ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1793.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1793/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Pražské provincie kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristů), se sídlem v Příbrami, Svatá Hora 591, PSČ 261 80, IČO 47067039, proti žalované Northtech s.r.o., se sídlem v Praze 8, Primátorská 296/38, PSČ 180 00, IČO 26760461, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 73/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230, se ve výrocích pod body I a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a rozhodl senát, jehož členy nebudou soudci JUDr. R. K., JUDr. J. H. a JUDr. M. K., Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 3. listopadu 2006, sp. zn. Rsp 561/05 (dále jen „rozhodčí nález“) a odložení vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu. Jako důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uváděla, že byly dány podmínky podle §31 písm. f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 32 Cm 73/2008-109, žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl (výrok pod bodem I), zamítl návrh na odložení vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že rozhodčím nálezem byla žalobkyně zavázána zaplatit žalované částku 5 890 695,52 Kč s úroky z prodlení na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 3. září 2004. Přisouzená částka zahrnovala též cenu za dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně, jejíž vydání požadoval po žalobkyni subdodavatel žalované, společnost GASTRO-EIS TECHNIK spol. s r. o., ve sporu vedeném u Okresního soudu v Příbrami, a to na základě tvrzení, že v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou pro nezaplacení ceny díla došlo k obnovení jeho vlastnického práva. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 6 C 145/2006-77, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 22 Co 436/2007-124, žalobě subdodavatele na vydání věci vyhověl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dány nebyly. Žalobkyně byla rozhodčím nálezem odsouzena k plnění v penězích jakožto důsledku závazkového právního vztahu, což není plnění nemožné ani nedovolené [nebyl tedy dán důvod dle §31 písm. f) ZRŘ]. Žalobkyně netvrdila žádnou novou skutečnost, o které by nevěděla nebo ji bez své viny nemohla uplatnit v řízení před rozhodci, nepředložila ani žádný jiný důkaz nebo relevantní rozhodnutí. Pokud se domnívala, že v jiném řízení, kterého se účastnila, je řešena otázka, která by měla vliv na rozhodnutí rozhodců, mohla adekvátně procesně reagovat. Nebyl tedy dán ani důvod dle §31 písm. g) ZRŘ.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 1 Cmo 204/2009-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, deklaroval, že ve výroku o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, naopak dospěl k závěru, že byla naplněna podmínka stanovená v §31 písm. g) ZRŘ, tj. jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Ty shledal, s poukazem na ustanovení §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s . ř.“), ve shora označeném rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami, neboť dovodil, že tento rozsudek byl vyhlášen až po vydání rozhodčího nálezu, proto jej žalobkyně nemohla použít v původním řízení, a že toto rozhodnutí může pro ni přivodit – vzhledem k popsaným okolnostem - příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dodal, že nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyně na základě uvedeného rozsudku kupní smlouvou ze dne 28. ledna 2009 předmětnou kuchyni koupila od subdodavatele žalované za částku 1 500 000 Kč.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal svým právním názorem, dle kterého rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. Ze samotné skutečnosti, že částka přisouzená rozhodčím nálezem žalované jako cena díla zahrnovala i cenu za dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně a že rozsudkem vyneseným po vydání rozhodčího nálezu byla žalobkyni uložena povinnost vydat tuto kuchyň třetí osobě, subdodavateli žalované, který se v důsledku odstoupení od smlouvy uzavřené s žalovanou stal opět vlastníkem souboru věcí tvořícího uvedenou kuchyň, rozhodně ještě nevyplývá, že uvedený rozsudek řešil (jinak) v meritu takovou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení (zde v postavení řízení původního) a jež tedy byla v rozhodčím řízení otázkou předběžnou.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 32 Cm 73/2008-109, v části výroku pod bodem I tak, že zrušil předmětný rozhodčí nález v jeho výroku I v rozsahu povinnosti žalované strany [Pražská provincie kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristé)] zaplatit žalující straně (Northtech s.r.o.) částku 1 500 000 Kč, v jeho výroku II v rozsahu povinnosti žalované strany zaplatit žalující straně úrok z prodlení ve výši 1,7 % p.a. z částky 1 500 000 Kč od 2. září 2005 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 1 500 000 Kč za každý den prodlení od 2. září 2005 do 6. září 2005 v celkové výši 3 750 Kč a v jeho výroku IV v rozsahu povinnosti žalované strany zaplatit žalující straně 17 % ze zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení, tj. 44 130 Kč (výrok pod bodem I). Ve zbývající části výroku pod bodem I odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II), deklaroval, že ve výroku pod bodem II zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud setrval na svém závěru vysloveném v rozsudku ze dne 9. března 2010, č. j. 1 Cmo 204/2009-181, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) ZRŘ, neboť rozhodčí soud neodsoudil žalobkyni k plnění nemožnému nebo nedovolenému.
Dospěl však k závěru, že byly naplněny podmínky §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle kterého může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podmínku novosti splňuje shora zmíněný rozsudek Okresního soud v Příbrami, potvrzený Krajským soudem v Praze, již tím, že byl vydán až po vydání rozhodčího nálezu. Naplnění podmínky, že toto rozhodnutí mohlo přivodit příznivější rozhodnutí v rozhodčím řízení, vyplývá ze skutečnosti, že pokud by v rozhodčím řízení bylo v souladu s uvedenými rozsudky zjištěno, že soubor věcí tvořící vybavení velkokapacitní kuchyně v hodnotě 1 500 000 Kč je ve vlastnictví subdodavatele žalované, společnosti Gastro-Eis Technik s.r.o., nemohla být žalobkyně zavázána k zaplacení této částky žalované v rámci ceny díla prováděného žalovanou pro žalobkyni, jejíž zaplacení bylo předmětem rozhodčího řízení. Tudíž byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. g) ZRŘ v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení, odpovídající částí smluvní pokuty a alikvotní části náhrady poplatku za rozhodčí řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Ač žalovaná v dovolání uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání se podává, že směřuje pouze proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I.
Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jakožto dovolací důvod žalovaná uplatňuje důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná uvedla, že Vrchní soud v Praze se neřídil právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215. Napadený rozsudek odvolacího soudu navíc ve svém konečném důsledku de facto mění rozhodčí nález, což je v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dle názoru dovolatelky nesprávné právní posouzení a odchýlení od ustálené rozhodovací praxe spočívá konkrétně v tom, že jako důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. shledal rozhodnutí ve sporu mezi žalobkyní a třetí osobou pouze deklarující skutečnosti žalobkyni již dříve známé, a že posoudil výše zmíněné rozsudky Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako rozhodnutí, která mohou přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou.
Uvedené rozsudky nepředstavují novum ani nemohou přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí v rozhodčím řízení. Žalobkyně již v průběhu rozhodčího řízení musela vědět, že třetí osoba uplatňuje vlastnické právo k části dodávky žalované.
Rozhodčí soud se danou otázkou vůbec nezabýval, neboť žalobkyně tuto skutečnost vůbec netvrdila a ani se jiným způsobem nedomáhala po žalované nároku z odpovědnosti za vady. Tato skutečnost nebyla pro žalobkyni novou, v řízení ji mohla tvrdit, nicméně tak neučinila. Rozhodčí soud se jí tak nemohl zabývat ani jako otázkou předběžnou.
Právní názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a současně se závazným stanoviskem a právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215. Nejvyšší soud zcela jasně zaujal stanovisko, že výše zmíněné rozsudky Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze nepředstavují s přihlédnutím k ustálené judikatuře důvod obnovy řízení, tedy důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. Tím, že odvolací soud částečně změnil rozsudek první instance, nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a zároveň porušil zásadu jednoinstančnosti rozhodčího řízení.
Žalovaná má za to, že nebyla splněna podmínka existence nových skutečností, ale ani rozhodnutí nebo důkazů, které žalobkyně bez své viny nemohla použít v původním řízení. Žalovaná svůj názor podporuje poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 273/2003, dle kterého „skutečnosti mohou být důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který obnovu navrhuje, nemohl bez své viny použít v původním řízení a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové, a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti jsou pro účastníka nové v případě, že účastník - ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly - je nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení) použít do vyhlášení rozsudku (usnesení ve věci samé), kterým bylo řízení skončeno.“ Dále svůj argument podporuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, a stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 67/82.
Podle názoru žalované posuzovaly rozhodčí soud a Okresní soud v Příbrami a Krajský soud v Praze otázky zcela odlišné a mezi jinými subjekty, není tedy správný názor žalobkyně a odvolacího soudu, že šlo o jiné posouzení předběžné otázky či jiné posouzení či hodnocení skutečností nebo důkazů. Svůj názor žalovaná podporuje poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, dle kterého „závěr, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, je v rozhodovací praxi soudu ustálen…“
Případným důvodem pro povolení obnovy by dle stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 67/82 eventuálně mohlo být pouze to, že by rozhodčí soud odchylně posoudil předběžnou otázku, kterou je oprávněn posoudit jiný orgán, nikoliv však jiný soud ve zcela jiné věci. Samo rozhodnutí jiného orgánu může být důvodem pro obnovu řízení jen tehdy, jestliže řeší otázku, jejíž posouzení bylo rozhodující i při vydání rozhodnutí soudu v původním řízení, jestliže se tedy dotýká skutečností, které existovaly již v době původního rozhodnutí a kterými se tedy musel soud v tomto rozhodnutí zabývat.
Pod bodem VI dovolání žalovaná popisuje skutkový stav zjištěný v rozhodčím řízení a dodává, že skutečnost, že žalobkyně je povinna vydat velkokapacitní kuchyni, mohla nejvýše zakládat žalobkyni práva z odpovědnosti za vady, avšak pouze za předpokladu, že by se žalobkyně domáhala snížení ceny díla z důvodu existence právní vady, která by měla spočívat v tom, že k části věcí dodaných v rámci plnění dle smlouvy o dílo uplatňuje právo jiná osoba, a to pouze za předpokladu, že by žalobkyně zároveň takovou právní vadu vytkla bezprostředně poté, co se o takové vadě dozvěděla. To však neučinila a v řízení před rozhodčím soudem nevyužila procesní možnost tvrdit její existenci. Práva z odpovědnosti za vady zanikla prekluzí. Z toho důvodu nemohl rozsudek Krajského soudu v Praze přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci.
Dále dovolatelka namítla, že žalobkyně v řízeních před Okresním soudem v Příbrami a Krajským soudem v Praze neuplatnila argumenty, které by vedly k odlišnému posouzení věci soudy a žalobkyně by z tehdejšího sporu vyšla jako vlastník velkokapacitní kuchyně. Žalovaná též vyjádřila podezření, že žalobkyně jednala v součinnosti s třetí osobou (žalobkyní ve sporu o vydání velkokapacitní kuchyně) za účelem poškodit žalovanou.
Závěrem svého podání dovolatelka vyjádřila názor, že odvolací soud tím, že napadeným rozhodnutím změnil prvoinstanční rozsudek tak, že jen částečně zrušil rozhodčí nález, fakticky změnil rozhodnutí jemu nikterak nepodřízeného rozhodčího soudu a porušil v konečném důsledku zásadu jednoinstančnosti rozhodčího řízení. Takový postup nemá oporu v zákoně ani v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, i z tohoto důvodu tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná rovněž uvedla, že odvolací soud vycházel i ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku však žalovaná blíže nespecifikovala, přičemž z tohoto důvodu nelze ani dovolání podat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K této námitce žalované proto dovolací soud nepřihlédl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil, když nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání vycházel ze stejných úvah jako v předchozím rozhodnutí v téže věci, tedy v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215.
Podle §31 písm. g) ZRŘ, ve znění účinném do 31. března 2012, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení.
Podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výklad §228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze [srov. např. usnesení ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2004, pod číslem 27, a usnesení ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 2581].
Bývalý Nejvyšší soud ČSR vyložil ve stanovisku sp. zn. Cpj 67/1982, uveřejněném pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. Vysvětlil přitom, že úprava přípustnosti obnovy řízení obsažená v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je odůvodněna potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného orgánu a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající.
Z těchto závěrů vychází též judikatura Nejvyššího soudu. Tak např. v usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněném pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval závěr, že rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. V usnesení ze dne 23. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010, uveřejněném v Souboru pod číslem C 8747, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ze samotné skutečnosti, že částka přisouzená rozhodčím nálezem žalované jako cena díla zahrnovala i cenu za dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně a že rozsudkem vyneseným po vydání rozhodčího nálezu byla žalobkyni uložena povinnost vydat vybavení této velkokapacitní kuchyně třetí osobě, nelze dovodit, že by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. g) ZRŘ ve znění účinném v době rozhodování rozhodčího soudu, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. V daném případě totiž nebylo vydáno rozhodnutí jiného orgánu ve smyslu §135 o. s. ř. řešící otázku, jejíž zodpovězení by bylo rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení.
Rozhodnutí, jež by zakládalo možnost žádat v občanském soudním řízení o obnovu řízení, nemůže být v žádném případě rozhodnutí soudu v jiném řízení, v němž navíc účastníky nejsou totožné strany, a tudíž není dána závaznost tohoto rozhodnutí ve smyslu §159 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. g) ZRŘ, je tudíž nesprávný.
Námitkou žalované týkající se faktické změny rozhodčího nálezu způsobené jeho částečným zrušením se dovolací soud nezabýval, jelikož s ohledem na výše řečené nemůže mít její posouzení na výsledek řízení žádný vliv.
Ze shora uvedeného vyplývá, že byl naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem IV a věc mu podle §243c odst. 2 prvé věty o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen proto, že nebyl dodržen závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215, dovolací soud podle §243e odst. 3 věty první o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a rozhodl jiný senát, než který přijal rozsudek ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že institut odnětí věci soudci je - již z povahy věci - krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Právě o takovýto případ se dle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího soudu nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený dovolacím soudem; je tu proto nepochybně důvod obavy nerespektování již vysloveného právního názoru dovolacího soudu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu