ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2415.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2415/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) PharmDr. J. K., a b) PharmDr. J. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1703/2000, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2007, č. j. 44 Co 270/2004-272, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali na žalované zaplacení 3,234.700,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského úřadu H., (dále jen „stavební úřad“).
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č.j. 4 C 1703/2000-251, uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 3,234.700,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci požádali stavební úřad o vydání územního rozhodnutí a následně stavebního povolení pro stavbu lékárny v obci L. Stavební úřad obě tato rozhodnutí vydal, aniž proběhlo řádné územní a stavební řízení a aniž byly splněny další nezbytné předpoklady pro jejich vydání. Koncem roku 1999 se na již zkolaudované budově lékárny začaly objevovat trhliny ve zdech. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že příčinou vzniku škody na nemovitosti jsou nerovnoměrné poklesy podloží způsobené nevhodným umístněním stavby na poddolovaném území; v průběhu přípravy stavby a v územním i stavebním řízení totiž nebyl dodržen postup, který by eliminoval negativní vlivy poddolování. Stavební úřad se tak dopustil nesprávného úředního postupu, neboť neoznámil zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy (čímž porušil ustanovení §126 stavebního zákona ve znění do 25. 2. 1997), a dále při posuzování projektové dokumentace stavby nezajistil, aby při stavební činnosti byla respektována norma ČSN 730039 platná pro navrhování objektů na poddolovaném území. Škoda, která žalobcům vznikla, se skládá ze skutečné škody vzniklé porušením nemovitosti ve výši 317.100,- Kč a z nákladů na její uvedení do původního stavu, tj. nákladů na projekční práce ve výši 131.600,- Kč a stavebních nákladů ve výši 2,786.000,- Kč. Soud žalobě vyhověl, jelikož shledal příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti orgánem žalované a vznikem škody žalobcům.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č.j. 44 Co 270/2004-272, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům ohledně předpokladů odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Je-li stavebnímu úřadu vytýkáno pochybení při zvažování naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí (vady při zjišťování jeho podkladů, při jejich posuzování), které se projeví právě až v obsahu vydaného rozhodnutí, nelze uvažovat o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup stavebního úřadu, nýbrž o jeho odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí. Pro odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je přitom nezbytné, aby pravomocné, případně bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno [§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění do 14. 5. 1998 (dále „zákon č. 58/1969 Sb.“, případně jen „zákon“)]. V dané věci proto nelze uvažovat o odpovědnosti státu za pochybení stavebního úřadu, jehož se tento úřad dopustil v rámci stavebního řízení, aniž by výsledné stavební povolení bylo zrušeno. Podle odvolacího soudu navíc neexistuje příčinná souvislost mezi pochybením stavebního úřadu a vzniklou škodou. Za výlučnou příčinu vzniku škody odvolací soud pokládá nedostatečné zabezpečení štol po ukončení důlní činnosti, s níž předmětné stavební řízení nijak nesouvisí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaná.
Žalobci považují své dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatňují dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Žalobci předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nemůže jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. Stavební úřad se nedopustil pouze procesního pochybení, když ve stavebním řízení vydal stavební povolení přesto, že v místě, kde stojí dům žalobců, byla stavební uzávěra. Uplatnění závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97 je v posuzované věci nesprávné a v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně. Žalobci považují za nesprávné rovněž posouzení otázky příčinné souvislosti. Za situace, kdy důlní činnost na předmětném místě skončila již v roce 1912, nelze za hlavní příčinu vzniku škody považovat nedostatečné zabezpečení důlních štol po ukončení této činnosti. Odvolací soud při svých úvahách zcela pominul, případně bagatelizoval zjištění vyplývající z provedených důkazů, a sice že v daném místě byla vyhlášena stavební uzávěra, kterou byl stavební úřad při posuzování umístění stavby povinen respektovat (stanovisko bývalého Okresního úřadu H.) a že přímou příčinou vzniku škody jsou nerovnoměrné poklesy podlaží vlivem nevhodné lokalizace stavby na poddolovaném území (znalecký posudek Ing. D.). Žalobci dále odvolacímu soudu vytýkají, že napadený rozsudek nesplňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Uvedené rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není patrný „vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“. Vyslovené právní závěry jsou navíc v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, což představuje zásah do práv žalobců zakotvených v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z těchto důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalované dovolání žalobců není důvodné. Žalovaná polemizuje s dovolacími námitkami, které se týkají skutkových zjištění a provedených důkazů, a poukazuje na skutečnost, že odvolací soud svým rozhodnutím odstranil pochybení při právním posouzení věci soudem prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost žalovaná vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a rovněž z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., neboť soudy obou stupňů zaujaly „k otázce aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu rozdílný přístup“, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nákladový výrok nebyl řádně odůvodněn. Soud pouze formálně odkázal na ustanovení §150 o.s.ř., aniž by uvedl jakékoli skutkové zjištění, na jehož základě by bylo možné usuzovat, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci považují dovolání žalované za nepřípustné. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. totiž lze podat pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a nikoli proti výroku o nákladech řízení. Ztotožňují se s aplikací ustanovení §150 o.s.ř. v posuzované věci a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokáty ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné a že dovolání žalobců, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno či změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé při splnění dalších podmínek vyplývajících z tohoto ustanovení.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), byť je příslušný výrok začleněn do výrokové části rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku lze proto zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních §237 až §239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání žalované nevyplývá z ustanovení §237 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními §238, §238a či §239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Na základě dovolání žalobců se dovolací soud nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud správně rozlišil obě formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., nejedná se o postup, který by s jeho rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle §18 zákona), nýbrž jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle §4 zákona. Přitom nezbytnou podmínkou založení odpovědnosti podle tohoto ustanovení je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí NS, případně rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, nebo usnesení ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2182/2006).
V posuzované věci postup stavebního úřadu, který rozhodl o umístění stavby a následně také o povolení stavby, v obou případech bez dostatečně zjištěného stavu věci (jelikož v územním řízení nejednal se všemi dotčenými orgány státní správy a dokonce jim neoznámil zahájení stavebního řízení, což ovlivnilo zejména posouzení kvality zpracované projektové dokumentace stavby), představuje nedostatečné zjištění podkladů pro jeho rozhodnutí, které se projevilo právě až v rozhodnutí samotném. Uvedená pochybení stavebního úřadu proto nepředstavují jeho nesprávný úřední postup; mohla by zakládat jen nesprávnost (nezákonnost) vydaného rozhodnutí vyvolanou chybným (nedostatečným) posouzením předpokladů pro jeho vydání. Jelikož však rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno, odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nepřipadá v dané věci v úvahu.
Odvolací soud založil své měnící rozhodnutí současně na dvou na sobě nezávislých důvodech neopodstatněnosti uplatněného nároku; jednak v pochybení stavebního úřadu neshledal jeho nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona a rovněž nedovodil vztah příčinné souvislosti mezi postupem stavebního úřadu a vznikem škody žalobcům. Je-li totiž správný jeho závěr, že se o nesprávný úřední postup stavebního úřadu nejedná (sám o sobě postačující k zamítnutí žaloby), je již nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami zpochybňujícími závěr o nedostatku příčinné souvislosti, neboť tyto námitky nejsou způsobilé zvrátit jeho celkový závěr, že není dána odpovědnost žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 17).
Podstatou žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. je, že napadené rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, tzn. že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, Praha: C. H. Beck, 7. vydání, 2006, str. 1268).
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, aniž by opakoval, případně doplňoval dokazování a činil na základě takto (nově) provedených důkazů odlišná skutková zjištění (závěry). Své měnící rozhodnutí založil na odlišných právních závěrech, tj. odlišném právním posouzení převzatých skutkových závěrů, jež v odvolacím řízení nedoznaly žádné změny. Jestliže tedy odvolací soud neučinil jiné (odlišné) skutkové závěry než soud prvního stupně, nelze mu vytýkat, že by některé důkazy (případně z nich vyplývající zjištění) pominul či bagatelizoval. Z toho plyne, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Odvolací soud, byť to v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvádí, vyšel – jak již bylo uvedeno – ze skutkových zjištění (závěrů) soudu prvního stupně a na jejich základě dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí přitom jasně vyplývá, na základě jakých skutkových závěrů dospěl k těmto odlišným právním závěrům. Dovolací soud neshledal, že by vyslovené právní závěry byly „v extrémním nesouladu“ s (převzatými) skutkovými zjištěními; dovolatelé ostatně neuvádějí, mezi jakými skutkovými zjištěními (či jejich absencí) a jakými právními závěry tento nesoulad spatřují.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení, které jeho vydání předcházelo, trpělo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) či §229 odst. 3 o.s.ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž, je-li dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ani dovolání žalobců ani dovolání žalované nebylo vyhověno, a proto žádný z nich nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu