ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3010.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3010/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o 289.751,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 15/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2006, č. j. 26 Co 556/2005-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.282,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 289.751,40 Kč, způsobené tím, že žalovaný se svým synem při opravě žalobcova vozidla Ford zapomněl v agregátech vozidla nástrčný klíč č. 10, který se později uvolnil, způsobil prasknutí převodové skříně a obroušení měniče, a tím i nepojízdnost vozidla. Tato porucha se stala žalobci v R. během cesty na dovolenou do Ř. a musel vynaložit prostředky na odtah nepojízdného vozidla do Č. r., zaplatit práci rumunského mechanika, náklady na ubytování v R., náklady na tlumočníka, telefonické hovory, dálniční poplatky v M., odtah a odvoz lodi, opravu předmětného vozidla a půjčovné za jiné vozidlo, se kterým pokračoval v cestě na dovolenou, jakož i půjčovné za užívání jiného vozidla po dobu opravy.
Okresní soud v Trutnově mezitímním rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, č. j. 9 C 15/2001-91, rozhodl, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán a žalovaní (otec a syn) odpovídají za škodu společně a nerozdílně. Vycházel ze zjištění, že v létě 1999 dal žalobce žalovaným do opravy vozidlo Ford, jehož je od 3. 3. 1999 vlastníkem, k odstranění závady. Bezprostředně po provedení opravy odjel žalobce s vozidlem na dovolenou do Ř., v R. se na vozidle objevila závada, která způsobila jeho nepojízdnost. Syn žalovaného na žádost žalobce odtáhl vozidlo do Č. r. a demontoval díly, na kterých se závada projevila. Znaleckým ohledáním, které objednal žalovaný, se zjistilo, že závadu způsobil nástrčný klíč č. 10 zapomenutý v agregátech vozidla při předchozí opravě. Vzhledem k tomu, že nebylo vydáno písemné potvrzení objednávky zakázky a oba (žalovaný i jeho syn) se jmenují stejně a oba se na opravě automobilu podíleli, dospěl soud k závěru, že nelze jednoznačně zjistit, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo při první opravě vozidla, a dovodil proto podle ust. §438 odst. 1 obč. zák., že za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením jejich povinnosti podle §633 obč. zák. (provést dílo – opravu vozidla – řádně), odpovídají oba společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, č. j. 26 Co 254/2002-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a synem žalovaného jej změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud shledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že pominul skutečnosti, které umožňují jednoznačný závěr, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo při první opravě vozu. Z obsahu listinných důkazů dovodil, že i původní smlouva o opravě vozu byla uzavřena žalovaným, a na jeho odpovědnost jako zhotovitele díla nemá vliv, zda jeho provedením pověřil třetí osobu (§633 odst. 2 obč. zák.), tedy ta okolnost, že opravu provedl syn žalovaného.
Dovolání, které proti tomuto rozsudku podal žalovaný, Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 745/2003, odmítl.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 4. 2005, č. j. 9 C 15/2001-259, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2005, č. j. 9 C 15/2001-271, po připuštění změny žaloby a zastavení řízení co do částky 605,70 Kč s příslušenstvím z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 189.770,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8. 2000 do zaplacení, co do částky 99.377,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na to, že mezitímním rozsudkem bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, která žalobci vznikla v souvislosti s vadnou opravou jeho automobilu v provozovně žalovaného, je co do základu dán, soud se zabýval pouze otázkou výše škody. Nejprve rozhodl o připuštění změny žaloby, neboť žalobce v průběhu řízení nově upravil nároky uplatněné v souvislosti se způsobem opravy prasklé převodové skříně. Předmětem sporu zůstalo 15 dílčích nároků na náhradu škody v celkové výši 289.147,70 Kč. Soud dospěl k závěru, že všechny nároky byly uplatněny důvodně, avšak v plné výši přiznal jen náhradu nákladů vynaložených na odtah nepojízdného vozidla žalobce z R. do Č. r., v souvislosti s odtahem lodi v Ř. ze zimoviště na moře a zpět přiznal náhradu pouze ve výši 200,- DM a částečně vyhověl požadavku na náhradu částek uhrazených za zapůjčení jiného automobilu na dovolenou a po návratu z dovolené do ČR po dobu, než žalovaný zprovoznil poškozené vozidlo. Přiznal rovněž náhradu částek uhrazených za náhradní díly, které pořídil zbytečně, částku potřebnou na uvedení vozidla do původního stavu nepřiznal, neboť oprava nebyla vůbec provedena; dospěl k závěru, že újmu představuje snížení obecné ceny vozidla, tedy rozdíl obecné ceny vozu v r. 1999 před nehodou a poté s opravenou převodovkou. Konečně byla žalobci přiznána i částka vynaložená na opatření znaleckého posudku před zahájením řízení a výdaje v souvislosti se zajištěním odtahu vozidla z R.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2006, č. j. 26 Co 556/2005-312, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování výslechem znalce vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Nepřisvědčil však jeho názoru, že došlo ke změně skutkových tvrzení ze strany žalobce, která by si vyžádala rozhodnutí o připuštění změny žaloby, neboť z podání žalobce se žádná změna skutkových tvrzení nepodává. Označení způsobu kvantifikace škody není totiž povinností žalobce a soud nebyl ani vázán jeho návrhy, neboť otázka, zda bude přiznána náhrada ve výši potřebné budoucí opravy nebo náhrada za znehodnocení vozidla, je právním posouzením, jež náleží soudu. Navíc žalobce již v podání ze dne 27. 4. 2001, jehož obsah ve svém závěrečném návrhu pouze zopakoval, předestřel skutkové okolnosti znehodnocení vozidla, a tudíž není případná námitka žalovaného, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody se stavěla až v dubnu 2005.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení (ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002, otázku promlčení nároku žalobce pod bodem 14 žaloby ve výši 174.600,- Kč, když je nesprávný rovněž názor, že v tomto bodě nedošlo ke změně uplatněného nároku na náhradu škody. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že žalobci vznikla škoda 107.700,- Kč, poukazuje na to, že žalovaný (resp. jeho syn) uvedl poškozenou převodovku do původního stavu, takže žalobci ani žádná škoda nevznikla, a nesouhlasí s tím, že případné zjištění o havárii vozidla v minulosti by nemělo vliv na ocenění toho, o kolik se hodnota vozidla snížila. Za zásadně právně významnou označuje dále otázku, „zda má žalobce nárok na náhradu za úplatné zapůjčení cizího motorového vozidla po dobu do opravy poškozeného vozu za situace, kdy žalobce sám vlastní několik jiných motorových vozidel, a za situace, kdy žalobce odmítne urychlené odstranění vady a v důsledku dlouhé nepřítomnosti žalobce, který trvá na osobní přítomnosti u opravy, je oprava vady uskutečněna“. Trvá na tom, že nárok na náhradu škody způsobené snížením ceny vozidla (pod bodem 14 žaloby) je promlčen a rovněž je promlčen nárok na zaplacení částky 174.600,- Kč, když až v rámci závěrečné řeči dne 5. 4. 2005 byl uplatněn nárok na náhradu škody způsobené snížením ceny vozidla v důsledku poškození převodovky. Uvádí, že původně uplatněný nárok na zaplacení částky potřebné k uvedení vozidla do původního stavu (tj. přiznání nákladů v budoucnu provedené opravy), je zcela jiným nárokem než nárok na náhradu škody spočívající ve snížení ceny vozidla (v důsledku poškození převodovky), a proto uplatnění prvního nároku u soudu nemělo vliv na běh promlčecí lhůty u druhého nároku, která marně uplynula. Namítá, že soudy nezadaly vypracování znaleckého posudku ke zjištění, zda bylo vozidlo havarováno, takže nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a má to za následek vadu rozhodnutí. V neposlední řadě polemizuje se závěry soudu ohledně nákladů na opatření náhradních automobilů za situace, kdy žalobce a osoby mu blízké vlastnili v té době několik automobilů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, v němž uvádí, že již v podání ze dne 27. 4. 2001 uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé znehodnocením jeho vozidla, a proto tento dílčí nárok ve výši 174.600,- Kč, jenž byl soudem přiznán v rozsahu 107.700,- Kč, nemůže být s ohledem na běh promlčecích lhůt promlčen. Nespokojenost žalovaného s tím, jak prvoinstanční soud i odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům na základě toho dospěly, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Především je třeba říci, že v řízení, jež následuje po vydání mezitímního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku, příp. nároků, soud zkoumá již jen výši plnění, neboť mezitímním rozsudkem je rozhodnuto o všech otázkách, týkající se existence nároku, včetně otázky jeho promlčení. To samozřejmě platí jen tehdy, rozhoduje-li soud v konečném rozhodnutí o těch nárocích, na něž se vztahuje mezitímní rozsudek. Znamená to, že při uplatnění nového nároku se účinky mezitímního rozhodnutí na něj nevztahují.
V žalobě podané u soudu dne 6. 12. 2000 se žalobce mimo jiné domáhal zaplacení částky 174.600,- Kč na předpokládané náklady potřebné k uvedení poškozeného vozidla do původního stavu (bod 14 žaloby) a rozhodnutím soudů obou stupňů mu byla přiznána náhrada škody, způsobená znehodnocením vozidla. Jde o nárok na náhradu škody způsobené na věci. Je třeba zdůraznit, že majetková újma vzniká vlastníku již samotným poškozením, ztrátou či zničením věci. Výše škody pak představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, a to bez ohledu na to, zda finanční prostředky na opravu věci byly skutečně vynaloženy či nikoliv a zda poškozená věc byla opravena či nikoliv. Jde pouze o jeden ze způsobů stanovení výše náhrady škody; dalším možným a frekventovaným způsobem stanovení výše náhrady za poškození věci je zjištění hodnoty poškozené věci v porovnání s její hodnotou před poškozením. Jiný způsob stanovení výše náhrady není uplatněním jiného, skutkově odlišného nároku, nýbrž jde stále o – po skutkové stránce identický - nárok na náhradu za poškození věci. Vyslovený právní názor odvolacího soudu v tomto směru nepředstavuje proto otázku, jež by byla zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li žalovaný v dovolání, že nebyly provedeny další navržené důkazy a vyžádán znalecký posudek, že oprava převodovky byla žalovaným řádně zajištěna, zpochybňuje-li listinné důkazy a výpovědi svědků, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tyto námitky nejsou otázkou aplikace práva, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. To platí i o dalších námitkách žalovaného ohledně zjišťování skutkového stavu. Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). Stejně tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem vytýkaná vada řízení, která je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 4. 7. 2006/, a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 20. 10. 2006), v částce 300,- Kč. Výsledná částka 7.800,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 9.282,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu