ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2934.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2934/2022-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. K. , zastoupená JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: statutární město Liberec , IČO 00262978, se sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupený Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 961.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 253/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 36 Co 239/2019-515, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, zamítl žalobu o zaplacení částky 961.200 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 1. 5. 2013 utrpěla újmu na zdraví po pádu do koryta řeky Nisy, k čemuž došlo v Liberci na rozhraní pozemků ve vlastnictví žalovaného a Povodí Labe, státního podniku, [původního žalovaného 2)] při chůzi po chodníku podél řeky v místě, kde chyběl jeden díl zábradlí. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci, neboť předchozí zamítavé rozhodnutí odvolací soud vůči původnímu žalovanému 2) potvrdil a vůči žalovanému zrušil se závazným právním názorem, že v projednávané věci je třeba posoudit otázku závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o komunikacích“). Okresní soud uzavřel, že zábradlí bylo zbudováno na místě bývalé skladovací haly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného a bylo zapuštěno do základové zdi původní budovy, proto je ve vlastnictví žalovaného, současně se stalo součástí místní komunikace v jeho vlastnictví dle §12 odst. 1 písm. d) zákona o komunikacích. Z toho důvodu se zabýval jeho odpovědností jak z titulu závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak za porušení generální prevenční povinnosti vlastníka zábradlí dle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Dospěl však k závěru, že v dané věci se nejednalo o závadu ve schůdnosti, již by nebylo možno předvídat. Zábradlí je výrazným a jasně viditelným prvkem, při běžném způsobu chůze nemá chodec potřebu se o zábradlí opírat a žalobkyně to ani netvrdila. Z okolností jejího pádu je zřejmé, že intenzita, s jakou se žalobkyně chtěla či potřebovala chytit, musela být mnohem vyšší a absence zábradlí vedla k pádu. Proto okresní soud uzavřel, že jde pouze k tíži žalobkyně, že se v okamžiku, kdy potřebovala natolik výraznou oporu, nevěnovala tomu, o co se opírá, a tedy neviděla viditelně chybějící díl zábradlí vyznačený výstražnou páskou. Ze stejného důvodu neshledal okresní soud ani odpovědnost podle občanského zákoníku, neboť podle §441 obč. zák. nese odpovědnost sama žalobkyně, která porušila vlastní generální prevenční povinnost předcházet vzniku škod a dostatečně se věnovat místu, o které se chtěla a potřebovala opřít. Zabezpečení chybějícího zábradlí výstražnou páskou podle §15 zákona o obecní policii považoval soud za dostatečné upozornění pro běžné chodce.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 36 Co 239/2019-298, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, tak, že nárok žalobkyně je co do základu nároku v celém rozsahu opodstatněn, a ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu v závěru o vlastnictví zábradlí žalovaným i závěru o součásti místní komunikace, avšak neztotožnil se s právním posouzením předvídatelnosti závady ve schůdnosti dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že se žalobkyně pohybovala podél zábradlí pomalu, lehce se jej přidržovala a dívala se po okolí, tedy jako normální občan, který jde centrem města. Chybějící díl zábradlí s páskami souvisle navazoval na zábradlí a nebyl z pohledu chodce zjevně viditelný, žalobkyně jej tedy nemohla předvídat. Odvolací soud zdůraznil, že v místě je koryto řeky natolik hluboké, že jakýkoli pád může být životu nebezpečný, a proto bylo potřeba místo zabezpečit pevnou zábranou a varováním před možným nebezpečím, takový požadavek nesplňovala pouhá instalace výstražných pásek místo zábradlí. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se již odvolací soud nezabýval odpovědností žalovaného podle občanského zákoníku.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 852/2020-346, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako důvodnou shledal námitku žalovaného, že v případě chodníku bezprostředně sousedícího se zábradlím, se nejednalo o místní komunikaci, neboť nebyl zařazen v systému místních komunikací. Za důvodnou pak v návaznosti na to shledal i námitku nesprávného právního posouzení zábradlí jako součásti chodníku (místní komunikace) a absence jeho části jako závady ve schůdnosti chodníku. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že zábradlí se nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem státu pro Povodí Labe a způsobem využití pozemku je koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Současně bylo zjištěno, že zábradlí bylo zbudováno v šedesátých letech minulého století po demolici původního objektu v majetku žalovaného jako zabezpečení řeky Nisy, nikoli v souvislosti s výstavbou chodníku či stezky. Závěr odvolacího soudu, že chybějící díl zábradlí představoval závadu ve schůdnosti místní komunikace dle §26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak není správný. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na závěru o odpovědnosti žalovaného za závadu ve schůdnosti podle zákona o komunikacích, na rozdíl od okresního soudu se nezabýval odpovědností za porušení prevenční povinnosti vlastníka v souvislosti s udržováním věcí ve stavu nepůsobícím škodu jiným podle občanského zákoníku. Nejvyšší soud proto uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení vypořádal s námitkou žalovaného stran otázky vlastnictví zábradlí a posouzení zábradlí jako součásti zbývající základové zdi demolované budovy v majetku žalovaného, a nikoli jako součásti pobřežní zdi, jež se na daném pozemku nachází. Odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se nijak nevypořádal s rozpory v dokazování, a přesto rozhodl bez nařízení jednání mezitímním rozsudkem o základu nároku, ačkoli se nezabýval všemi předpoklady odpovědnosti za škodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 36 Co 239/2019-515, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, tak, že nárok žalobkyně je co do základu nároku v celém rozsahu opodstatněn, co do výše plnění uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po zopakování dokazování dospěl k závěru, že zábradlí v daném místě vybudoval Městský národní výbor v Liberci a nikoli právní předchůdce Povodí Labe, s. p., kterým bylo Krajské vodohospodářské rozvojové a investiční středisko v Hradci Králové. Osazením do obrubníku pozbylo zábradlí samostatnosti a stalo se součástí jiné věci. Dále soud dospěl k závěru, že chodník byl ohraničen obrubníky, vytvořen ze štěrkopísku a následně na něj byl položen asfalt, má zřejmý začátek a konec, nešlo o pouhé přetvoření povrchu pozemku či úpravu přírodních materiálů, jedná se tedy o samostatnou věc, která nebyla součástí pozemku. Zároveň se svou povahou jednalo o účelovou komunikaci. Zábradlí bylo umístěno při výstavbě chodníku, osazení zábradlí bylo stanoveno jako podmínka v demoličním výměru předchozí stavby, neboť chodník byl zřízen až ke korytu řeky. O instalaci zábradlí a obrubníku rozhodl Městský národní výbor v Liberci a nikoli správce vodního toku. Před zahájením výstavby chodníku se na místě nacházela budova č. p. XY, jejíž základy byly položeny přímo v korytě řeky a tvořily opěrnou zeď pro pozemek p. č. XY, na němž budova stála. Po demolici budova právně zanikla jako celek, opěrná zeď byla nadezděna a na ni položeny žulové obrubníky a ukotveno zábradlí. Obrubníky nepředstavovaly výměnu kvádrů a opravu pobřežní zdi, ale novou výstavbu chodníku v místě, kde stála budova. Účelem zábradlí bylo zajištění bezpečnosti chodců. Zábradlí bylo primárně spojeno s užíváním chodníku, nikoli s užíváním koryta řeky. Společný účel chodníku a zábradlí vyplývá i z §2 odst. 1 zákona o komunikacích, podle kterého součástí komunikací jsou i pevná zařízení nutná pro zajištění jejich užívání a k jejich bezpečnosti. Sounáležitost zábradlí a obrubníků s chodníkem vyplývá i z obsahu smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a TSML (Technické služby města Liberec), když součástí údržby komunikací jsou i opravy zábradlí a obrubníků. Propojení zábradlí a chodníku je zřejmé i z toho, že bylo umístěno právě podél chodníku, nikoliv po celé délce koryta. Zábradlí bylo zakotveno do obrubníku, který současně plní funkci zákrytových hlav pobřežní zdi. Fyzickým oddělením zábradlí by sice chodník nezanikl, ale snížila by se kvalita jeho užívání, oproti tomu ve vztahu ke korytu řeky by se odstraněním zábradlí na užívání koryta řeky nic nezměnilo. Jelikož pro chodník jako účelovou komunikaci a samostatnou věc je právní režim oddělený od právního režimu pozemku, na kterém je položen, není pro rozhodnutí ve věci významné, kudy prochází hranice pozemků p. č. XY a p. č. XY ležících pod komunikací. Zábradlí tedy bylo součástí veřejné účelové komunikace (chodníku) ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný porušil svou povinnost chránit majetek a zájmy občanů, kterou mu ukládá §2 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Dále porušil i obecnou prevenční povinnost vyjádřenou v §415 obč. zák. Konečně je mu škoda přičitatelná podle §24 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda na zdraví v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze strany žalovaného, když příčinou vzniku škody byl závadný stav zábradlí na veřejné účelové komunikaci. Uvedeného protiprávního jednání se žalovaný dopustil přinejmenším z nevědomé nedbalosti, byly tedy splněny všechny předpoklady pro jeho povinnost nahradit škodu. Naopak u žalobkyně nebylo možné shledat spoluzavinění škody.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení (správně rozsudku) č. j. 25 Cdo 852/2020-346, jakož i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (tuto právní otázku však neformuluje ani blíže nespecifikuje onu odlišnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu). Namítá, že odvolací soud založil výrok svého rozsudku na nesprávném právním názoru, že: 1) soud může rozhodnout mezitímním rozsudkem podle §152 odst. 2 o. s. ř., aniž by byly posouzeny všechny otázky, které vyplývají z uplatňovaného nároku, 2) zábradlí umístěné na pobřežní zdi je podle §2 odst. 1 zákona o komunikacích součástí vedlejšího pozemku žalovaného, a to i přesto, že Nejvyšší soud vyslovil zcela opačný právní názor, 3) žalovaný jako obec má podle §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, zákonnou povinnost zakročit vždy tam, kde hrozí nebezpečí vzniku škody, 4) povinnosti podle §9 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, se vztahují i na veřejnou účelovou komunikaci. K první námitce dále uvádí, že odvolací soud sice formálně některé tyto otázky postihuje, ale řádné dokazování potřebných skutečností učiněno nebylo. Pochybnosti a rozpory přetrvaly zejména ohledně nehodového děje, který odvolací soud bez potřebného dokazování posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Přitom takové odstranění rozporů požadoval i Nejvyšší soud. Uvádí, že odvolací soud vyslovil tento názor navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv neprovedl žádné nové důkazy. Vytvořil tak zcela unikátní konstrukci chodníku jako samostatné věci, údajně zcela nezávislé na pozemku, na němž stojí, přičemž tento chodník považoval za veřejnou účelovou komunikaci a zábradlí připevněné ve zdi na vedlejším pozemku jiného vlastníka za nedílnou součást tohoto chodníku. Takový přístup je v rozporu s §120 obč. zák., tak i §506 odst. 1 o. z. a rovněž s §12 odst. 1 zákona o komunikacích. Dále namítá, že podle názoru odvolacího soudu, pokud žalovaný vždy a všude nezakročí a někde někomu v katastru obce v důsledku toho vznikne škoda, mají jít případné následky k jeho tíži. Konečně uvádí, že vyhláška účelové komunikace do definice komunikace nezahrnuje. Odvolací soud tak nesprávně vztáhl povinnosti aplikovatelné na místní a vyšší komunikace na účelové komunikace. V návaznosti na to se snaží aplikovat i smluvní ujednání mezi žalovaným a Technickými službami města Liberce. Žalovaný dále vytkl odvolacímu soudu svévoli při zjišťování skutkového stavu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a s ohledem na nedodržení závazného právního názoru přikázal věc jinému krajskému soudu.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje s dovoláním podaným žalovaným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odst. 1).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Dovolací námitka, že řešená právní otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání; postrádá-li dovolání tuto náležitost, dovolací soud je odmítne (srov. citované rozhodnutí č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelův odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a neúplná citace jeho textu ke splnění požadavku na náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje. Polemika s právním posouzením věci je splněním požadavku uvést dovolací důvod, nikoli požadavku uvést předpoklady přípustnosti.
I kdyby Nejvyšší soud postupoval maximálně vstřícně a považoval dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) v reprodukční části označené body 1) až 4) za právní otázky zakládající přípustnost dovolání, nelze v převážné míře považovat uvedený zákonný požadavek za splněný. Jednak tyto „otázky“ nejsou propojeny s některou z variant uvedených v §237 o. s. ř., jednak není uvedena konkrétní judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popřípadě kterou by měl dovolací soud změnit.
V celém dovolání je zmíněn pouze v této věci dříve vydaný zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 852/2020, a je namítáno, že odvolací soud nerespektoval v tomto rozsudku vyslovený závazný právní názor. Přípustnost dovolání, o němž bylo citovaným rozsudkem dovolacího soudu rozhodnuto, však byla shledána pro posouzení dvou právních otázek: 1) zda je komunikace, na níž došlo ke škodní události, místní komunikací a 2) zda byla škodní událost vyvolána závadou ve schůdnosti komunikace. Na obě tyto otázky odpověděl Nejvyšší soud záporně a v nyní napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto závěru neodchýlil. Již proto nemůže být uvedenými námitkami přípustnost dovolání založena. Částečný odklon od závěrů dovolacího soudu (jež nebyly nosnými důvody kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) odůvodnil odvolací soud částečně odlišnými skutkovými zjištěními učiněnými na základě dokazování provedeného odvolacím soudem, což je v souladu s právním názorem vysloveným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004.
Kromě toho na „otázce“ č. 1) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (odvolací soud nevyslovil právní názor, že mezitímním rozsudkem lze rozhodnout, aniž byly posouzeny všechny otázky, které vyplývají z uplatněného nároku).
V „otázce“ č. 2 dovolatel jednak zkresluje závěry odvolacího soudu, pokud jeho nesprávný právní názor měl spočívat v tom, že zábradlí umístěné na pobřežní zdi je dle §2 odst. 1 zákona o komunikacích součástí vedlejšího pozemku žalovaného, jednak (s odkazem na blíže neurčenou judikaturu) polemizuje s údajně „unikátní interpretační konstrukcí chodníku jako samostatné věci, údajně nezávislé na pozemku, na němž stojí“, ačkoli takový výklad není v rozporu se zněním §120 obč. zák. a jeho výkladem v judikatuře. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud uzavřel, že chodník je samostatnou věcí. Z dokazování vyplynulo, že chodník byl ohraničen, vytvořen ze štěrkopísku a následně na něj položen asfalt, má zřejmý začátek i konec, a nejedná se o pouhé přetvoření povrchu pozemku či úpravu přírodních materiálů. Jednalo se tedy o obdobnou situaci jako v případě, kterým se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18, kde právě dospěl k závěru, že chodník je samostatnou věcí. Judikatura dovolacího soud nadto zdůrazňuje, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci, jež dovolací soud může zpochybnit jen tehdy, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 10/2000, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). V dané věci dovolací soud neshledal řešení této otázky odvolacím soudem ani nepřiměřené ani nedostatečně odůvodněné.
„Otázka“ č. 3 se upíná k podpůrné argumentaci porušení povinností dle zákona o obcích a nejsou-li úspěšně zpochybněny další důvody, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není taková argumentace způsobilá založit přípustnost dovolání. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku (zamítnutí žaloby nebo vyhovění žalobě), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, č. 27/2001 Sb. rozh. obč., ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 21. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022).
„Otázka“ č. 4 podsouvá odvolacímu soudu vztažení povinností dle §9 vyhlášky č. 104/1997 Sb. na veřejnou účelovou komunikaci, ač ve skutečnosti v uvedeném ustanovení nejde o ukládání povinností a bylo odvolacím soudem použito pouze podpůrně v rámci úvah o tom, součástí které nemovitosti je dotčené zábradlí.
Tvrzení dovolatele, že skutková zjištění jsou nesprávná či neúplná přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k přezkumu správnosti právních závěrů odvolacího soudu a tomu také odpovídá jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13,), se v posuzovaném případě nejedná, neboť dovolací soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli.
Procesní vady mohou být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, jsou-li provázány s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu