ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.800.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 800/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ch. , zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalovanému A. M. , zastoupenému JUDr. Františkem Siegelem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, o zdržení se užívání spoluvlastnického podílu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 239/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2013, č. j. 12 Co 212/2012-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2013, č. j. 12 Co 212/2012-222, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 1. 2012, č. j. 13 C 239/2010-105, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, č. j. 13 C 239/2010-105, uložil žalovanému povinnost „zdržet se užívání ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti 672/23165“ na nemovitostech (bytových domech a pozemcích v katastrálním území B.) v rozhodnutí blíže označených (dále jen „předmětné nemovitosti“) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 41 760,80 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí s výší podílu 672/23165. Žalovaný užívá soubor místností určených k trvalému bydlení v domě a tím „ruší“ spoluvlastnické právo žalobce („užívá spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných nemovitostech, když s ideálním spoluvlastnickým podílem žalobce na předmětných nemovitostech bylo a je spojeno právo užívání předmětného bytu“). Žalovaný byt (soubor místností určených k trvalému bydlení, nikoliv však bytová jednotka vymezená podle zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) původně užíval společně se svojí matkou, která byla podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a to na základě dohody spoluvlastníků. Matka žalovaného však svůj spoluvlastnický podíl převedla na žalobce a žalovaný tím, že nadále užívá byt, „užívá spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných nemovitostech bez právního důvodu“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 12 Co 212/2012-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 20 313 Kč a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 11 725 Kč. Podle odvolacího soudu užívá žalovaný „předmětný byt a tedy nadále ideální spoluvlastnický podíl žalobce o velikosti 672/23165 na předmětných nemovitostech bez právního důvodu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda lze v případě negatorní (zápůrčí) žaloby uložit třetí osobě povinnost zdržet se užívání spoluvlastnického podílu na nemovitostech“. Podle dovolatele spoluvlastnický podíl určuje postavení jednotlivých podílových spoluvlastníků navzájem, když vyjadřuje míru, kterou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Ideální charakter spoluvlastnického podílu se projevuje v tom, že předmětem spoluvlastnického práva každého spoluvlastníka není část věci, ale je jím vždy celá společná věc. Spoluvlastník tedy není výlučným vlastníkem určité hmotné části společné věci. Nemůže se proto domáhat vůči třetí osobě zdržení se užívání jeho spoluvlastnického podílu, ale pouze povinnosti zdržet se užívání věci, která je předmětem spoluvlastnického práva. Odkazuje přitom na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu označeného jako „2 Cdon 1794/96“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému porušení spoluvlastnického práva a k pravomocnému rozhodnutí o nárocích vyplývajících z tohoto porušení došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 23. 9. 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je přípustné, protože se odvolací soud při řešení právní otázky ochrany spoluvlastnického práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje spoluvlastnický podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Neoprávněným zásahům do vlastnického práva se vlastník může bránit tzv. vlastnickou žalobou (§126 odst. 1 obč. zák.). Pokud se vlastník domáhá vydání (případně i formou vyklizení) věci, jde o žalobu reivindikační, žádá-li, aby se rušitel zdržel jiných neoprávněných zásahů, jde o žalobu negatorní (zápůrčí).
K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2014 lze ochranu vlastnického práva realizovat obdobně podle žalob označených v §1040 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Vzhledem k obsahové shodě označených ustanovení obč. zák. a o. z. lze následně uvedené judikaturní závěry aplikovat přiměřeně i na právní vztahy posuzované podle §1040 o. z. a násl.
Negatorní (zápůrčí) žaloba poskytuje vlastníkovi ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje jinak než tím, že mu věc neoprávněně zadržuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1244/2007, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 9, str. 288 , dospěl k závěru, že zápůrčí žalobu (pozn. stejně tak i žalobu reivindikační) ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. může uplatnit každý z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neprávem zasahuje do jeho spoluvlastnického práva. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 58 ve Sbírce rozhodnutí československých soudů z roku 1957 může zápůrčí žalobu proti třetí osobě podat i jen jeden ze spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde. Použitelnost uvedeného rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího soudu byla potvrzena i po účinnosti platného obč. zák. č. 40/1964 Sb. v rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví provedeném Nejvyšším soudem SSR a publikovaném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1973 - viz str. 399. Ke změně názoru na řešenou právní otázku není důvodu ani po podstatné novelizaci obč. zák. provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Dovolací soud v označeném rozhodnutí dále uzavřel, že „trpění ani souhlas ostatních podílových spoluvlastníků, …, s užíváním předmětu spoluvlastnictví třetí osobou není sám o sobě pro rozhodnutí v této věci určující. Rozhodující skutečností je, zda užívání předmětných nemovitostí žalovaným k průjezdu či průchodu je oprávněným či neoprávněným zásahem do práv žalobce na jeho ochranu při výkonu práv vyplývajících z jeho spoluvlastnictví. Sporné konání žalovaného, by mohlo být oprávněné, pokud by mu právně relevantním způsobem vzniklo právo předmětné pozemky užívat“.
Je tedy zřejmé, že dovolací soud chápe vlastnickou žalobu i jako prostředek ochrany práv spoluvlastníka k věci, která je předmětem spoluvlastnického vztahu. V projednávaném případě žalobce tvrdí, že žalovaný neoprávněně zasahuje do jeho spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem tím, že bez právního důvodu užívá soubor obytných místností v domě. Takovému tvrzení by odpovídal žalobní návrh, kterým by se žalobce proti žalovanému domáhal vyklizení takto vymezené části domu, nikoliv však žalobní petit, kterým se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému „zdržet se užívání jeho spoluvlastnického podílu“. Ve věci jde tak o rozpor mezi žalobním návrhem a žalobním tvrzením a soud je povinen žalobce o nutnosti odstranit tento rozpor poučit podle §43 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99).
Jak vyplývá přímo ze znění §137 odst. 1 obč. zák. je spoluvlastnický podíl měřítkem účasti každého spoluvlastníka na podílovém spoluvlastnictví. Neznamená však, že by se vlastnické právo spoluvlastníka vztahovalo na určitou konkrétní část věci, která je ve spoluvlastnictví, a to ani tehdy, pokud by šlo o věc objektivně dělitelnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1967, pod pořadovým číslem 19) . Ani číselné vyjádření výše spoluvlastnického podílu proto neznamená, že by byl spoluvlastník výlučným vlastníkem určité hmotné části společné věci, byť by i svou velikostí odpovídala výši jeho spoluvlastnického podílu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1966, pod pořadovým číslem 61) .
Uložení povinnosti žalovanému “zdržet se užívání spoluvlastnického podílu žalobce na předmětných nemovitostech“ proto nemůže žalobci poskytnout ochranu proti tvrzenému zásahu do jeho spoluvlastnického práva. Nelze totiž ztotožnit užívání (tedy realizaci užitné hodnoty) spoluvlastnického podílu jako ideálně vymezené míry účasti na právech a povinnostech ke společné věci s užíváním její konkrétně vymezené (reálné) části. Tím, že žalovaný užívá určitou část domu, neužívá přímo spoluvlastnický podíl žalobce na takové věci. Již vůbec pak nelze uvažovat o zásahu do spoluvlastnického podílu na dalších žalobou označených nemovitých věcech (domu a pozemcích). Ani případný výkon takto formulovaného rozhodnutí by nemohl vést k vyklizení obytných prostor, které žalovaný (podle žalobce neoprávněně) užívá.
Jestliže přesto odvolací soud žalobnímu návrhu požadujícímu zdržení se užívání spoluvlastnického podílu vyhověl, je jeho rozhodnutí v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1, §243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu