ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4480.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4480/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně The Best Network Solution s. r. o. , se sídlem v Praze, 28. pluku 18, IČO: 25512170, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovaným: 1) Prof. Mgr. J. S. a 2) Mgr. I. S. , o uložení povinnosti umožnit vstup na pozemek, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 204/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 385/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 15 C 204/2011-160, ve spojení s doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. srpna 2013, č. j. 15 C 204/2011-173, zamítl ve výroku I. návrh žalobkyně, aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobkyni vstup na pozemek parc. č. 4164, v katastrálním území Ř., obci B., zapsaný na LV č. 2237 vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, a to v nezbytné době a nezbytné míře k provedení zateplení stavby, nacházející se na pozemku parc. č. 4163, v katastrálním území Ř., obci B., zapsaném na LV č. 2215 vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, a to v rozsahu specifikovaném v tomto výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 385/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, které v dovolání odcitovala. Soudům obou stupňů předně vytkla, že jejich rozhodnutí postrádají dostatečná odůvodnění a trpí nesprávným právním posouzením. Soudy nesprávně posoudily otázku, zda jsou spoluvlastníci sousedního pozemku povinni umožnit vstup na svůj pozemek, když to vyžaduje údržba a obhospodařování (oprava) nemovitostí žalobkyně ve smyslu §127 odst. 3 občanského zákoníku. Odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť nelze považovat za nadměrně obtěžující, je-li požadován vstup na sousední pozemek za uvedeným účelem pouze po dobu dvou dní. Poukázal přitom na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1281/2002. Dovolatelka zdůraznila, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že oprava nemovitosti žalobce nezbytně nevyžaduje přístup z pozemku žalovaných, neboť tuto opravu je možné provést i z pozemku žalobkyně. Toto však nevyplývá z provedených znaleckých posudků. Má za to, že v řízení byla prokázána důvodnost jejího nároku, a to vzhledem k vlhkosti prostorů v prvním podzemním podlaží nemovitosti v jejím vlastnictví, přičemž tuto vlhkost lze odstranit pouze provedením zateplení vnější strany stěny z pozemku žalovaných. Poukázala na to, že pro posouzení míry nezbytnosti není rozhodující to, jak bude vlastník sousední nemovitosti omezen, nýbrž objektivní potřeba toho, kdo se vstupu na sousední pozemek domáhá. V tomto se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1281/2002. Otázkou procesního práva pak má být to, že odvolací soud nedbal závěrů vyslovených ve znaleckém posudku. Soud podle jejího názoru nemůže přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, ale musí se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádat a nikoliv je jen zmínit a blíže se jimi nezabývat. Vytkla odvolacímu soudu, že nevzal za svá stanoviska znalců a považoval je za nesprávná či irelevantní. Soudy obou stupňů se řídily „svým názorem“ a nikoliv zákonem. V rozhodnutí absentuje argumentační podklad a chybí náležitá aplikace právních norem. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaní vyjádřili tak, že všechny dovolací argumenty žalobkyně považují „za nepravdivé, neprůkazní, neseriózní a zcestné“.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
I když soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně postupoval správně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jestliže rozhodoval před 1. lednem 2014, odvolací soud, který k odvolání žalobkyně rozhodoval po 1. lednu 2014, měl postupoval již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dostupný na www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vymezuje otázku přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud při posouzení podmínek vstupu na sousední pozemek pro účely nezbytné údržby nemovitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že podmínky vstupu na sousední pozemek byly splněny.
Ačkoliv odvolací soud postupoval podle obč. zák., jeho rozhodnutí obstojí v rovině věcné správnosti i z pohledu zákona č. 89/2012 Sb.
Podle §1021 o. z. vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
Ustanovení §1021 o. z. vychází z §127 odst. 3 obč. zák. Oproti dosavadní úpravě však zdůrazňuje, že omezení vlastnických práv v takovém případě přichází v úvahu jen tehdy, nelze-li daného účelu dosáhnout jinak. Z toho plyne, že není možné umožnit sousedovi vstup na pozemek v případě, že existuje jiná možnost, jak dosáhnout téhož účelu jiným způsobem (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 177).
Z toho vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce vstupu na sousední pozemek pro účely nezbytné údržby sousedního pozemku je v zásadě nadále použitelná. Ačkoliv §1021 hovoří o pozemku, dopadá nepochybně i na nezbytnou údržbu a hospodaření se stavbou, je-li součástí pozemku. Pokud stavba není součástí pozemku, použije se toto ustanovení na základě §3023 o. z.
Dovolací soud se již několikrát zabýval podmínkami, za kterých lze povolit vstup na sousední pozemek.
Ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, uveřejněné pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že předpokladem pro to, aby bylo možné vlastníkovi pozemku uložit, aby umožnil sousedovi vstup na svůj pozemek, je nezbytnost provedení údržby, popřípadě nezbytnost obhospodařování sousedova pozemku nebo stavby. Údržbou je třeba rozumět práce spojené s udržováním pozemků a staveb v dobrém stavu; obhospodařováním je třeba rozumět hospodaření na nich. Pojem nezbytnosti je třeba vyložit z objektivních hledisek, neboť by odporovalo právní jistotě, kdyby bylo možné vycházet ze subjektivních představ či přání vlastníků sousedících pozemků a staveb. Vstupem je třeba rozumět nejen samotné vstoupení, tedy překročení hranice sousedova pozemku, ale též pobyt na něm, omezený účelem vstupu, tj. podmínkami uvedenými v citovaném ustanovení. Vstupem na sousedův pozemek ve smyslu tohoto ustanovení je tedy i pobyt po dobu nezbytnou k provedení úkonů, jež si vyžaduje údržba nebo obhospodařování vlastního pozemku. Nelze jím tedy rozumět trvalé právo průchodu nebo dokonce trvalé právo průjezdu motorovými nebo nemotorovými vozidly. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 2019/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 1161.
V rozsudku ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002 (uveřejněném v Souboru pod č. C 1541), dovolací soud dospěl k závěru, že při posuzování, na jakou nezbytnou dobu a v jaké nezbytné míře je vlastník sousedícího pozemku povinen umožnit vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, se zásadně přihlíží k objektivní potřebě toho, kdo se práva vstupu dovolává, nikoli k tomu, nakolik bude vlastník sousedícího pozemku ve svém vlastnickém právu omezen. Právo vstoupit na pozemek za účelem obhospodařování sousedních pozemků nebo staveb přitom nelze přiznat, pokud by tím došlo bez náhrady k omezení vlastníka sousedícího pozemku v rozsahu blížícím se nebo v podstatě rovnajícím povinnostem plynoucím z věcného břemene.
Podstata dovolacích námitek spočívá v tom, že oproti názoru odvolacího soudu mají být splněny podmínky vstupu na sousední pozemek, protože nelze opravu provést jinak než ze sousedního pozemku. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu tedy dovolatelka považuje požadavek nezbytnosti, který jak právní předpis, tak i judikatura dovolacího soudu pro vstup na sousední pozemek vyžaduje, za splněný.
Dovolatelka zde však ve skutečnosti nepolemizuje s právním posouzením věci, ale se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že její nemovitost netrpí tvrzenou vlhkostí vyžadující opravu, jakož i o tom, že opravu její nemovitosti lze provést i z její nemovitosti samotné, jakožto skutkových podkladů pro posouzení požadavku nezbytnosti. Vytýká přitom odvolacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů znaleckými posudky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, dostupném na www.nsoud.cz , s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů.
Ani kritika skutkových zjištění ani výhrady vůči provedenému hodnocení důkazů však způsobilým dovolacím důvodem nejsou, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při zjišťování toho, zda je nutné provést opravu nemovitosti dovolatelky a jakým způsobem a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o nezbytnosti vstupu na sousední pozemek. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Zjištění toho, zda nemovitost žalobkyně vyžaduje opravu, jakož i toho, zda je nutné pro účely provedení opravy vstoupit na sousední pozemek nebo lze opravu provést z nemovitosti žalobkyně, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na celkovou správnost důvodů, pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a zdůraznil, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba zamítnuta. Výslovně na závěry soudu prvního stupně odkázal. Takový postup je v soudní praxi zcela běžný. Odvolací soud dostatečně podrobně vysvětlil, k jakým závěrům znaleckého dokazování (znalecký posudek Ing. Kafky a protokol z kontrolní prohlídky stavby v rámci stavebního dozoru ÚMČ Řečkovice) se přiklonil. Nesouhlas dovolatelky s tímto postupem je výhradou vůči hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, které odvolací soud z dokazování (i znaleckého) učinil.
Neobstojí přitom ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) totiž nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nepřehlédl, že na stavební práce se nově vztahuje i §1022 o. z., který reguluje vstup na sousední pozemek pro účely vykonání stavebních prací. Týká se mimořádných případů týkajících se stavebních prací, kdy lze užít sousední pozemek, na které se nevztahuje §1021 o. z.; zde však náleží vlastníkovi sousedního pozemku přiměřená náhrada (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ , jakož i Spáčil, J. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 178). Jde o případy rozsáhlejších, závažnějších stavebních prací. Nejedná se zde o pouhý vstup na sousední pozemek, nýbrž o jeho užití, které může být trvalejšího charakteru.
V řešené věci by však nebyly splněny ani podmínky tohoto ustanovení vzhledem k absenci nezbytnosti užití sousedního pozemku („nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku“), není tedy nutné vyřešit, které z obou ustanovení by se na předmětné stavební práce vztahovalo či použilo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu