ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3418.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3418/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Sentinel s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27063224, zastoupené Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 727, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, o 185 713 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 1 Cmo 69/2007-98, takto:
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ústavní soud nálezem ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, zrušil výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2010, č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Lamberta Halíře, a to pro porušení práva žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve výroku I., jímž bylo dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 1 Cmo 69/2007-98, zamítnuto, zůstal označený rozsudek Nejvyššího soudu nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl stížností, kterou žalobkyně směřovala jen proti jeho nákladovému výroku [a dále proti nákladovým výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cm 7/2004-60, a uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze], napaden.
Ústavní soud, vycházeje z principů a úvah formulovaných ve svých rozhodnutích (srov. například jeho nálezy ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, ze dne 2. února 2010, sp. zn. IV. ÚS 2513/09, ze dne 2. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09), v nichž se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení za zastoupení státu advokátem, Nejvyššímu soudu vytkl, že se účelností nákladů na zastoupení státu advokátem vůbec nezabýval a rozhodl s odkazem na zásadu úspěchu podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ačkoli je stát k hájení svých práv vybaven příslušným odborným aparátem. Ústavní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky, že i když Nejvyšší soud nemohl v rámci dovolání přezkoumávat nákladový výrok soudů nižších stupňů, mohl a měl její předestřenou argumentaci, resp. samotné nálezy Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů státu na jeho zastoupení advokátem zohlednit při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení dovolacího. Poukázal na to, že v době rozhodování Nejvyššího soudu existovaly a byly uveřejněny již dva nálezy Ústavního soudu, jejichž ratio decidendi poukazovalo na nutnost zabývat se v každém jednotlivém případě otázkou, zda náklady státu na zastoupení advokátem byly nutné a zda byly tedy účelně vynaloženy. Uvedl, že je-li stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod uznat takto mu vzniklé náklady jako účelně vynaložené. Podle Ústavního soudu je třeba vždy podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu zvažovat, zda je příslušná organizační složka státu schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, v němž je na místě využít k efektivní obraně služeb zkušeného a odborně zaměřeného advokáta. Dostatečným kritériem pro zastoupení ministerstva advokátem však přitom nemůže být například bez dalšího, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost daného ministerstva. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka. Ústavní soud akcentoval, že kritériem „účelnosti“ není státu, jako každému účastníku řízení, upíráno právo zvolit si, zda se nechá zastoupit a kým, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Zastoupení státu advokátem při hájení zájmů státu by však mělo být krajním (podpůrným) řešením, které by mělo záviset na složitosti a specifičnosti problematiky. Podle Ústavního soudu nelze v této souvislosti přehlédnout, že po nabytí účinnosti zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, je v okruhu zákonem vymezených záležitostí povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který tak z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal, a že samotné ústřední orgány státní správy mají právní odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy.
Nejvyšší soud, vycházeje z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak – po zrušení nákladového výroku svého rozsudku ze dne 23. února 2010, č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, shora označeným nálezem Ústavního soudu – posuzoval, zda lze náklady žalované, které jí vznikly v důsledku jejího zastupování advokátem v dovolacím řízení, v němž měla plný úspěch, považovat za potřebné k účelnému bránění práva proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla.
Z obsahu spisu se podává, že v souzené věci se žalobkyně domáhala po žalované (a původně rovněž po České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR) náhrady škody, která dle žalobních tvrzení vznikla obchodní společnosti A. G. Service, s.r.o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 177, identifikační číslo osoby 47282550 v souvislosti s privatizací majetku státního podniku Kamenolom Dobkovičky. Žalovanou je Česká republika – Ministerstvo financí, přičemž tento ústřední orgán a organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízení před soudy. Podle názoru dovolacího soudu z povahy sporu, z obsahu spisu včetně vyjádření k dovolání a ani z jiných okolností nevyplývá, že šlo o spor natolik obtížný, specifický či dlouhotrvající, že by k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku dovolacího řízení pro organizační složku státu a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny její občany) bylo třeba, aby byla zastupována advokátem na základě plné moci, a nikoli příslušným odborným aparátem Ministerstva financí. Jestliže si žalovaná v předmětné věci advokáta pro zastupování v dovolacím řízení zvolila a využila svého práva účastníka nechat se zastupovat advokátem, který se k dovolání žalobkyně vyjádřil, čímž realizoval právo žalované zaujmout k němu své stanovisko, nejde podle dovolacího soudu v takovém případě považovat odměnu advokáta za účelně vynaložené náklady, jejichž náhradu by soud mohl uložit druhé účastnici sporu (žalobkyni) ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení tak Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. se závěrem, že žalované, byť měla plný úspěch ve věci, náhradu nákladů dovolacího řízení vůči žalobkyni nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu