ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1669.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1669/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) R. K. b) R. K. , c) J. K. , d) A. J. , e) Ing. J. L. , f) FAETHON s.r.o. , IČO 60750871, se sídlem Brno, Hádecká 127/10, všech zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 29/8, proti žalovaným 1) MUDr. K. L. , IČO 65353544, se sídlem Brno, Kuklenská 31, zastoupené Mgr. Jakubem Uhrem, advokátem se sídlem Praha, U Hranic 3121/16, 2) Fakultní nemocnice Brno , IČO 65269705, se sídlem Brno, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Brno, Špitálka 434/23, za účasti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 2), o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 344/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 44 Co 484/2014-428, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhali náhrady škody vzniklé v souvislosti s úmrtím J. K., ke které měli žalobci a) až e) rodinný vztah a žalobkyně f) podnikatelský vztah. Žalovaní jim měli způsobit škodu tím, že poškozené J. K. neposkytli řádnou lékařskou péči, v důsledku čehož poškozená zemřela.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 16 C 344/2006-368, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným, vedlejšímu účastníkovi a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vyšel především ze závěrů revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, které konstatovaly, že poškozená byla žalovanými léčena způsobem odpovídajícím zjištěnému nálezu, z jejich strany se tak jednalo o postup lege artis. V řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a úmrtím poškozené. Vůči žalované 2) navíc bylo k námitce žalovaných konstatováno promlčení žalobního nároku. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl odůvodněn ustanovením §150 o. s. ř., přičemž soud prvního stupně důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů řízení úspěšným žalovaným spatřoval v úmrtí poškozené a nepřiměřené tvrdosti takového rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o povinnosti žalobců nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 115.869,60 Kč každému ze žalovaných a ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem tak, že žádný z nich nemá na náhrada nákladů odvolacího řízení právo. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně opírajících se o revizní znalecké posudky, dle kterých byl postup žalovaných lege artis. Zpřesnil právní kvalifikaci jednotlivých nároků na náhradu škody, včetně vymezení jednotlivých škod a počátků běhu promlčecích lhůt, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníků ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), od níž se nemínil odchýlit výjimečným použitím §150 o. s. ř. s ohledem na samotnou povahu odvolacího řízení ve spojení s tím, že již rozsudek soudu prvního stupně odstranil spor mezi stranami, žalobci postavili své odvolání především na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně opírajícími se o souladné závěry několika znaleckých ústavů a odhalujícími „vratkost“ uplatněných nároků z hlediska všech předpokladů náhrady škody, zejména protiprávnosti a kauzálního nexu (příčinné souvislosti), a s přihlédnutím k tomu, že posouzení případu nevyžadovalo ani potřebu nové interpretace tradičních norem občanského práva hmotného.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroků o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovanými) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť ve sporu je řešena právní otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení spatřují v tom, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z principu úspěchu účastníků ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř, ačkoliv správně měl aplikovat §150 o. s. ř., jelikož na straně žalobců je pro tento postup jednoznačně dán důvod hodný zvláštního zřetele v podobě úmrtí poškozené. Jsou přesvědčeni, že odvolání bylo podáno zcela důvodně, což obsáhle zdůvodňují rekapitulací soudního sporu a rozborem judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Vůči žalované 2) pak neměly být náklady řízení přiznány i z toho důvodu, že se jedná o subjekt hospodařící s majetkem státu, je státem řízen, navázán na státní rozpočet a má dostatečné vlastní kapacity k zastupování před soudy. Pokud se takový subjekt přesto nechá zastoupit advokátem, nejedná se o účelně vynaložené náklady řízení, jak konstatuje judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V tomto případě 2) žalovaná disponuje právním oddělením, které je specializované i na zastupování v řízení před soudy, a to i v případě, kdy je předmětem řízení náhrada škody. Dále namítali nehospodárnost odvolacího řízení, když k navýšení nákladů došlo i v důsledku nepřipravenosti odvolacího soudu na první jednání, které tak muselo být odročeno za účelem připojení trestního spisu, ačkoliv ten mohl být již připojen. Tyto okolnosti měl odvolací soud zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. V závěru dovolání byl podán návrh na odklad vykonatelnosti, jelikož je zde důvodná obava vzniku závažné újmy dovolatelům. Nad rámec dovolání pak namítají stylistickou výstřednost a nesrozumitelnost odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanými tak, že se žádnému z těchto účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává, nebo aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž podle §237 o. s. ř. není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť namítané otázky procesního práva odvolací soud posoudil v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Především je nutno zdůraznit, že jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Směřují-li námitky dovolatelů proti hospodárnosti odvolacího řízení, resp. vedení jednání u odvolacího soudu pověřeným členem senátu a stylistické nesrozumitelnosti odůvodnění rozsudku, není taková argumentace způsobilá založit přípustnost ani důvodnost dovolání a není předmětem dovolacího přezkumu.
Podle §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží rovněž k okolnostem, které vedly účastníky k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014).
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o. s. ř. má být, ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně, jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. citovaný rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §150 o. s. ř. pak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace §150 o. s. ř. mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v posuzované věci o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu účastníků ve věci, dostatečně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností se od uvedeného principu nemínil odchýlit výjimečným použitím §150 o. s. ř. (v daném případě především s ohledem na samotnou povahu odvolacího řízení ve spojení s tím, že žalobci postavili své odvolání především na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) a pohyboval se tak v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu a jeho závěry (byť formulované značně svérázným stylem) nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Námitka dovolatelů, že náklady řízení žalované 2) nejsou účelně vynaložené, je rovněž nedůvodná. Dovolatelům je nutno přisvědčit, že Nejvyšší soud se účelností vynaložených nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. na podkladě řady nálezů Ústavního soudu zabýval např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1485/14, 32 Cdo 3418/2011 a 28 Cdo 4297/2011, a to v tom smyslu, že pokud organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy, nelze považovat odměnu advokáta za účelně vynaložené náklady, jejichž náhradu by soud mohl uložit protistraně, nejde-li o spor natolik obtížný, specifický či dlouhotrvající, že by k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku řízení pro organizační složku státu, a ve svém důsledku i pro Českou republiku, bylo třeba, aby byla zastupována advokátem na základě plné moci, a nikoli příslušným odborným aparátem.
V daném případě však žalovaná 2) není organizační složkou státu, nýbrž subjektem se samostatnou právní subjektivitou. Jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž hlavním úkolem je poskytování zdravotnických služeb. Dovolací soud již judikoval, že je-li hlavním úkolem příspěvkové organizace poskytování zdravotnických služeb a není organizační složkou státu, která disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy, má právo nechat se v řízení zastoupit advokátem, přičemž je vynaložený náklad na odměnu advokáta nákladem účelným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3570/2013, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13646). Má-li takový subjekt zřízen právní odbor, neznamená to automaticky, že disponuje dostatečným materiálním a personálním zázemím, které by umožňovalo erudovaným způsobem vystupovat v tak specifických a náročných sporech, jakým je spor o náhradu škody za usmrcení. Odvolací soud tak i tuto právní otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, není v této souvislosti přiléhavý, neboť nálezem řešený případ je v mnoha ohledech odlišný od projednávané věci. Hlavním důvodem zrušení rozhodnutí obecných soudů citovaným nálezem byla okolnost, že se jednalo o spor o bagatelní částku (regulační poplatek), tedy nijak složitý ani skutkově ani právně, náhrada nákladů řízení téměř 10x převýšila žalovanou částku a celý spor vznikl zejména v důsledku necitlivého a nevstřícného přístupu žalující nemocnice, jež mohla vhodnou komunikací se stěžovatelem (žalovaným) odstranit oboustranné nedorozumění účastníků sporu o existenci či neexistenci stěžovatelovy hmotné nouze v době jeho hospitalizace, o což se ostatně ani nepokusila.
Ani případné navýšení nákladů řízení v důsledku nesoustředěného postupu soudu, na němž účastníci nenesou vinu, nemůže vést k odepření náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi a logicky musí jít k tíži účastníku neúspěšnému (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu