ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2691.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2691/2021-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně CASTLEBAR Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 04230892, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 14 708 665 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 333/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 13 Co 260/2020-530, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 61 129 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 16. 1. 2020, č. j. 21 C 333/2014-458, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení 14 708 665 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice a žalovanému (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí, popřípadě jeho zamítnutí, shledal-li by je dovolací soud přípustným.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že se odvolací soud při řešení otázky aktivní legitimace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, a nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15), ze které vyplývá, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Odvolací soud postupoval při právním posouzení této otázky v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud uzavřel, že aktivně legitimovanou byla společnost ALLSHARE Finance Central Europe, a. s., jejíž zaměstnanci v rámci závislé činnosti pro svého zaměstnavatele v rozhodném období poskytovali služby servisní podpory přijímané žalovaným (jimiž se žalovaný bez právního důvodu obohacoval). Spočívá-li námitka žalobkyně na jejím tvrzení, že subjektem, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, byla právní předchůdkyně žalobkyně společnost HAGUESS, a. s., identifikační číslo osoby 25085166, neboť bylo provedenými důkazy jasně prokázáno, že žalovaný přijímal služby servisní podpory v rozhodné době od této společnosti, a že osoby poskytující služby servisní podpory jednaly jménem a na účet společnosti HAGUESS, a. s., je založena na skutkovém stavu odlišném od toho, ze kterého při svém právním posouzení vycházel odvolací soud. Žalobkyně tak svou námitkou ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkového stavu, z nějž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel. Takovým způsobem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv skutkovým. Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytkla, že se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, podle kterého „určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky pohledávku jinými údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost postupované pohledávky dostatečná, není nutné právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě uvádět“, „je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení“ a „pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky je irelevantní, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem“. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li ve smlouvě o postoupení pohledávky uvedeno, že postupovaná pohledávka vznikla „z titulu pohledávky společnosti HAGUESS, a. s. na zaplacení finančního protiplnění za poskytnuté služby spočívající v zajištění servisní podpory“, šlo ze strany účastníků smlouvy o identifikaci skutečnosti, na níž se postupovaná pohledávka zakládá. Žalobkyně se mýlí, má-li za to, že uvedení věřitele pohledávky (tj. údaje o tom, komu pohledávka vznikla) je právním důvodem pohledávky. Oproti jejímu přesvědčení odvolací soud správně vyšel ze závěru, že se jedná o součást skutkového vymezení pohledávky. S citovanou rozhodovací praxí zabývající se údajem identifikujícím pohledávku z hlediska jejího právního důvodu (nikoli skutkového vymezení) proto napadené rozhodnutí nijak nekoliduje a ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Námitky vad řízení (neprovedení navrhovaných listinných důkazů a výslechu svědků, absence poučení dle §118a o. s. ř.), k nimž žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou otázku procesního práva, ani žádný předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., také nemohou přípustnost dovolání založit. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Ve vztahu k nim namítala nesprávné právní posouzení otázky „přiznání nákladů řízení státu (hl. městu Praha) zastoupenému advokátem“. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a tudíž je žalobkyně povinna nahradit mu jeho účelně vynaložené náklady. Třebaže je presumováno, že statutární města jsou obecně dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem a tudíž náklady statutárního města na zastoupení advokátem zásadně nejsou účelně vynaloženými, v poměrech projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že náklady vynaložené žalovaným na zastupování advokátem v dovolacím řízení byly vynaloženy účelně a žalované proto přiznal plnou náhradu těchto nákladů. Souzená věc je jedním z několika sporů ve všeobecně známé „kauze Opencard“, předmětem řízení je spor o vydání bezdůvodného obohacení (tj. bezesmluvního plnění) ve výši 14 708 665 Kč. Předmětem řízení tedy není nikterak zanedbatelná částka. Skutková i právní složitost případu se zcela vymyká běžné agendě právního oddělení žalovaného (nesouvisí s běžnou činností žalovaného), což je dáno tím, že se jedná o spor z projektu, jehož realizace nebyla typickou činností statutárního města. Z těchto důvodů, jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že rovněž žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem, dovolací soud neshledal důvody, pro které by měl limitovat právo žalovaného na právní pomoc, když v projednávané věci bylo jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem zcela opodstatněné a účelné (k uvedené problematice srov. z četné judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19).
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 14 708 665 Kč činí podle §7 bodu 7 advokátního tarifu částku 50 220 Kč a z náhrady hotových výdajů v celkové výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty, jíž je advokát žalovaného plátcem (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.), celkem tedy 61 129 Kč. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil soud v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění bylo určeno podle §149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu