ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4358.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4358/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. P. , a b) M. P. , obou M., zastoupených JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému Ing. J. F. , P. 4 – K., o odstranění neoprávněných staveb, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 48/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2014, č. j. 15 Co 109/2014-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. července 2013, č. j. 1 C 48/2011-240, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady dřevěnou kolnu a oplocení na pozemku žalobců parc. č. 164/8, zapsaného na LV č. 1177, vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastrálním území H. u P., obci H., a odstranit oplocení na pozemku parc. č. 328/2, zapsaného na LV č. 1394, vedeného u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastrálním území H. u P., obci H. Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 15 Co 109/2014-312, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, přičemž podle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně má napadené rozhodnutí spočívat na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka v napadeném rozhodnutí má být posouzena jinak. Uvedené dovolací důvody vztahují k posouzení dobré víry žalovaného. Dovolatelé považují odvolacím soudem citovanou judikaturu dovolacího soudu za nepřiléhavou na konkrétní případ. Uvedli, že odvolací soud nesprávně vyšel z toho, že léta trpěli užívání svého pozemku žalovaným a nepředpokládali tak, že předmětem držby žalovaného je i část jejich pozemku. Poukázali na to, že pozemek má sice nepravidelný tvar, to však v zásadě nezakládá objektivní omluvitelnost omylu na straně žalovaného. Dovolatelé odvolacímu soudu vytkli, že provedl pouze listinné důkazy a nikoliv místní šetření jako soud prvního stupně. Uvedli, že žalovaný užívá navíc více než 50 % pozemku, který nabyl. Mají za to, že terén na pozemku není nijak členitý nebo nepřehledný, a proto mohl při zachování náležité opatrnosti mít pochybnost o tom, že plocha jím držených pozemků neodpovídá ploše skutečně nabytých pozemků. Dovolatelům nelze přičítat k tíži, že plocha fakticky držených pozemků žalovaného je zčásti zastavěna. Při posouzení poměru nabytého a skutečně vlastněného pozemku nelze přihlížet ke skutečnosti, že pozemek je zastavěn. Poukázali na to, že podle judikatury dovolacího soudu nelze jednotlivá kritéria pro posouzení otázky dobré víry absolutizovat, ale je třeba je zhodnotit nejen co do kvantity, ale i co do svého významu. Podle názoru dovolatelů i z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný při vynaložení obvyklé míry opatrnosti musel vědět, že užívá nemovitost, která mu nepatří. Dovolatelé uzavřeli, že úvahy odvolacího soudu v dané věci ohledně dobré víry žalovaného jsou zjevně nepřiměřené. Navrhli proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalovaného jako předpokladu nabytí vlastnického práva k předmětným částem pozemků vydržením.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1176).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1399). Pouze ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva odvolací soud zohlednil, že žalovaný se se chopil držby pozemku v hranicích jeho oplocení, a to na základě nabývacího titulu, kterým byla kupní smlouva a následně smlouva o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Zároveň přihlédl i k tomu, že právní předchůdci žalobců nastolenou situaci respektovali. Judikatura dovolacího soudu ukládá soudům zvažovat všechna relevantní hlediska při posuzování dobré víry držitele, přičemž neobsahuje taxativní výčet toho, o jaká hlediska by se mělo jednat. Zcela nepochybně tak lze – oproti přesvědčení dovolatelů – zohlednit i to, zda je pozemek, který byl předmětem držby, pozemkem zastavěným či nikoliv.
Jestliže dovolatelé uvádí, že žalovaný užívá navíc více než 50 % pozemku, který nabyl, dovolací soud odkazuje na jeho výše uvedenou rozhodovací praxi, která nevylučuje učinit závěr o omluvitelnosti omylu držitele i v případě, že se ujme držby více než 50 % jím nabytého pozemku. V řešené věci navíc existovaly okolnosti, které v tomto směru omyl držitele ospravedlnily (zejména nepravidelný tvar pozemku). Je tak zřejmé, že zohlednění odvolacím soudem uváděných okolností nevybočuje z citované judikatury dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud řešenou věc považoval ,,za hraniční případ“, byť z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení a přesvědčení žalobců, že podmínky vydržení nejsou splněny. Pokud v tomto případě vyšel z toho, že držbu žalovaného považoval za držbu oprávněnou, je tato úvaha v souladu ustanovením §130 odst. 1 věty druhé obč. zák., podle které je třeba v pochybnostech považovat držbu za oprávněnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1399).
Ani další dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Dovolatelé především namítají, že „v žádném případě léta netrpěli užívání svého pozemku žalovaným“, neboť po nabytí vlastnického práva k pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne 13. října 2004 si nechali své pozemky zaměřit a následně v průběhu několika let probíhala mezi účastníky mimosoudní jednání, ve kterých žalobci projevili ochotu ke smírnému vyřízení věci.
Tato námitka je však pro věcné posouzení bez významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní nespočívá. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že vydržecí doba u žalovaného počala běžet již v roce 1991 a dovršila se ještě předtím, než žalobci v roce 2004 danou kupní smlouvu uzavřeli. Poukaz na nerušené užívání pozemků odvolací soud učinil nikoliv ve vztahu k žalobcům, ale v rámci citace závěrů judikatury (sp. zn. 22 Cdo 2724/2009), zdůrazňující, že dlouhodobé nerušené užívání nasvědčuje omluvitelnosti omylu držitele.
Dovolatelé poukazují dále na to, že odvolací soud odkazoval na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 386/2000, obsahující poukaz na to, že při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu, přičemž připouštějí nepravidelnost pozemku parc. č. 18/2, nicméně zdůrazňují, že nejde o pozemek v nepřehledném ani v členitém terénu. Zde však přehlížejí, že odvolací soud své rozhodnutí v žádném směru nezaložil na argumentu, že jde o pozemek v nepřehledném či členitém terénu (i kdyby tomu tak však byl, byl by případný nesouhlas žalobců nepřípustnou kritikou skutkového stavu věci). Odvolací však poukaz na uvedené rozhodnutí učinil zjevně proto, že pro úvahu o oprávněnosti držby připouštělo význam i společného oplocení, resp. rozsah užívání právním předchůdcem a na těchto hlediscích primárně založil své rozhodnutí o dobré víře žalovaného, když zdůraznil, že ten převzal pozemek v hranicích dosavadního užívání daného jeho právními předchůdci, nadto v rámci vymezení plotem vybudovaným jeho právními předchůdci.
Výhradou, že odvolací soud neprovedl – oproti soudu prvního stupně – ohledání na místě samém, nejsou napadeny právní závěry odvolacího soudu, ale dovolatelé prostřednictvím této námitky kritizují skutková zjištění odvolacího soudu, neboť podle jejich názoru by případné provedené ohledání na místě samém vedlo odvolací soud k jinému rozhodnutí, resp. směřují v této části dovolání k odlišnému názoru na hodnocení provedených důkazů. Ani kritika skutkových zjištění ani výhrady vůči provedenému hodnocení důkazů však způsobilým dovolacím důvodem nejsou, neboť jediným dovolacím důvodem je od 1. ledna 2013 nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.).
Nepřípadný je i poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, zdůrazňující dobrou víru držitele v případě, že jeho právními předchůdci byly osob jemu blízké. Tímto rozhodnutím toliko dovolací soud vymezil, že příbuzenský vztah právních předchůdců držitele, kteří mu převádí příslušné nemovitosti, bude spíše zakládat dobrou víru nabyvatele, než v případě, kdy právními předchůdci byly osoby bez příbuzenského vztahu. Odvolací soud však po zhodnocení všech zjištěných podstatných skutečností dospěl k závěru, že dobrá víra žalovaného je v daném případě dána, i když jeho právními předchůdci nebyly osoby s příbuzenským vztahem.
Poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, dovolatelé zdůrazňují, že je při úvaze o dobré víře držitele brát na zřetel všechna relevantní kritéria. To také odvolací soud učinil, dovolatelé toliko nesouhlasí s jeho výslednými závěry, ke kterým v právní rovině při hodnocení důkazů a skutkových zjištění dospěl.
Pokud pak dovolatelé v dovolání poukazují na to, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že právní předchůdce žalovaného Jan Procházka se „nestaral o to, kde pozemky začínají a kde končí“, je tento poukaz pro právní posouzení věci odvolacím soudem bez významu, protože odvolací soud do doby oprávněné držby nezapočítal dobu držby právních předchůdců žalovaného, ale výhradně dobu držby samotného žalovaného.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu