ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.807.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 807/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) I. V. , b) V. H. , c) R. M. , d) J. M. , e) J. B. a f) E. P. , zastoupených JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalovaným: 1) ALBET, spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 46350209, se sídlem v Praze 5, Vrážská 144/12, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 287/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 54 Co 220/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám zástupce žalované 1) Mgr. Petry Radzové do tří dnů od právní moci usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří jsou vlastníky jednotek v bytových domech v žalobě uvedených, se domáhali určení, že žalovaná 2), Česká republika, je vlastnicí pozemku par. v katastrálním území R., obec P., zapsaného u Katastrálního úřadu pro hlavní město P. („pozemek“). Namítali, že společnost JANKA, a. s., která měla nabýt pozemek v privatizaci, se ve skutečnosti nikdy nestala jeho vlastnicí, nabyla jej jen díky pochybení státních orgánů (zejména Střediska geodézie), a tedy nemohla ani pozemek na žalovanou společnost 1) platně převést. Pozemek tak zůstal ve vlastnictví žalované 2), která je povinna jej převést žalobcům podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Sporný pozemek totiž tvoří s bytovými domy neoddělitelně spjatý funkční celek ve smyslu uvedeného ustanovení; proto mají žalobci naléhavý právní zájem na vyslovení, že jeho vlastnicí je Česká republika, která poté bude povinna jim pozemek převést.
Strana žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná 1) uvedla, že pozemek nabyla řádně od prodávající společnosti JANKA, a. s., která se stala vlastnicí na základě privatizačního projektu. Podle ní zde chybí naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, zvláště když žalovaná 2) již dříve uznala vlastnické právo žalované 1). Žalovaná 2) taktéž argumentovala, že žalobci nemají na určení naléhavý právní zájem.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) dne 13. 3. 2017,
č. j. 21 C 287/2015-196, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek netvoří jeden funkční celek s okolními bytovými domy. Při definici jednotného funkčního celku vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; nejsou jím nezastavěné pozemky, tedy například pozemky s určením ostatní plocha (což je případ předmětného pozemku, jenž je v katastru nemovitostí takto evidován se způsobem využití zeleň). Ačkoliv se na pozemku nachází přístupové komunikace, chodníky, vstupní schodiště apod., nemá tato skutečnost na posouzení věci vliv, neboť se na něm se nalézá i dešťová kanalizace žalovaného. Pozemky zastavěné bytovými domy, jež lze chápat jako pozemky tvořící jednotný funkční celek, již byly žalovanou 2) převedeny podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o majetku ČR“). Soud prvního stupně shledal, že zde není naléhavý právní zájem na určení podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).
Soud se přes závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu zabýval i meritem věci; uvedl, že právní předchůdkyně žalované 1), společnost Janka, a. s., nabyla sporný pozemek řádně v rámci privatizace; odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 379/2004, ze kterého dovodil právní závěr, že stát byl oprávněn tento majetek privatizovat převodem na tuto předchůdkyni. Uvedením pozemku v privatizačním projektu byl vyjádřen záměr dosavadního vlastníka (státu) převést tento majetek na jiný subjekt, tj. na nově založenou společnost JANKA, a s. Soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo o dispoziční rozhodnutí státu jako vlastníka. Žalobci ani netvrdili, že by se mělo jednat o majetek vyloučený z privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž spor mezi organizačními složkami státu o tom, které příslušelo právo hospodaření ke sporným nemovitostem, nemůže mít dopad do práv nabytých třetími osobami.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 54 Co 220/2017-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Rozhodující je v daném případě skutečnost, že pozemek není zastavěný bytovými domy a že se jedná o druh pozemku ostatní plocha se způsobem využití zeleň. Ohledně postupu státu při privatizaci uvedl, že se jednalo o dispoziční rozhodnutí státu jako vlastníka pozemku, a tím i o platné nabytí vlastnického práva žalovanou 1).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají ustanovení §237 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jejíž vyřešení sice odvolací soud opřel o rozsudek 28 Cdo 3073/2007, ale „učinil tak v rozporu se smyslem této rozhodovací praxe“ a jedná se o vyřešenou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesprávně vyřešená otázka hmotného práva spočívá v definici pojmu jednotný funkční celek. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelé jen uvedli, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle nich podroben přezkumu, resp. aby uvedli svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatelů nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe – tím mají na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, a jedná se o „právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Zákon však stanoví, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva … „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jde tedy o návrh, aby se dovolací soud odchýlil od své dosavadní judikatury. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že toto nemají dovolatelé na mysli; s judikaturou dovolacího soudu nijak nepolemizují a neuvádějí rozhodnutí, od jejichž právních závěrů by se dovolací soud měl odchýlit. Patrně tak žádají, aby se dovolací soud odchýlil od právních závěrů odvolacího soudu; takový návrh však nemůže založit přípustnost dovolání.
Zbývá tak posoudit, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů, vyslovených ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, resp. je nesprávně aplikoval. Zamítavé rozhodnutí však spočívá na posouzení dvou právních otázek; soud prvního stupně (a po něm i odvolací soud) nejprve učinil závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, nicméně poté se zabýval meritem věci a učinil právní závěr, že právní předchůdkyně žalované 1), Janka, a. s., sporný pozemek řádně nabyla v privatizaci, a tudíž jej mohla platně převést na tuto žalovanou. Primární je posouzení toho, zda pozemek byl platně převeden v privatizaci na společnost Janka, a. s. a později na žalovanou 1); teprve zjištění, že tomu tak nebylo, by otevřelo úvahy pro to, zda jsou podmínky pro (nucený) převod pozemku z vlastnictví státu na žalobce, a zda je tedy dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. V této souvislosti, tedy pokud jde o nabytí pozemku v privatizaci, však žalobci neformulují důvod přípustnosti dovolání; pouhá polemika s právními závěry odvolacího soudu není pro vymezení přípustnosti dovolání postačující. Závěr o tom, že žalovaná 1) nabyla pozemek od vlastníka a stala se jeho vlastnicí, tak nemohl být podroben dovolacímu přezkumu, a je třeba z něj vycházet. Jestliže pak žalovaná 1) nabyla vlastnické právo již v roce 1998 od předchozí vlastnice, pak její vlastnické právo nemohlo být dotčeno zákonem přijatým až v roce 2000, tím méně jeho pozdějšími novelami. Za tohoto stavu již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda sporný pozemek tvoří s bytovými domy neoddělitelně spjatý funkční celek.
Rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně neodchýlilo od právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, ve kterém se uvádí: „Za jednotný funkční (funkčně neoddělitelný) celek soudní praxe zpravidla považuje soubor budov a jimi zastavěných pozemků , u nichž je žádoucí zachovat stejný právní režim z důvodu vyloučení dalších (budoucích) sporů plynoucích z jejich odděleného vlastnictví. Tento právní režim se však netýká jiných pozemků než zastavěných; netýká se tedy zahrad, ostatních ploch a jiných zemědělských a lesních pozemků [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96, uveřejněný pod č. 4/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 492/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 151, sv. 12]“. V dané věci však nešlo podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, o pozemek zastavěný budovou; není tu tedy tvrzený rozpor.
Dále lze – nad rámec uvedeného – konstatovat: Převod státního majetku na základě privatizačního projektu byl právním úkonem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01, viz též např. §5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ze kterého vyplývá, že jde o převod majetku státu na jiné osoby). I kdyby snad stát sporný pozemek, který byl v jeho vlastnictví, převedl „omylem“, neměl by tento omyl podle právních předpisů platných v té době za následek absolutní neplatnost právního úkonu; k tomu musely být splněny další podmínky (viz např. §49a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.); šlo o neplatnost relativní (§40a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Nebylo však zjištěno, že by byly naplněny podmínky uvedených ustanovení. Dokonce, i kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to, že se žalovaná 1) bez dalšího nestala vlastnicí pozemku; k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a judikatura Ústavního soudu tam uvedená, připouštějící nabytí nemovitosti od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitost.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu