ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.596.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 596/2023-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, proti žalovaným 1) M. H. , nar. XY, bytem XY, a 2) B. H. , nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni V. Z., advokátkou se sídlem XY, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 24 C 20/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 24 Co 235/2022-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 381 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Sokola, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 24 C 20/2017-326, určil, že žalovaným nesvědčí dědické právo podle závěti zůstavitelky R. V. ze dne 1. 2. 2010 (výrok I). Současně soud uložil žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení, a to jak náklady řízení žalobkyně ve výši 94 396,81 Kč, tak i náklady řízení České republiky ve výši 7 512 Kč (výroky II a III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, na základě odkazu soudu rozhodujícího v dědickém řízení, rozhodnutí o tom, že žalovaní nejsou závětními dědici po zemřelé R. V. (dále jen „zůstavitelka“), a to na základě allografní závěti, která měla být za účasti dvou svědků sepsána dne 1. 2. 2010. Soudy obou stupňů sice dospěly k závěru, že závěť byla podepsána zůstavitelkou za účasti dvou svědků, nicméně je neplatná, neboť ji zůstavitelka sepsala v duševní poruše, která ji k danému právnímu úkonu činila neschopnou.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaní napadli v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
K námitkám týkajícím se nedodržení důkazního standardu (bod 2 až 7 dovolání) Nejvyšší soud předně připomíná notorietu, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) taková duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo/a své jednání ovládnout; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Přitom k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016).
V poměrech posuzované věci šlo pak in concreto o to, zda v době podpisu pozdější závěti (1. 2. 2010) zůstavitelka tento právní úkon činila v duševní poruše, a pokud ano, zda (pro případ, že byla stižena duševní poruchou) její ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání – rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to ovládací schopnosti ve smyslu její schopnosti ovládnout své jednání, a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jejího jednání.
Pod duševní poruchou ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět i přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti, drogového opojení, hypnózy atd.) vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého jednání (rozumová, rozeznávací intelektuální schopnost) či jednání ovládnout (určovací schopnost). Závěr o neplatnosti právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí. Judikatura dovolacího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Bylo totiž třeba judikatorně reagovat na některé případy, v nichž se ve valné většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily (tak je tomu ostatně i v poměrech právě projednávané věci), a kdy soudy vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, jež neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti, a tato zjištění nehodnotily ve spojitosti s dalšími důkazy.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve věci týkající se důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby, zdůraznil, že: „shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.“ Závěry uvedeného nálezu (jehož precedenční závaznost pro další rozhodování obecných soudů plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy) pak Nejvyšší soud následoval ve své navazující judikatuře.
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle §38 odst. 2 o. z. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015, na jejichž odůvodnění (pro stručnost) dovolací soud v této věci odkazuje. V rámci odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i po hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr. O takový případ ovšem v přítomné věci nešlo.
Z uvedeného pro osud rozhodované věci vyplývá, že dospěl-li odvolací soud procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru (že zůstavitelka nebyla v rozhodné době schopna činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení §38 odst. 2 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud – ve vazbě na body 8 až 16 dovolání – dále připomíná, že soud důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.).
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§127 odst. 1 o. s. ř.).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení §132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
Z uvedeného je zcela zřejmé, že soud v rámci hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) znaleckému posudku jako jednomu z důkazů přisuzuje (mimo jiné) hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazu z hlediska jeho závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam má důkaz pro jeho rozhodnutí a zda o něj může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93, ročník 2014, nebo ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008].
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení §132 o. s. ř., a v případě znaleckých posudků nebral v úvahu pouze jejich závěry, ale zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dostatečně podrobně a přesvědčivě posuzoval, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Okolnost, že zjištěním čerpaným z výslechu svědků (ať už v tomto řízení nebo z předcházejícího řízení u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 15/2013) přisuzoval (z podrobně uvedených důvodů) menší důležitost sama o sobě neubírá na přesvědčivosti a logičnosti závěrů odvolacího soudu, pokud vyložil, že slyšení svědkové nebyli v rozhodné době se zůstavitelkou v těsnějším nebo dlouhodobějším kontaktu, a že charakter zjištěné vážné psychické indispozice zůstavitelky nemusel u laické veřejnosti vzbuzovat pochybnosti o její duševní kondici. Ostatně Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, reagoval na v praxi nikoli výjimečnou situaci, kdy posuzovaná osoba je (objektivně) stižena duševní poruchou a učinila právní úkon, který byl pro její vymizelé či podstatně snížené ovládací či (nebo i) rozpoznávací schopnosti shledán rozhodujícím soudem jako absolutně neplatný ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., ačkoliv chování posuzovaného navenek – vůči laikům – nemuselo na první pohled vykazovat zjevný prvek jednání osoby stižené duševní poruchou. Dovolací soud k tomu dále vyložil, že relevantní v tomto směru jsou především odborné závěry soudního znalce (psychiatra), který mnohdy až na základě sofistikovaného vyšetření dojde k závěru, že ovládací či (nebo i) rozpoznávací schopnosti posuzované osoby byly v době učiněného právního úkonu touto osobou vymizelé či podstatně snížené. Nejinak tomu bylo i v právě projednávané věci.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) výpovědi slyšených osob náležitě hodnotil a jeho závěr ústící v úvahu, že tyto výpovědi ani nepotvrzují, ani nevyvracejí stanoviska účastníků, nelze mít za jakkoliv excesivní. Okolnost, že odvolací soud nejprve uvedl, že hodnotí výpovědi určitých svědků jako „významné“ (evidentně ovšem ve smyslu jejich obecné věrohodnosti), aby následně uzavřel, že byly „bezvýznamné“ z hlediska toho, že svým obsahem neprokazovaly ani nevyvracely skutkovou verzi jedné či druhé procesní strany, pak v kontextu celého odůvodnění přezkoumávaného rozsudku nepůsobí jako vnitřně rozporné, tím méně jako nepřesvědčivé. Ostatně odvolací soud hodnotil ve prospěch dovolatelů jako zcela věrohodnou i výpověď svědka Z. (manžela zástupkyně žalovaných), který měl připravit a předčítat závěť zůstavitelce, přestože podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měl být údajně tentýž svědek, byť v souvislosti s jinou věcí, pravomocně odsouzen za trestný čin „pokusu podvodu, kdy měl sepsat falešnou závěť“.
Nelze rozumně dovodit, že by úvahy odvolacího soudu jakkoliv kolidovaly se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, který instruktivně vysvětluje význam role svědků u allografní závěti, v nejmenším se z něj nepodává, že by jen pro to výslech svědka závěti musel být soudem hodnocen tím či oním způsobem (což by samozřejmě neodpovídalo vůdčí zásadě civilního procesu o volném hodnocení důkazů). Řečeno jinak: jestliže odvolací soud komplexně hodnotí za řízení provedené důkazy, ale z některých z nich, s ohledem na jejich obsah, nečiní (resp. nemůže činit) pro věc podstatná zjištění, nepostupuje v rozporu s již zmiňovanou zásadou volného hodnocení důkazů.
Dovolatelé v podaném mimořádném opravném prostředku nakonec selektivně vyzdvihují jen pro ně příznivé skutečnosti a zcela pomíjejí (či alespoň potlačují) skutečnosti a důkazy, které naopak svědčí ve prospěch závěrů, k nimž dospěly v plné shodě oba soudy nižších stupňů (viz např. zjištění čerpaná od F., nepřímo též od notářky, která odmítla sepsat listinu o právním jednání zůstavitelky, závěry znalkyně MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové, revizního ústavního znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice atd.). Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je zákonodárcem předjímán pro řešení otázek právních a nikoliv skutkových (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyššímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, z nichž vychází závěr nižších soudů o skutkovém stavu. V daném případě přitom nejde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich odvozovanému závěru skutkovému (viz již výše).
Další část dovolání (body 17 až 19) se formálně vztahovala k tvrzenému pochybení soudů při aplikaci hmotněprávního ustanovení §38 odst. 2 obč. zák., fakticky opět cílí na odlišné hodnocení výpovědi slyšených svědků (Š., K. a Z.), k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, není k projednávané věci zcela přiléhavý, neboť byl spojen se závěrem o nedostatcích tehdejšího rozhodnutí odvolacího soudu, což není případ nyní projednávané věci. Odvolací soud rovněž nedával žalovaným k tíži, jak by se snad podávalo z dovolání, že zůstavitelka se na sepisu závěti aktivně nepodílela a neprojevovala větší aktivitu, tuto skutečnost zmínil jen ve vztahu k hodnocení důkazu výslechem svědků přítomných při sepisu (a přípravě) závěti, pokud šlo o jejich schopnost rozpoznat možnou duševní poruchu na straně zůstavitelky.
K výhradám (v bodu 24 a 25 dovolání) na adresu údajného „mechanického převzetí závěrů znalce“ (míněno zřejmě znalce a znaleckého ústavu) se Nejvyšší soud při závěru o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyjádřil zčásti již výše (ohledně způsobu hodnocení znaleckých posudků) a znovu odkazuje na svůj rozsudek ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020. Není na místě ani výhrada stran domnělého rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, v němž bylo soudům nižších stupňů vytýkáno, že nepřípustně akceptovaly právní závěry znalce (poplatné nepřesnému formulování otázek soudem položených, například: „ Zda je žalobkyně schopna činit nějaké právní úkony, pokud ano – v jakém rozsahu “ s navazující odpovědí znalce, že „ Posuzovaná není schopna činit žádné právní úkony “). Nejvyšší soud tehdy akcentoval, že soudem formulované otázky měly znít tak, aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, „zda posuzovaná v inkriminovaném období byla stižena duševní poruchou, a pokud ano, zda tato její duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou) vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném jednání“. Následně znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené v jeho posudku (představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně závěrů) by pak správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského (psychiatrického) rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu posuzované. Takto nastíněným předpokladům se však soudy nižších stupňů v dané věci nezprotivily, neboť Ústřední vojenská nemocnice jako znalecký ústav podávající revizní znalecký posudek, učinila znalecký závěr (vlastní nález), podle něhož „ zůstavitelka nebyla schopna (na základě podrobně popsaných onemocnění, která ústav zevrubně popsal v předchozí části svého posudku) posoudit následky svého jednání ve vztahu k právním úkonům, které učinila “. Ústavem užitý obrat „ právní jednání, které učinila “ se vztahuje k charakteru listin a k časovému ukotvení posuzovaných okolností a v žádném případě samo o sobě nepředstavuje právní hodnocení toho, zda zůstavitelka byla či nebyla způsobilá k právním úkonům (jako tomu bylo ve výše označené věci, na níž je v dovolání odkazováno). Tentýž závěr lze vztáhnout i ke znaleckému posudku znalkyně MUDr. Červenkové Šefrnové, která se rovněž z hlediska odborného (medicínského) vyjadřovala k tomu, zda zůstavitelka byla schopna posoudit důsledky darovací smlouvy (uzavřené v bezprostřední časové souvislosti se závětí, o níž jde v tomto řízení). Není vadou řízení, pokud soud odborné závěry znalce promítne do vlastních právních závěrů, jestliže nemá o správnosti a úplnosti posudku ve světle ostatních provedených důkazů pochybnosti.
V soudní praxi není nijak neobvyklé, že jsou soudy konfrontovány se vzájemně protichůdnými znaleckými posudky. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky (či více posudků) s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého (jiného) znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (tedy prostřednictvím tzv. revizního znaleckého posudku). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019 a judikaturu v něm k těmto otázkám citovanou. V projednávané věci odvolací soud srozumitelně vyložil, proč ve svých závěrech upřednostnil revizní posudek (a jím revidovaný posudek MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové), který se opíral o objektivní výsledky CT vyšetření mozku zůstavitelky, opakované údaje o stavu její zmatenosti a o sdělení čerpaná od ošetřujícího lékaře (psychiatra) zůstavitelky F. Ostatně i dovolateli upřednostňovaný znalec prof. MUDr. Zdeněk Seidl, CSc., připouští, že zůstavitelka „určitým stupněm demence trpěla“. Je-li pak zdůrazňováno, že CT vyšetření nemůže bez dalšího potvrdit či vyvrátit projevy demence vyšetřovaného, pak výsledky tomografického vyšetření byly jen jedním z mnoha hledisek, k nimž ústavní znalecký posudek přihlížel. V tomto směru proto není možné přeceňovat ani závěry znalce MUDr. Dušana Spitzera, který – jak výstižně uvedl odvolací soud – závěry ústavního posudku Ústřední vojenské nemocnice nezpochybnil.
A konečně, pokud jde o tvrzení vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces (body 26 a 27 dovolání) lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (kdy je zřejmé, proč nevyvstala potřeba provádět další revizní znalecké zkoumání), dovolatelé nemohli být postupem soudů v dané věci zkráceni na svých právech chráněných Úmluvou či Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu