ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5583.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5583/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) G. R. H. , b) N. H. T. , c) The 2009 Irrevocable Trust for Bettina L. Burr , se sídlem ve Spojených státech amerických, Massachusetts, Cambridge, Hubbard Park Road 8, d) The 2009 Irrevocable Trust for Peter A. Looram , se sídlem ve Spojených státech amerických, Colorado, Aspen, Glen Eagle Drive 280, všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 403/17, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 203/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2016, č. j. 56 Co 123/2016-510, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 7 C 203/2008-438, zamítl žalobu na určení, že Dr. A. M. d. R., zemřelý dne 1. 9. 1942 (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni 1. 9. 1942 vlastníkem nemovitostí – parcel zapsaných na LV č. 10 002 pro k. ú. D. p. č. 478, 504, 506, 508, 509, 510, 512, 397/2, 402/2, na LV č. 10 002 pro k. ú. H. p. č. 1802/2, 2749/1, na LV č. 10 002 pro k. ú. H. p. č. 1717, 1718, 1728, 2379, 2380, 3988, 1595/4, 1607/1, 1710/1, 1710/4, 1712/4, 1712/5, 1712/6, 1712/7, 1714/1, 2088/1, 2378/1, na LV č. 10 002 pro k. ú. M. p. č. 1268/10, 1276/1, 1846/2, na LV č. 10 002 pro k. ú. Š. p. č. 1303, 1314, 1324/1, 1324/3, 1339, 1353, 1367, 1368, 1375, 1378, 1384, 1385, 1400, 1407, 1409, 1410, 1436, 1439, 1527, 1302/1, 1387/1, 1387/2, 1389/2, 1390/2, 1441/5, 1441/8, 1528/25, 1528/26 a 1528/27 (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že C. A. d. R., zemřelá dne 11. 2. 1967, byla ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že žalobci a) až d) jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu id. ¼ (výrok III.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit předmětné nemovitosti a vyklizené je předat žalobcům, a to každému z žalobců v podílu id. ¼ (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 56 Co 123/2016-510, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť právní otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, a neboť některé otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu zatím vyřešeny. Nesouhlasí s tím, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že jejich právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Není pravdou, že by restituční předpisy byly lex specialis vůči obecnému zákoníku občanskému, neboť žádný dekret prezidenta republiky ani žádný jiný poválečný „restituční předpis“ na věcné a na osobní působnosti obecného zákoníku občanského ničeho nezměnily. Otázku týkající se nemožnosti podat odpovídající určovací žalobu navrhují zodpovědět odlišně, a to tak, že je dána možnost žádat o určení, že vlastníkem věci byl ke dni úmrtí zůstavitel v těch případech, na které se sice vztahuje §1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., ale v intencích §2 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 se jednalo o majetek nepodléhající konfiskaci, jelikož ho pozbyly osoby, které nespadají pod §1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Mají za to, že se právní stav tohoto majetku z hlediska vlastnického práva nezměnil, čehož si měl být zákonodárce vědom, neboť uvažoval o zákonné úpravě právních poměrů k takovému majetku, k čemuž však nedošlo. Žalobci jsou srozuměni s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 299/06, jakož i se skutečností, že nejméně ve dvou případech dovolací soud dovolání odmítl s odkazem na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, poukazují však na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, který má s posuzovaným případem řadu podobných prvků (neexistence polistopadového restitučního předpisu, problematika „dvojí konfiskace“, rovněž vyvraždění členů rodiny). Dále žalobci pokládají řadu otázek podle nich doposud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešených, které se týkají výkladu příslušných dekretů, z nichž dovozují, že se na předmětné nemovitosti nevztahovaly a že majetek zůstal ke dni smrti ve vlastnictví jejich právního předchůdce a ten nikdy platně nepřešel na stát. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření považuje napadený rozsudek za věcně správný a souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stran žaloby na určení vlastnického práva a obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Poukazuje na skutkově obdobný případ vedený u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 106/2002, který se dostal před Nejvyšší soud (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1952/2005) i Ústavní soud (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 399/06), kdy bylo poukázáno na argumentaci, kterou použil i odvolací soud rozhodující v této věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů je postaveno na řešení právní otázky, zda se lze domáhat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a v zákoně č. 128/1946 Sb., avšak restituční nárok na jejich vydání nebyl uplatněn podle těchto předpisů.
Dovolatelé nesouhlasí s tím, že nemají dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zdůrazňují přitom, že by věc měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 5, str. 185).
Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou odvolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvodu, aby se od ní jakkoliv odchýlil.
Podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.
Podle §1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 5, str. 185), se podává, že „v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční nárok na její vydání. Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční“.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006 (dostupných na www.nsoud.cz ).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinné domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy… Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, bude uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. 4. 1991 a 15/1993 ze dne 12. 3. 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, ‚nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.‘ (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kupecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není“.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobci vystavěli svůj nárok na právní konstrukci, že smlouva uzavřená mezi zůstavitelem a Velkoněmeckou říší je absolutně neplatná a předmětné nemovitosti nikdy nebyly ve vlastnictví Velkoněmecké říše a nemohly tak být konfiskovány ve prospěch Československého státu a jsou nadále tzv. hereditas iacens , když byly ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti a ke dni 11. 2. 1967 ve vlastnictví C. d. R. Tuto argumentaci považoval soud za nepřiléhavou, neboť nelze z účinků dekretu č. 5/1945 Sb. vyjmout určité vlastnické subjekty, jak činí žalobci. Zdůraznil, že dekret č. 5/1945 souhrnně prohlašuje veškerá majetkoprávní jednání učiněná po 29. 9. 1938 za neplatná, což byl i případ popsaný žalobci; neobstojí tedy jimi speciálně uváděné důvody neplatnosti uvedené smlouvy. Tato neplatnost, jak dovodila později judikatura, byla pouze relativní, takže oprávněné osoby se jí musely dovolat, což neučinily. Konfiskace nastala s okamžitou platností a bez náhrady, přičemž právním důvodem konfiskace byl ten který samotný dekret a jakákoliv následná správní rozhodnutí měla toliko deklaratorní povahu, pročež dnem účinnosti dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. se staly předmětné nemovitosti vlastnictví Československého státu s možností uplatnění nároku na vynětí majetku z národní správy a jeho navrácení oprávněným osobám. Z tvrzení žalobců vyplynulo, že C. d. R. jej buď řádně neuplatnila, anebo úspěšně nevedla a nedokončila ani jedno z těchto dvou možných restitučních řízení; poukázal přitom na skutkové závěry vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 56 Co 413/2004-145, v němž se odvolací soud zabýval věcí obdobnou věcí. Jelikož restituční nárok nebyl uplatněn v 3leté lhůtě, dnem 17. 6. 1949 zanikl a po tomto dni už se nemůže žádný z právních nástupců zůstavitele domáhat jakékoliv restituční náhrady vůči České republice. Na závěrech o neuplatnění nároku ve lhůtě ničeho nemění ani skutečnost, že mezi právní předchůdkyní žalobců a státními orgány probíhala určitá korespondence. Se závěrem o absenci naléhavého právního zájmu se následně ztotožnil i odvolací soud.
Z uvedeného je zřejmé, že manželka zůstavitele neuplatnila restituční nárok ohledně předmětné nemovitosti za podmínek uvedených v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a v zákoně č. 128/1946 Sb. Za dané situace žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti. Dovolací soud přitom v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž posuzoval dovolání dovolatelů v obdobné věci, dospěl k závěru, že není dán důvod pro odlišné posouzení této právní otázky, přičemž na obsáhlé a přiléhavé odůvodnění lze odkázat i v této věci.
Na těchto závěrech ničeho nemění skutečnost, že žalovanou v tomto případě není obec, nýbrž stát. Dovolací soud dále neshledává, že by byly na danou věc přiléhavě aplikovatelné závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 394/14 (dostupného na http://nalus.usoud.cz) ], a to pro podstatnou skutkovou odlišnost. Nebylo totiž shledáno, že by žalobci nemohli bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňují jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky, když již manželka zůstavitele mohla a měla uplatnit restituční nárok, což však neučinila, a když právní předchůdkyně žalobců c) a d) sice po roce 1989 restituční návrh uplatnila, avšak návrh na zahájení řízení vzala zcela zpět. Uvedené by nemohly změnit ani některé dílčí společné aspekty této kauzy a kauzy projednávané před Ústavním soudem, na které dovolatelé poukazují. V neposlední řadě z ničeho nevyplývá, že by předmětné nemovitosti byly majetkem ryze osobního charakteru zůstavitele (jakým je např. rodinná hrobka s ostatky rodinných předků), k němuž by byli oprávněni dědicové domáhat se určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, byl-li tento majetek svévolně zcizen v období totalitního státu [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolací soud podotýká, že absence naléhavého právního zájmu je sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř., a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů věcně správná. Ostatními dovolacími argumenty se pak dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Jelikož nebylo možno žalobcům přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu