ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.5071.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5071/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. F. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalovanému V. E. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 83/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2009, č. j. 25 Co 179/2009-431, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. května 2006 se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí jedné ideální poloviny nově postaveného domu, na jehož výstavbě se spolu s žalovaným, s nímž vedla společnou domácnost jako družka, podílela prací i finančně, přičemž jako jeho výlučný vlastník byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán jen žalovaný.
Následujícím rozhodnutím předcházel vyhovující rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. března 2007, č. j. 5 C 83/2006-160, který Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 25 Co 324/2007-194, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně okolností týkajících se dohody o spoluvlastnictví domu, o participaci žalobkyně na financování stavby a ke vzniku stavby domu ve smyslu práva. Poté:
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 5 C 83/2006-403, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 1882, postaveného na parcele č. 1971/26 a zapsaného na listu vlastnictví č. 1274 pro obec a katastrální území N. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Účastníci spolu žili jako druh a družka od roku 1999 a svoje spolužití ukončili na přelomu let 2005 – 2006. Pokud jde o předmětný dům, postavili jej - podle žalobkyně - oba účastníci po společné domluvě, společným úsilím a jako společný majetek; podle žalovaného šlo o stavbu financovanou a realizovanou pouze jím bez toho, že by se na společném vlastnictví jakkoliv domlouvali. Jako výlučný vlastník domu, resp. jeho rozestavěné stavby byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán pouze žalovaný na základě čestného prohlášení ze dne 15. července 2002. Smlouvu o hypotečním úvěru s Českou spořitelnou, a. s., uzavřeli 9. prosince 2002 oba účastníci – jejím předmětem byl zvýhodněný úvěr z programu TOP BYDLENÍ ve výši 1,300.000 Kč. Smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětné nemovitosti uzavřel tentýž den pouze žalovaný, který byl v této smlouvě uveden jako výlučný vlastník předmětného rozestavěného domu, a to na základě čestného prohlášení, stavebního povolení ze dne 14. září 2001 a smlouvy o zúžení společného jmění manželů E. ze dne 4. února 2002; k rozvodu jejich manželství došlo v září 2002, kdy byl dům ve stádiu hrubé stavby. Oba účastníci dále uzavřeli 24. května 2004 s Českou spořitelnou, a. s., a s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR smlouvu o poskytnutí státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby s dodatkem ze dne 23. června 2004. Pokud jde o účast žalobkyně na pracích při stavbě předmětného domu, doložila, že u příslušného úřadu práce získala pro Ukrajince V. B. povolení k jeho zaměstnání u ní v letech 2003 - 2004 jako domovník, údržbář a uklízeč. Z její korespondence vyplynulo, že v souvislosti s výstavbou domu jednala s různými dodavateli o dodávkách různých věcí pro jeho vybavení. Z obsahu příslušných správních rozhodnutí plyne, že stavební povolení, rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením, kolaudační rozhodnutí a rozhodnutí o přidělení čísla popisného, byla vydána na jméno žalovaného. Ze zprávy České spořitelny, a. s., dále vyplývá, že žalobkyně byla jako spoludlužnice vyjmuta ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 9. prosince 2002, a to podle žádosti žalovaného z 19. ledna 2006 na základě zjištění, že žalovaný byl schopen splácet úvěr; spoludlužnický závazek žalobkyně byl vyžadován pouze na základě standardních postupů spořitelny, kdy se ke spoludlužnictví zavazovali manželé či druh a družka, žijící ve společné domácnosti. Dále soud vyšel ze zjištění, že žalovaný 14. října 2003 prodal dům čp. 1013 v N. za 1,120.000 Kč, že 6. září 2002 převedl bytovou jednotku za 1,450.000 Kč a že 6. září 2002 prodal movité věci za 1,050.000 Kč. Z výpisů z účtu žalobkyně pak soud zjistil, že v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2002 jí byly připsány částky 55.000 Kč a 30.000 Kč od Meridianspa, s. r. o. a vložena hotovost 50.000 Kč, a naopak vybrána byla hotovost 60.000 Kč a 25.000 Kč – jinak byly prováděny platby trvalými příkazy v řádech stokorun.
Po právní stránce soud prvního stupě věc posoudil podle §132 odst. 1, §136 odst. 1 a §137 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Konstatoval, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by s žalovaným uzavřela dohodu o vzniku podílového spoluvlastnictví domu. Pokud jde o její úmysl nabýt spoluvlastnictví domu, tj. prokázání, že byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu, vyšel ze skutečnosti, že stavba jako věc v právním smyslu vznikla k 15. červenci 2002, kdy dosáhla takového stavu rozestavěnosti, že mohla být zapsána do katastru nemovitostí, přičemž v této době sice účastníci žili ve společné domácnosti – tj. žili spolu a společně uhrazovali náklady na své spotřeby ve smyslu §115 obč. zák. - avšak sama tato skutečnost nemohla postačovat k závěru o úmyslu žalobkyně mít stavbu i pro sebe. Především žalobkyně dostatečně neprokázala, že by se na stavbě podílela finančně a že by na ní pracovala jako stavebník. Pokud se na ní vůbec podílela a v souvislosti s ní vyvíjela některé aktivity, činila tak až v rámci dokončovacích prací, a to pouze jako přítelkyně žalovaného, v rámci výpomoci s jeho svolením. Právně relevantní úmysl mít stavbu pro sebe prokázal pouze žalovaný.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 25 Co 179/2009-431, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že určil, „že žalobkyně B. F., bytem N., U Sopky 1882, r. č. 735924/0328, je vlastnicí ideální jedné poloviny domu čp. 1882 postaveného na parcele č. 1971/26, zapsaného na listu vlastnictví č. 1274 pro obec a katastrální území N.“, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu závěru. Spolu s ním sice konstatoval, že mezi účastníky neexistovala dohoda o podílovém spoluvlastnictví předmětného domu, dospěl nicméně k závěru, že v okamžiku vytvoření stavby jako věci ve smyslu práva – nejpozději k 15. červenci 2002 - stavbu prováděli oba účastníci. Tento závěr dovodil z faktu, že k uvedenému datu spolu účastníci žili ve společné domácnosti, společně hradili náklady na své potřeby a plánovali společnou budoucnost; žalobkyně se podílela na podnikání žalovaného, měla přístup k jeho financím, účastnila se zaměřování stavby spolu se svým otcem, věnovala svůj čas a námahu na přípravu projektu, vyjadřovala se k němu apod. Nelze jí vytýkat, že se na výstavbě domu nepodílela fyzicky, když je obvyklé, že společné hospodaření včetně vytváření nových hodnot je odrazem fyzických možností a schopností partnerů ovlivněné jejich stavem. Nešlo tedy o pouhou přátelskou pomoc příteli, ale podle všech okolností nemělo jít pouze o stavbu ve vlastnictví žalovaného, neboť faktickými stavebníky byli oba. K otázce originárního nabytí vlastnictví k nemovitostí v aplikaci na daný případ pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 349/2004, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a sp. zn. 22 Cdo 2258/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. V souvislosti s posouzením právní konstrukce odvolacího soudu, pokud jde o „stavebníka ve smyslu občanskoprávním“, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/96, rozhodnutí R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 a sp. zn. 22 Cdo 349/2004, s tím, že za účelem odlišení stavby skutečného stavebníka v právně relevantně projeveném úmyslu mít ji pro sebe od případů pouhé výpomoci bylo nutné, aby stavebníci splnili dvě základní podmínky: 1. aby zřídili stavbu za účelem jejího společného užívání (skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze na společném užívání, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví stavby vznik spoluvlastnictví nevylučuje – při posuzování mezních případů nutno přihlížet ke všem okolnostem věci), a 2. aby se podíleli se na jejím vzniku finančně, vlastní prací, objednáváním či dodáním materiálu. Dovolatel připomenul, že nalézací soud po svém prvním rozhodnutí ve věci, jež odvolací soud zrušil, doplnil dokazování podle pokynu odvolacího soudu a na základě toho uzavřel, že se žalobkyně spoluvlastnicí stavby nestala. Odvolací soud, konstatující, že z těchto správně zjištěných závěrů soudu prvního stupně vyšel, však dovodil, že se žalobkyně spoluvlastnicí stala – tento závěr je však nejen v rozporu s konstantní judikaturou, ale i s jeho vlastním názorem, vyjádřeným v jeho zrušovacím usnesení (č. j. 25 Co 324/2007-194). Odvolací soud tedy svoje závěry vyjádřené v tomto usnesení zcela popřel. Ačkoliv žalobkyně neprokázala, že se na stavbě podílela finančně, byť měla vlastní prostředky, a neprokázala ani, že na stavbě pracovala jako stavebník, neboť jí nabízené důkazy se vztahovaly na pozdější období, odvolací soud k těmto skutkovým závěrům soudu prvního stupně nekonstatoval již nic více, než že to nelze žalobkyni vytýkat, což je však hodnocení v relevantním kontextu krajně nepřípadné; samozřejmě, že jí nelze vytýkat, že se na stavbě nepodílela, avšak v tom případě se nemohla stát podílovou spoluvlastnicí domu, neboť nesplnila jednu ze základních podmínek, být ve smyslu občanskoprávním stavebníkem. Nelze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu vycházejícího z pouhého faktu, že účastníci spolu žili a žalobkyně se tak fakticky podílela na zřízení stavby; není možno logicky dospět ke zjednodušujícímu závěru, že jestliže někdo buduje dům, stávají se ipso facto jeho originárními spoluvlastníky osoby, s nimiž vede společnou domácnost – takové následky nemá dokonce ani vedení společné domácnosti mezi manžely. K odvolací argumentaci žalobkyně opřené o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (…“odraz fyzických možností a schopností obou partnerů ovlivněné jejich stavem...“), jíž odvolací soud v podstatě přisvědčil, dovolatel namítá, že se odvolací soud naprosto mýlí, interpretuje-li toto rozhodnutí tak, že řeší právní problém nabytí spoluvlastnictví k nemovitosti jejím vytvořením tak, že k němu postačí právě jen společné hospodaření. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí netvrdil, že by společné hospodaření bylo jedinou a postačující podmínkou pro vznik podílového spoluvlastnictví. V tomto rozhodnutí je řešena jiná otázka, a to, zda k zamítnutí nároku na spoluvlastnictví při vytvoření stavby postačuje pouze skutkový závěr, že hlavní podíl na vytvoření, financování a stavbě měl jeden z účastníků, zatímco druhý se podílel na stavbě v omezené míře. V dané věci o takový případ nejde – v dané věci žalobkyně neprokázala, že by se na stavbě podílela finančně a že by na stavbě pracovala jako stavebník – odvolací soud ostatně nakonec sám konstatoval, že žalobkyně se vůbec fyzicky na výstavbě domu do 15. července 2002 nepodílela. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla veškerou dovolací argumentaci žalovaného a se závěry odvolacího soudu se ztotožnila, a to jak s jeho výrokem, tak i odůvodněním rozsudku. Tvrdí, že se na výstavbě domu podílela „v takovém rozsahu, který odpovídal jejím fyzickým možnostem a schopnostem v předmětné době“ – na stavbě participovala finančně, vlastní prací, objednáváním materiálu, přípravou projektu, zaměřováním pozemku spolu s otcem, péčí o domácnost a zahradu, apod. Zmínila, že žalovaný odmítl soudu předložit stavební deník, z něhož by soud zjistil, že mezi ní a žalovaným před započetím a v průběhu výstavby existovala dohoda o vzniku podílového spoluvlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Další podání účastníků (jimiž žalovaný reaguje na „vyjádření žalobkyně k dovolání“ a žalobkyně na „vyjádření žalovaného k vyjádření žalobkyně“), jsou polemikou nepřekračující v argumentační rovině obsah samotného dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a jsou výrazem odlišnosti pohledu účastníků na postavení žalobkyně coby stavebníka v občanskoprávním smyslu ve specifických podmínkách dané věci.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Dovolací soud sdílí právní názor, že i pro vznik případného podílového spoluvlastnictví k domu vystavěného více stavebníky je rozhodující doba, kdy se stavba domu v určitém stadiu výstavby stává věcí ve smyslu občanskoprávním, a že poté (než je stavba zkolaudována a zapsána do katastru nemovitostí) se stav eventuálního podílového spoluvlastnictví může změnit jen na základě platné dohody spoluvlastníků. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, publikovaný pod R 44/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého dohoda o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě může být platně uzavřena v době, která časově předchází vzniku stavby jako věci, způsobilé být předmětem práv a povinností.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě stejného skutkového zjištění k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu, nicméně s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu dovodil, že i žalobkyni lze považovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, jako C 5213, za stavebníka, který se fakticky podílel na pořízení stavby, když ze zjištěných okolností v dané věci vyplynulo, že nešlo jen o výpomoc bez nároku na jakýkoli spoluvlastnický podíl na předmětném domě.
Ve sporech obdobného druhu jako je právě posuzovaný, kdy jde o to stanovit rozsah (spolu)vlastnictví ke stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků, aniž by se jasně dohodli na velikosti svých spoluvlastnických podílů, je právní úprava, jež by měla tyto spory řešit, nedostatečná. Vychází jen z §136 odst. 1 a z §137 odst. 2 obč. zák., podle kterých věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků a není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. Protože tato úprava není dostatečně určitá a nestanoví konkrétní předpoklady, pravidla či hlediska pro vznik podílového spoluvlastnictví stavebníků, zejména, kdo z nich a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti, jestliže se nedohodli předem na rozsahu spoluvlastnických podílů (a nelze-li ho dovodit ani z právního předpisu). Záleží pak jen na soudu, jak sám takovou rozhodnou hypotézu v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vymezí.
V těchto případech může dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nesprávným pouze tehdy, jestliže by přijaté právní závěry byly zjevně nepřiměřené či nepatřičné vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním soudu o (ne)existenci vůle účastníků nabýt stavěnou věc do společného vlastnictví. Pro konečný právní závěr ve sporech daného typu jsou pak určující konkrétní a pro věc relevantní skutková zjištění. V souzeném případě nelze mít za to, že rozhodná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, by neměla oporu v provedeném dokazování, ostatně žalovaný ani nezpochybnil skutková východiska odvolacího soudu tím, že by uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že v době provádění stavby spolu účastníci trvale žili, společně uhrazovali náklady na své potřeby, plánovali společnou budoucnost, žalobkyně se podílela na podnikání žalovaného a měla přístup k jeho financím, účastnila se společně se svým otcem zaměření stavby, věnovala čas a námahu přípravě projektu, nelze jeho úvahy ohledně spoluvlastnického vztahu účastníků k nově vytvořené stavbě označit za zjevně nepřiměřené; rozsudek odvolacího soudu je tak správný.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., které představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem 12.720,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu