ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1496.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1496/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti žalovanému ECOTEX group, s.r.o. , IČ: 00865052, se sídlem ve Vysokém Mýtě, Dráby 785/IV, zastoupenému JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o zaplacení 750.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 161/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2010, č.j. 19 Co 426/2009-191, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. 7. 2009, č.j. 5 C 161/2005-161, a k návrhu žalovaného povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 161/2005. Vycházel přitom ze zjištění, že původní řízení bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 8. 2006, č.j. 5 C 161/2005-74, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 10. 2006 a soud jím žalobou uplatněné právo kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“). Za takový právní úkon pokládal kupní smlouvu ze dne 16. 8. 1999, jíž zástavní věřitel ECOTEX, výrobní družstvo (jež se později přeměnil na ECOTEX group, s.r.o., žalovaného) prodal označené nemovitosti ve vlastnictví N. K. společnosti Czech Economic Trade, s.r.o., za kupní cenu 750.000,- Kč); neplatnou shledal proto i kupní smlouvu ze dne 2.5.2001, jíž společnost Czech Economic Trade, s.r.o., nemovitosti prodala žalobci. Vycházel přitom z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č.j. 22 Co 389/2004-98, jímž bylo vyhověno žalobě N. K. o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem shora označených (neplatných) kupních smluv. Uzavřel tudíž, že smluvní strany jsou povinny vrátit si vzájemně poskytnutá plnění podle ustanovení §457 obč. zák. Tuto povinnost žalovaný jako prodávající, jemuž se na základě smlouvy dostalo kupní ceny ve výši 750.000,- Kč nesplnil, ačkoliv na žalobce vlastnické právo nepřešlo a došlo k jeho „navrácení“ původní vlastnici N. K.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, došlo ke zrušení shora označeného rozsudku odvolacího soudu (a spolu s ním i rozsudku soudu dovolacího), který byl jedním ze skutkovým podkladů i pro rozhodnutí soudu v této věci, o vydání bezdůvodného obohacení. Ve znovuotevřeném nalézacím řízení byla žaloba o určení vlastnického práva N. K. vzata zpět a řízení bylo zastaveno.
Nález Ústavního soudu, jímž byl po pravomocném skončení původního řízení odklizen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č.j. 22 Co 389/2004-98, z něhož soud v původním řízení při řešení rozhodujících otázek vycházel, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – označil za rozhodnutí, jež je důvodem pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., při současně učiněném závěru, že jiné posouzení otázky platnosti kupní smlouvy a vlastnictví tu může mít význam i pro posouzení žalobou uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení, které získal žalovaný plněním na základě smlouvy a může proto přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za vadu řízení pokládal, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku pominul dohodu (uzavřenou účastníky dne 10. 5. 2007), která mu byla předložena při jednání dne 7. 1. 2010 a jež obsahuje nové ujednání o podmínkách, při jejichž splnění může žalovaný požadovat po žalobci vrácení již vyplacených 750.000,- Kč. Konstatoval, že pokud k nemovitostem dosud nebylo „obnoveno“ vlastnické právo žalobce, právo na vrácení částky 750.000,- Kč žalovaný podle dohody účastníků nemá a tedy ani odklizení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č.j. 22 Co 389/2004-98, shora označeným nálezem Ústavního soudu pro něj nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. K právnímu posouzení věci odvolacím soudem žalobce namítal, že důvody pro povolení obnovy řízení lze posuzovat toliko ve vztahu k závěrům, na nichž žalobou napadený rozsudek spočívá. Tvrdil, že pokud je rozhodnutí o věci samé založeno na závěru o neplatnosti uzavřených kupních smluv a o splnění vzájemné restituční povinnosti účastníků smlouvy toliko z žalobcovy strany (tím, že nemovitosti byly vráceny N. K.), ačkoli žalovaný si ponechal vyplacenou kupní cenu 750.000,- Kč, může být novou skutečností – jež by mohla pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí ve věci – pouze zjištění o splnění restituční povinnosti i ze strany žalovaného, pokud by se vlastníkem nemovitostí stal žalobce; k tomu dosud nedošlo a takový závěr neplyne ani z nálezu Ústavního soudu. Za nesprávný označil i názor, že nález Ústavního soudu může být pokládán za „novou skutečnost“ ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odůvodňující povolení obnovy řízení. Současně namítal, že důvodem obnovy řízení nemohou být skutečnosti, jež nastaly až po skončení původního řízení, jak je tomu i v případě citovaného nálezu. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání (§228 odst. 2 o. s. ř.).
Shora citované ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uvádí jako důvod obnovy řízení kromě skutečností a důkazů i rozhodnutí, které ten, kdo návrh podává, bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Uvedená úprava přípustnosti obnovy řízení je odůvodněna potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného orgánu a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající. Zatímco k nově uplatněným skutečnostem, jež nastaly až po skončení původního řízení, při rozhodování o povolení obnovy řízení přihlížet nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 2004, str. 293), důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyšší soudu ČSR z 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983).
Rozhodnutí soudu v původním řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení (kvalifikovaného jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatné smlouvy; §451 odst. 2 a §457 obč. zák.) záviselo mimo jiné i na vyřešení předběžné otázky platnosti smlouvy a jejích účinků na vlastnické právo k nemovitostem, jež mělo být předmětem převodu. Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že při řešení těchto otázek vycházel soud v původním řízení z jiného, dříve vydaného soudního rozhodnutí, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č.j. 22 Co 389/2004-98, které bylo později Ústavním soudem zrušeno (nálezem ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07). Jiné posouzení otázky platnosti smlouvy a vlastnictví může přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci, v níž jde o právo na vydání vydání majetkového prospěchu získaného plněním ze smlouvy, neboť jednou z určujících otázek je zde právě otázka platnosti této smlouvy. Pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačí, jeví-li se příznivější rozhodnutí ve věci pro navrhovatele obnovy pravděpodobným, nikoliv na jisto postaveným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 905, sv. 13).
Nelze-li při rozhodování o povolení obnovy přihlížet ke změně skutkového stavu, jež nastala teprve po pravomocném rozhodnutí v původním řízení, pak v této fázi řízení nemají místo tvrzení a důkazy žalobce o uzavření dohody účastníků až po pravomocnému skončení řízení (dne 10. 5. 2007); není proto vadou řízení, pokud k této skutečnosti nepřihlížel ani odvolací soud. O jiný rozsah posuzovaných skutečností půjde v řízení po povolení obnovy (§235h a násl. o. s. ř.), v němž soud věc znovu (bez dalšího návrhu) projedná a přihlédne přitom ke všemu, co vyšlo najevo jak v původním řízení, tak i při projednávání žaloby na obnovu řízení a v obnoveném řízení (srov. §235h odst. 1 věty prvé o. s. ř.).
Žalobci se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci, v řízení po povolení obnovy, rozhodne soud i náhradě nákladů řízení o povolení obnovy, včetně nákladů, které účastníkům vznikly v dovolacím řízení (§235i odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu