ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2798.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2798/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. Ř., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 1, proti žalované ČSOB pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB, IČ 45534306, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1485, o 570.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 22/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008, č.j. 30 Co 468/2007-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované pojišťovně zaplacení 570.000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojistné smlouvy, jíž bylo sjednáno havarijní pojištění a doplňkové pojištění pro případ odcizení osobního automobilu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č.j. 12 C 22/2005-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 570.000 Kč s 5,5 % úrokem ročně od 25. 9. 2005 do zaplacení, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 5,5 % ročně z částky 570.000 Kč od 1. 12. 2004 do 24. 9. 2005 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva mezi pojistníkem a žalovanou o pojištění motorových vozidel, kterou bylo sjednáno havarijní a doplňkové pojištění vozidla Mercedes E 300 ve vlastnictví žalobce, byla řádně a platně uzavřena, byť vozidlo nesplňovalo předepsané zabezpečení. Jelikož z odstavce 5 smluvních ujednání o doplňkovém pojištění MV 11 vychází povinnost pojistitele (tedy žalované) zkontrolovat zabezpečení, nelze tento nedostatek klást k tíži pojištěného.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2008, č.j. 30 Co 468/2007-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaná na základě osobní prohlídky vozidla toto vozidlo pojistila, přičemž stanovila, že vozidlo je zabezpečeno ve variantě C, pak pojištění platně vzniklo bez ohledu na to, zda tuto variantu zabezpečení splňovalo či nikoliv. Žalobce neporušil žádnou povinnost vyplývající mu z pojistné smlouvy, a jelikož druh zabezpečení stanovuje výlučně pojistitel sám, nepřichází v úvahu, aby pojistník uvedl žalovanou jako pojistitele “záměrně“ v omyl a aby tak pojistitel byl oprávněn krátit pojistné plnění podle čl. 8 bodu 12 Všeobecných pojistných podmínek pojistitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná spatřuje otázku zásadního právního významu v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, a to konkrétně se Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění vozidel MV 2002, Smluvními ujednáními k VPP MV 2002 a Předpisem zabezpečení proti odcizení v pojištění motorových vozidel. Namítá, že pokud vozidlo nemělo instalováno předepsané zabezpečení ke dni počátku pojištění, nesplňovalo podmínku pojištění pro případ odcizení a nemohlo proto dle názoru žalované dojít k platnému sjednání doplňkového pojištění MV 11. V případě, že by dle odvolacího soudu skutečně platně vzniklo doplňkové pojištění MV 11, musí nést pojistník srovnatelný díl spoluviny jako žalovaná na uvedení nesprávné informace o způsobu zabezpečení vozidla v pojistné smlouvě. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené usnesení bylo vydáno dne 8. 1. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným osobou s právnickým vzděláním, uvedenou v §21 o. s. ř. [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti usnesení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Otázka výkladu jednotlivých ustanovení uzavřené pojistné smlouvy včetně jejích příloh (všeobecných smluvních podmínek i standardizovaných smluvních ujednání) nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4489/2007).
Přípustnost dovolání nelze v dané věci založit ani výtkou nesprávného právního posouzení důsledků konkrétního smluvního ujednání (ustanovení pojistných podmínek žalované), opírající se o jedinečný skutkový základ věci, jehož právní posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, nebo ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak není přípustné a Nejvyššímu soudu nezbylo než je odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu