ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.784.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 784/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. Š., 2) H. V., 3) P. V., 4) E. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2003, č. j. 27 Co 322/2003-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2000, č. j. 5 C 187/97-57, ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2001, č. j. 5 C 187/97-73, určil, že žalobkyně „je vlastnicí pozemkové parcely č. 242/5 o výměře 9.987 m2, označené podle dřívější pozemkové evidence, nyní části pozemkové parcely č. 242 – role v obci M., zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na LV č. 561 u Katastrálního úřadu P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že přídělovou listinou z 26. 2. 1953, vydanou Okresním národním výborem v Ř., byly manželům J. V. a A. V. po provedeném přídělovém řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přiděleny pozemky v kat. území M., a to parc. č. 242/5 – role o výměře 0,9987 ha, parc. č. 105/4 – role o výměře 1,57 ha a parc. č. 105/11 – role o výměře 1,1003 ha. Přídělovou listinu převzali 26. 2. 1953. Místní národní výbor v D. v potvrzení, došlém Státní obvodové úřadovně pro pozemkovou reformu v P. 18. 1. 1949, potvrdil, že J. a A. V., kteří obdrželi příděl, jsou řádně hospodařící a plní své dodávkové povinnosti. Předepsaná záloha na přídělovou cenu činila 12,- Kč. Podle potvrzení Okresního národního výboru P. ze 17. 3. 1964 J. a A. V. se stali členy JZD M. a do společného hospodaření vnesli přidělenou půdu ve výměře 3,9957 ha. Rozhodnutím z 18. 4. 1995, sp. zn. D 848/94, žalobkyně jako pozůstalá dcera J. V. nabyla mimo jiné i pozemek parc. č. 242/5 v M. Podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. z 15. 2. 1995, sp. zn. Pú-R 1418-1, které nabylo právní moci 3. 4. 1995, pozemkový úřad rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, o vydání nemovitostí tak, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky mimo jiné i PK 242 v kat. území M. každý v rozsahu ¼. V tomto rozhodnutí se o přídělu neuvažovalo. Pozemek parc. č. 242/5 o výměře 9 987 m2 v kat. území M. je nyní v katastru nemovitostí zapsán na dvou listech vlastnictví, a to LV č. 543 ve prospěch žalobkyně a LV č. 561 ve prospěch žalovaných. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci jsou věcně legitimováni ve sporu a že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle jeho názoru vlastnicí sporného pozemku je žalobkyně, která jej nabyla dědictvím po otci, jemuž spolu s manželkou byl pozemek řádně přidělen. Žalovaní nemohli být oprávněnými osobami v rámci uplatněných restitučních nároků, protože ani v tomto řízení neprokázali žádný vztah k původním vlastníkům J. a A. V.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 27 Co 384/2001-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozhodnutí připustil dovolání „k posouzení otázky přednosti nabývacího titulu vyplývajícího z přídělové listiny před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu právní tituly, o které účastníci opírají své vlastnické právo, tj. žalobkyně o dědické rozhodnutí z 18. 4. 1995 a žalovaní o rozhodnutí pozemkového úřadu z 15. 2. 1995, jsou rovnocenné. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyně na základě přídělové listiny a žalobkyně na základě dědického rozhodnutí však považoval za „kvalitativně vyšší právo než vlastnické právo žalovaných, které odvozují z rozhodnutí pozemkového úřadu“.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 22 Cdo 413/2002-105, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 27 Co 384/2001-86, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu vady, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů. Současně se vyjádřil k právnímu posouzení věci.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. října 2003, č. j. 27 Co 322/2003-114, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na podkladě skutkového zjištění soudu prvního stupně, které považoval za správné, se odvolací soud ztotožnil se závěrem tohoto soudu, že účastníci jsou věcně legitimováni ve sporu a že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, ale i s jeho právním posouzením věci. Žalobkyně nabyla vlastnictví ke spornému pozemku dědictvím po otci J. V. ke dni jeho úmrtí 1. 10. 1977. Rozhodnutí o nabytí dědictví má jen deklaratorní charakter. V době, kdy o vlastnictví žalovaných rozhodoval pozemkový úřad, žalobkyně byla vlastnicí sporného pozemku a vlastnictví nepozbyla. „Z hlediska časové posloupnosti nabývací titul žalobkyně, kterým je smrt zůstavitele J. V., předchází nabývací titul žalovaných, jímž je rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. z 15. 2. 1995, jež nabylo právní moci dne 3. 4. 1995.“ Nabývací titul žalobkyně je právně účinný a závazný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu považují za rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu, neboť řeší otázku, „zda došlo či nedošlo ke vzniku vlastnictví, který úkon správních orgánů má přednost, má větší právní sílu a který je platný, vykonatelný a účinný“. Namítají, že soud se nezabýval jejich námitkou, že k přechodu vlastnictví k pozemku na manžele V. nedošlo, protože nebyla jimi splněna podmínka uvedená v přídělové listině, tj. že jako přídělci na pozemku nikdy nehospodařili a nezaplatili přídělovou cenu. „Držba nemovitosti byla jednoznačnou podmínkou nabytí vlastnictví a bez ní ke vzniku vlastnictví zkrátka nedošlo.“ S ohledem na výměru pozemků, které přídělci 17. 3. 1964 převedli do družstva, a výměru pozemků uvedených v Přídělové listině z 26. 2. 1953 vyslovili názor, že příděl z 26. 2. 1953 se zřejmě týká jiných pozemků, než přídělu č. 8. Na všech pozemcích odňatých J. V., tedy i na sporném pozemku, ještě v roce 1959 hospodařil Státní statek v Ř. Jestliže manželé V. nenabyli vlastnictví ke spornému pozemku přídělem, pak je po nich žalobkyně nemohla nabýt dědictvím. „Žalovaní nabyli vlastnictví k pozemku na základě účinného a platného rozhodnutí Pozemkového úřadu a jedině toto rozhodnutí je nezpochybnitelné, účinné a vykonatelné.“ Dále vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejich námitkou, že předmětný pozemek nebyl do dnešního dne zaměřen a definován, takže nikdo neví, kde vlastně leží. To nikdo nevěděl ani v době přídělu, protože neměl hranice a byl součástí jiného pozemku. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami a včas, dovolací soud se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 23, Svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Právní závěry odvolacího soudu jsou správné a odpovídají judikatuře dovolacího soudu. Otázkou vlivu správního rozhodnutí, které zakládá vlastnické právo, na práva osoby, která nebyla účastníkem správního řízení, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1837, Svazek 25. V něm zaujal právní názor, že „rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního ) řízení“. Žalobkyně účastnicí restitučního řízení nebyla. V námitkách zpochybňujících nabytí vlastnictví sporné nemovitosti právními předchůdci žalobkyně, dovolací soud žádné právní otázky zásadního právního významu neshledal. Námitky v tomto směru jsou ostatně skutkové povahy.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné není. Není-li dovolání přípustné, nepřichází v úvahu přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, ani z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ]. Neurčitost výroku rozsudku z důvodu nedostatku identifikace věci, k níž se určuje vlastnictví účastníka řízení, by byla jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaných proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaní nebyli úspěšní a žalobkyni náklady řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu