8969).
Byť dovolatel v dovolání výslovně uplatňuje toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), z obsahu dovolání je zřejmé, že soudům vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Především dovolatel v daném směru namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními a argumentací směřující k uplatnění tzv. disparity podílů, tj. k odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů.
Při vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Judikatura však ustáleně jak pro oblast bezpodílového spoluvlastnictví, tak i společného jmění manželů ustáleně a dlouhodobě vychází z toho, že při vypořádání tohoto zákonného majetkového společenství může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné, ačkoliv zákon výslovnou disparitu podílů neupravuje (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
S otázkou možného odklonu od principu rovnosti podílů se soud prvního stupně (a odvolací soud, který jeho závěry považoval za správné) vypořádal závěrem, že „soud přistoupil k vypořádání tak, aby podíly obou účastníků byly stejné, pokud se týká vypořádání nemovitosti a podnikání, když v řízení nebyly tvrzeny ani prokazovány skutečnosti odůvodňující jiný poměr vypořádání“.
Tento závěr v procesní rovině není správný.
Z obsahu spisů je zřejmé, že dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně v podání ze dne 6. června 2009 výslovně navrhoval, aby soud nevycházel z principu parity podílů, ale od tohoto principu se odklonil s ohledem na zjevně nerovnoměrnou účast manželů na získání a udržení majetku ve společném jmění. V podání ze dne 22. září 2009 opětovně poukazoval na to, že by měl soud „stanovit velikost vypořádacích podílů mezi účastníky jinak nežli v obvyklém poměru ½ ve vztahu k celku majetku v SJM z důvodů uváděných žalovaným v minulém podání“.
Byť obsah uvedených podání je ve vztahu ke konkrétním důvodům, pro které by mělo dojít k odklonu od principu rovnosti podílů, výrazně obecný, požadavek na disparitu podílů je v něm uplatněn zcela zřetelně.
V obecné rovině pak v takových případech přichází do úvahy postup podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Z obsahu rozhodnutí nalézacích soudů se však nepodává, že by se dovolateli takového poučení dostalo. Nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ani neuvedly, z jakých důvodů případně považovaly obsah uvedených podání pro rozhodnutí ve věci za nepodstatný, resp. proč ke splnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. nepřistoupily. Za této situace jsou rozhodnutí nalézacích soudů zatížena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Žalovaný dále namítal, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovanému nebylo poskytnuto poučení podle §119a o. s. ř.
Podle §119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
Není ovšem zřejmé, jakým způsobem by se tato tvrzená vada měla promítnout v poměrech souzené věci, neboť tuto výhradu dovolatel žádným způsobem nekonkretizoval. Smyslem poučovací povinnosti podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. je dosáhnout toho, aby v případném odvolacím řízení mohly být rozhodné skutečnosti a důkazy uváděny účastníkem řízení jen v případě zákonem přesně stanovených; v daných poměrech ustanovením §205a o. s. ř. Cílem aplikace §119a odst. 1 o. s. ř. je omezit pro možné odvolací řízení okruh dosud účastníkem neuvedených rozhodných skutečností a důkazů. Jestliže by tudíž soud prvního stupně vůči žalovanému nesplnil poučovací povinnost podle §119a odst. 1 o. s. ř., toto nesplnění by se projevilo v tom, že žalovaný by mohl v průběhu odvolacího řízení uplatnit rozhodné skutečnosti a důkazy, které v průběhu řízení před soudem neuvedl (pokud by jejich nepřipuštění nevyplývalo z jiných ustanovení občanského soudního řádu). Nesplnění poučovací povinnosti podle §119a odst. 1 o. s. ř. se tak v procesní rovině vůči žalovanému může projevit toliko způsobem pro něj pozitivním.
V dovolání žalovaný poukazoval též na skutečnost, že soud prvního stupně nesplnil vůči žalovanému poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Ani tuto námitku dovolatel v dovolání žádným bližším způsobem nespecifikuje a omezuje se na konstatování nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. Není proto ani zde zřejmé, jakým negativním způsobem se mohla či měla prosadit v poměrech souzené věci vůči žalovanému. Uvedené výhrady tak vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládají.
Ve vztahu k vypořádání podniku žalovaného dovolatel v dovolání namítá nepřezkoumatelnost závěrů rozhodnutí nalézacích soudů potud, že ze závěrů znaleckého dokazování se podávala alternativa cen podniku; nalézací soudy však neodůvodnily, proč vyšly právě z ceny 2 496 000,- Kč.
Tato námitka důvodná není.
V daném směru nalézací soudy posoudily práva a povinnosti účastníků shodně a dovolání by bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel však právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, nevymezil; námitky proti stanovení ceny podniku podniku nemohou přípustnost dovolání založit, neboť „zjištění ceny podniku v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3636/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí nalézacích soudů ostatně ani nepřezkoumatelností netrpí.
Ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného obchodní společností VOX CONSULT, s. r.o., Praha dne 19. ledna 2009 se podává, že znalecký ústav do posudku zahrnul tři hodnoty podniku žalovaného: a) 1 809 000,- Kč představující hodnotu čistého obchodního jmění – vlastního kapitálu z podkladů předaných žalovaným v průběhu řízení do soudního spisu, b) 2 469 000,- Kč představující hodnotu určenou z opatřených a popsaných závěrkových podkladů, c) 7 071 000,- Kč představující výsledek výnosové metody; tuto hodnotu však znalecký ústav považoval za relevantní toliko pro porovnání a výslovně uvedl, že ji nepovažuje za seriozní. Znalecký ústav pak výslovně uvedl, že za použitelnou hodnotu podniku žalovaného považuje hodnotu 2 469 000,- Kč. U jednání konaného dne 18. května 2009 pak zpracovatel posudku Ing. Dr. R. D. závěry podávající se z písemného posudku potvrdil se zdůrazněním hodnoty podniku žalovaného vycházející z částky 2 469 000,- Kč. Jestliže pak soudy z této částky vyšly, nelze jim v takovém postupu nic vytknout, neboť závěry podávající se ze znaleckého dokazování, pokud jde o závěr o hodnotě podniku žalovaného, byly prezentovány jednoznačně.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu