ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.962.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 962/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně MERES, spol. s r.o. , se sídlem v Rohatci, Tovární 463/18, PSČ 696 01, IČO 25348213, zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem, se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, PSČ 669 02, proti žalované Kaufland Česká republika v.o.s. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 2428/203, Břevnov, PSČ 169 00, IČO 25110161, zastoupené JUDr. Otou Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, o zaplacení částky 2 869 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 70/2004, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-548, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-561, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-548, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-561, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 52 Cm 70/2004-497, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 632 646 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalobu co do úroku z prodlení z částky 632 646 Kč zamítl (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 2 214 014 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a znalečném (výroky pod body IV a V).
V daném řízení již rozhodoval soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 52 Cm 70/2004-137, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. 11 Cmo 291/2009-157. V něm dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu ušlého zisku s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2703/2010. Soud prvního stupně se tedy zabýval jen posouzením výše ušlého zisku.
Za tím účelem nechal vypracovat znalecký posudek znaleckým ústavem NSG Morison znalecký ústav s. r. o. č. 303-18/2014, který měl zodpovídat otázky ohledně výše ušlého zisku, který by žalobkyně získala provozováním „rychlého občerstvení“ a směnárenské činnosti v období od 1. září 2002 do 28. února 2004 v prodejním zařízení na parkovací ploše u obchodního domu Kaufland, Hodonín. Znalecký posudek odhadl ušlý zisk ohledně „rychlého občerstvení“ na částku 632 646 Kč. Ohledně vyčíslení ušlého zisku z podnikatelského záměru provozování směnárenské činnosti dospěl znalecký ústav k závěru, že by se jednalo o spekulativní a nepodložený počin. Poukázal na to, že žalobkyně neměla oprávnění vykonávat danou činnost a její zástupci neměli žádnou odbornou zkušenost s tímto oborem. K výkonu plnohodnotné směnárenské činnosti by došlo až po splnění regulatorních požadavků. Na základě toho znalecký ústav uzavřel, že kvantifikace průměrného ušlého zisku je neodůvodněná.
Soud prvního stupně vyšel plně ze závěru znaleckého posudku a přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 632 646 Kč jako ušlého zisku z provozování „rychlého občerstvení“.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-548, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-561, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně ohledně výše ušlého zisku žalobkyně za dostačující a výtky žalobkyně, které se týkají hodnocení provedených důkazů, za nedůvodné.
Uvedl, že ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Pro výši ušlého zisku je podle §381 obch. zák. určující, k jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Z těchto zásad vycházel i znalecký ústav při určení měsíčního ušlého zisku za konkrétní časové období pro odvětví „rychlé občerstvení“. Co se týče směnárenské činnosti, tam znalecký ústav považoval vyčíslení ušlého zisku ze sporné období za spekulativní a nepodložené. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Žalobkyně se směnárenskou činností po celou dobu své existence nezabývala, tento předmět podnikání ani neměla zapsaný v obchodním rejstříku. V době uzavření kupní smlouvy neměla ani zpracovaný byznys plán na provozování směnárny. Odvolací soud proto uzavřel, že kvantifikace průměrného zisku ze směnárenské činnosti za posuzované období je neodůvodněná.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem I v části potvrzující výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že odvolací soud se v části volného hodnocení důkazu znaleckého posudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně že tato otázka při hodnocení pravdivosti mezitímního rozsudku vůči konečnému rozsudku rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalobkyně upozorňuje na závažné pochybení znaleckého ústavu spočívající v nesplnění soudem zadaného znaleckého úkolu v celém rozsahu, a to konkrétně v části znaleckého posudku směřující k vyčíslení ušlého zisku, jelikož vyčíslení ušlého zisku ze směnárenské činnosti za posuzované období považoval znalecký ústav za spekulativní aneb odůvodněné. Žalobkyně namítá, že znalec nepochopil typ směnárenské činnosti, kterou hodlala žalobkyně provozovat, a napadá nesprávné a nekvalitní zpracování znaleckého posudku. Tím, že se odvolací soud nevypořádal se závažnými rozpory znaleckého posudku, se dopustil překročení zákonných mezí volného hodnocení důkazů, a tedy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodující praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně dále namítá, že v mezitímním rozhodnutí v této věci bylo rozhodnuto, že nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku je co do základu po právu. Žalobkyni tedy nárok na ušlý zisk ze směnárnictví vznikl. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto s mezitím rozhodnutím v této věci v rozporu. Pokud se znaleckým posudkem nepodařila vyčíslit výše ušlého zisku ze směnárnictví, tak k vyčíslení nároku mohlo a mělo dojít rozhodnutím soudu.
Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadenou část výroku Vrchního soudu v Praze a výrok pod bodem III Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně se žalovaná ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i žalovaná, a to v rozsahu výrokové části IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 52 Cm 70/2004-497, který byl potvrzen v části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 11 Cmo 12/2015-548. Žalovaná ve smyslu §237 o. s. ř. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která byla v rozhodování dovolacího soudu řešena jiným způsobem a právní otázka byla posouzena dovolacím soudem jinak. Jedná se o otázku výkladu a aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., resp. §142 odst. 2 o. s. ř.
Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, které vykládá ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. V dané věci měla dle žalované žalobkyně úspěch ve 22 % a žalovaná měla úspěch v 78 %. Dle toho také měla být rozdělena náhrada nákladů řízení mezi strany sporu, soud proto měl rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná má za to, že soudní znalec provedl pouze konkretizaci uplatněného nároku žalobkyně na základě zpracování existujících relevantních informací, což svědčí tomu závěru, že rozhodnutí nezáviselo na znaleckém posudku jako takovém, jednalo se pouze o upřesnění nároku, který z pohledu znaleckého posudku je možné označit jako nárok uplatněný žalobkyní za zcela přemrštěný.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, jelikož žádná z otázek, kterou žalobkyně vznáší v dovolání, nezakládají jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání především napadá kvalitu zpracování znaleckého posudku a vypořádání se se zadanými otázkami a dále hodnocení znaleckého posudku jako provedeného důkazu soudem. Veškeré námitky směřující proti pochybením znaleckého ústavu při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu. K námitkám vad řízení přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal, jak je dále uvedeno, dovolání nepřípustným, nemohl se zabývat ani dovolatelčinými námitkami ohledně procesních vad.
Žalobkyně dále namítá, že konečný rozsudek je v rozporu s mezitímním rozsudkem. Pokud mezitímní rozsudek rozhodl, že škoda vznikla a je třeba zjistit její výši, a v konečném rozsudku dospěl soud k závěru, že s ohledem na okolnosti případu není možné kvantifikovat výši ušlého zisku ohledně provozování směnárny, není konečný rozsudek v rozporu s rozsudkem mezitímním, neboť žalobkyni byl ušlý zisk přiznán za provozování „rychlého občerstvení“ a nebyl přiznán za provozování směnárny, přičemž mezitímní rozsudek ve svém výroku nestanoví, že by byl po právu nárok na ušlý zisk za provozování směnárny. Jak již uvedl odvolací soud ve svém rozsudku, ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem totiž není automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007). Pokud odvolací soud tedy dovodil, že ušlý zisk v souvislosti se směnárenskou činností žalobkyně nelze za stávajících okolností kvantifikovat, rozhodl tak v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Co se týče dovolání žalované, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ve věci náhrady nákladů řízení v případě určení rozsudkem přiznané částky prostřednictvím znaleckého posudku.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky přichází v úvahu tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, uveřejněné pod číslem 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015). Při aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž dovodil, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Z odborné literatury srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977, kde se uvádí, že stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku.
Při řešení tohoto sporu záviselo rozhodnutí soudu o výši plnění na znaleckém posudku. V daném případě byla namístě aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., jak to učinil soud prvního stupně, resp. soud odvolací soud. V tomto postupu rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyšší soud neshledává.
Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. ovšem není částka požadovaná žalobou, ale až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že je spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§142 odst. 3 o. s. ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná. V tomto případě se tedy soud prvního stupně, resp. soud odvolací při svém rozhodování, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí tak není správné. (Dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I., a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu