ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1426.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1426/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce JETECH, spol. s r. o., se sídlem v Dašicích, Křičenského 451, IČ 15 05 05 05, zast. Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalovanému JUDr. R. S., zast. Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, o zaplacení 1,153.928,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 211/2009 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.1.2011, č.j. 2 Cmo 86/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1,153.928,- Kč s přísl. z titulu odpovědnosti za škodu; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 2 Cmo 86/2010-145 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu byl nárok žalobce na zaplacení částky 1,153.928,- Kč s přísl., který žalobce uplatnil jako náhradu škody. Mezi žalobcem a žalovaným byla v ústní formě uzavřena smlouva o právní pomoci, v jejímž rámci žalovaný vypracoval pro žalobce dvě kupní smlouvy s daty 29. 3. 1996 a 27. 9. 1996 o prodeji nemovitostí. Obě smlouvy po jejich uzavření byly soudy prohlášeny za neplatné, neboť prodávajícímu (Moravsko-Třebovská velkoobchodní společnost, s. r. o.) nesvědčilo vlastnické právo.
Žalobci, jak uvedl odvolací soud, tím vznikla škoda spočívající v tom, že žalobce byl nucen vrátit částku zaplacenou JUDr. V. za postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny ze smlouvy z 27. 9. 1996, která byla vypořádána tak, že žalobce JUDr. V. postoupil pohledávku ve výši 4,300.000,- Kč, kterou měl za Moravsko-Třebovskou velkoobchodní společností, s. r. o. (vrácení kupní ceny) a zbývající částku ve výši 1,153.928,- Kč žalobce JUDr. V. zaplatil. Tato částka představuje škodu, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného připravit řádné kupní smlouvy (smlouvy byly shledány neplatnými).
Odvolací soud při svých závěrech vycházel, popř. se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, popř. shodných tvrzení stran o uzavření ústní smlouvy o právní pomoci, o vypracování smluv ze dne 29. 3. 1996 a 27. 9. 1996, „z rozsudků soudů souvisejících s danou věcí,“ z narovnání ze dne 19. 3. 2007 (uzavřeným mezi žalobcem a JUDr. V.) a z dokladů o zaplacení částky 1,153.928,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že k promlčení práva na náhradu škody dojde uplynutím 10 let podle ust. §398 obch. zák. bez ohledu na „subjektivní povědomost poškozeného o škodě“. Počátek běhu 10-ti leté promlčecí doby je vázán pouze na okamžik porušení povinnosti, kterým je v dané věci „datum uzavření obou smluv 29. 3. 1996 a 27. 98. 1996“.
Vzhledem k tomu, že žaloba s požadavkem na úhradu škody ve výši 1,153.928,- Kč byla podána dne 21. 5. 2008, odvolací soud uzavřel, že byl správný závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku.
Odvolací soud dále neshledal, že by vznesená námitka promlčení byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, popř. v rozporu s dobrými mravy.
Dovoláním ze dne 21. 3. 2011 napadl, žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel označil, zda „promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody může uběhnout dříve, než vůbec dojde ke vzniku škody“ a zda „námitku promlčení lze shledat v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku případně dobrými mravy“ za situace, kdy ji „vznesl advokát vůči svému klientovi“ a kdy „současně zákonná úprava neumožňuje klientovi podat žalobu na náhradu škody vůči svému advokátovi před uplynutím promlčecí doby“.
V podrobnostech pak žalobce v odůvodnění dovolání uvedl, že je neudržitelné, aby právo na náhradu škody bylo promlčeno dříve, než škoda vůbec vznikla. Podle dovolatele je předmětné ustanovení obchodního zákoníku (tj. §398 obch. zák.) nutné vykládat tak, že počátek běhu promlčecí doby se týká pouze škody, která k tomuto okamžiku existovala, jiný výklad soudů je v rozporu s právem na soudní ochranu a dovolatel odkazuje na Obchodní zákoník, Komentář, Praha, C. H. Beck, 2008, autorů Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., popř. Dědič, J.: K promlčení práva na náhradu škody z důvodu neplatného právního úkonu, BA 2008/9. Ústavně konformní výklad §398 obch. zák. je podle dovolatele ten, že pro počátek běhu promlčecí doby se vyžaduje nejen porušení právní povinnosti, ale i vznik škody samotné.
Dovolatel dále napadl závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení nebyla v dané věci v rozporu s poctivým obchodním stykem, popř. dobrými mravy a mj. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, podle něhož není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a může mu být odepřena soudní ochrana. Dovolatel zdůraznil, že v dané věci se jednalo o vztah advokát vs. klient, kdy mu advokát protiprávním jednáním způsobil škodu a poté vznesl námitku promlčení v situaci, kdy mu zákonná úprava neumožňovala podat žalobu před uplynutím promlčecí doby.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že se žalovaný k dovolání žalobce vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tomto případě podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě dovolatel za otázku zásadního právního významu označil výklad ust. §398 obch. zák., resp. to, zda promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody může uběhnout dříve, než dojde ke vzniku škody, z čehož je zřejmé, že jde o výklad počátku běhu objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody.
Podle §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Nejvyšší soud např. v usnesení z 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, dospěl k závěru, to i s odkazem na rozsudek téhož soudu z 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, že z hlediska běhu objektivní promlčecí doby podle ust. §398 obch. zák. je rozhodný okamžik porušení povinnosti, jež vedla ke vzniku škody.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od uvedeného závěru ani v posuzovaném případě.
Počátek běhu desetileté promlčecí doby není tedy podmíněn vznikem škody a pokud odvolací soud za shora uvedených podmínek stejným způsobem vyložil ust. §398 větu za středníkem obch. zák., učinil tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by takto dovolatelem vymezená právní otázka zásadního významu mohla založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu označil, zda v posuzovaném případě, tj. jde-li o vztah advokáta (žalovaný) a klienta (žalobce) nelze námitku žalovaného shledat v rozporu s poctivým obchodním stykem či dobrými mravy.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat závěr (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000), že otázka, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, což lze vztahovat i na rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), není otázkou zásadního právního významu.
Vzhledem k tomu ani tato otázka není schopna založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu