ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3074.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3074/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. V. B. a b) V. B. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému městu Klatovy , se sídlem úřadu v Klatovech, nám. Míru 62, zastoupenému JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 278/2001, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2009, č. j. 10 Co 260/2009-699, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2009, č. j. 10 Co 260/2009-699, s výjimkou výroku II., jímž byla žaloba částečně zamítnuta, a výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu k původně druhému žalovanému, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
Odůvodnění:
Poté, co dva předchozí rozsudky Okresního soudu v Klatovech, jimiž byla žaloba zamítnuta, byly odvolacím soudem zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, okresní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 8 C 278/2001-626, zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 1.364.250,- Kč s úroky prodlení a na náhradu ušlého zisku za období od 11. 5.1999 do 17. 7. 2002 v celkové částce 94.866,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 821.952,- Kč s úroky z prodlení řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že výzvou ze dne 11. 6. 1991 žalobci jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzvali právního předchůdce žalovaného k vydání domu čp. se stavební parcelou č. v k. ú. Klatovy. Povinnost vydat tyto nemovitosti byla právnímu předchůdci žalovaného uložena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 1998, č. j. 9 C 35/1998-123, který nabyl právní moci dne 22. 2. 1999. Dne 10. 5. 1999 byla uzavřena dohoda o vydání věci, právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 11. 5. 1999. V nočních hodinách dne 11. 7. 1999 došlo k sesutí zadní části uvedeného domu, tzv. přístavku, z něhož zůstala zachována pouze štítová zeď. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný porušil §9 zákona č. 87/1991 Sb. a odpovídá za škodu, dovodil, že okamžikem, kdy je věc vydána a vlastnictví k nemovitosti přešlo na restituenty, splnila povinná osoba svou povinnost. Ke zřícení přístavku došlo v době, kdy vlastníky byli žalobci, takže je stíhá riziko nahodilé zkázy a zhoršení věci bez ohledu na to, zda byla nemovitost fyzicky předána. Podle znaleckého posudku ing. H., výše nákladů na uvedení domu do stavu ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci činí 932.360,- Kč, tento nárok však není důvodný a ani další požadované náhrady za přípravné práce, projektovou dokumentaci, na stavební dozor apod. neshledal soud důvodnými, a to i vzhledem k tomu, že žalobci již nemovitost prodali, tyto náklady nevynaložili, a důvodný není ani nárok na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitosti s ohledem na její stav a též proto, že žalobci neměli zajištěny předpoklady pro provozování výnosové činnosti v předmětných prostorách. Soud poukázal též na závěry znaleckého posudku, že tržní cena nemovitosti, kterou žalobci prodali za 2.000.000,- Kč, by bez poškození, k němuž došlo, byla o 400.000,- Kč vyšší.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 10 Co 260/2009-699, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům částku 932.360,- Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, po částečném zopakování důkazů dovodil, že nejpravděpodobnější příčinou zřícení přístavku bylo promočení základové desky v místě dešťového svodu zatékáním z proděravělé nebo poškozené roury svodu, proces započal již dříve, cca v roce 1975, časem se však chátrání stavby zrychluje a nejintenzivnější bylo v posledních deseti letech. Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák. a uzavřel, že žalovaný porušil svou povinnost pečovat o nemovitost s péčí řádného hospodáře, kterou mu ukládá §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a byl povinen nemovitost udržovat ve stavu, v jakém byla v době podání výzvy, měl provést nezbytné udržovací práce, aby byl stav nemovitosti zajištěn a nedocházelo k jejímu chátrání, avšak o nemovitost nebylo vůbec pečováno, nebyla prováděna žádná zajišťovací údržba. Vzhledem k tomu, že výše škody má vyjadřovat náklady na obnovení původního stavu, soud přiznal žalobcům náhradu škody ve výši 932.360,- Kč, odpovídající nákladům na znovupostavení zřícené části nemovitosti. S ohledem na to, že k opravě nemovitosti nedošlo, a s použitím moderačního práva podle §450 obč. zák. soud další požadované částky žalobcům nepřiznal. Ušlý zisk z pronájmu nemovitosti nebyl prokázán, byty v domě nebyly dlouhodobě pronajímány, dle znaleckého posudku byly na hranici pronajímatelnosti, stav nemovitosti byl velmi neuspokojivý a možnost pronajímání nereálná.
Proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku a výrokům o nákladech řízení podal žalovaný dovolání. Uvádí, že až na jaře roku 1998 se z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 44/97, dozvěděl, že žalobci jsou osobami oprávněnými, a namítá, že až od této doby jej stíhala povinnost nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře, dříve o této povinnosti nevěděl ani vědět nemohl, když zde byla pravomocná rozhodnutí soudů o tom, že žalobci nejsou osobami oprávněnými. Poukazuje na to, že žalobci se rozhodli pro převzetí nemovitosti, i když na stavu domu v roce 1991, 1994 i 1999 bylo stále stejně zřejmé, že se nejedná o funkční objekt, hodnotu měla pouze poloha pozemku v historické části města, a právě o tu žalobci stáli. Už v roce 1975 se projevovala na přístavbě změna konzistence základové půdy, v roce 1980 devastace přístavku začala a v roce 1990 na ni dokonce upozorňovala zpráva krajského střediska památkové péče. Impulzem k sesutí přístavku byly zemní práce prováděné před domem těžkou mechanizací. Uvádí, že na opravu neměl prostředky, připravoval její prodej a objekt od doby vydání už má třetího vlastníka. Žalobci za celou dobu svého vlastnictví k renovaci nepřistoupili a v průběhu tohoto řízení pouze dokazují, kolik je tato renovace bude stát. Rozhodli se pro fyzické převzetí nemovitosti, a to i za situace, která je zpětně dobře dokumentovatelná, na fotografiích zadního traktu z poloviny osmdesátých let jsou patrné tři podstatné trhliny zdiva, přičemž podle znalce ing. Kuželky nejméně jedna z nich svědčí o špatné vazbě zdiva; již v té době klesaly základy přístavku a rozbředaly se v nevhodné půdě pod ním, přístavek byl vybudován z nevhodného materiálu a v době podání výzvy k vydání již nebyl pronajímatelný. Žalobci tento stav viděli, přesto se rozhodli k převzetí domu a museli počítat s tím, že přístavek odstraní nebo opraví. Dva měsíce poté, co se žalobci stali jeho vlastníky, se přístavek zřítil a této situace žalobci využili k tomu, aby přenesli odpovědnost na žalovaného; ve skutečnosti žádné finanční náklady neměli – dům prodali za cenu, která nebyla ovlivněna sesutím stavebně a funkčně nepodstatného dvorního přístavku. Žalovaný namítá, že žalobcům žádná škoda nevznikla, a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu s výjimkou vyhovujícího výroku z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za hlavní příčinu sesutí přístavku považují nečinnost žalovaného, který o nemovitost nepečoval, ačkoli tato jeho povinnost vyplývá z §9 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci citují judikaturu Nejvyššího soudu k otázce výše škody a namítají, že odvolací soud tuto otázku neposoudil správně, neboť výše škody má vyjadřovat náklady na obnovení původního stavu a není závislá na tom, jak poškozený s věcí následně naložil, zda věc nechal opravit či nikoliv. Namítají, že zaplacení projektové dokumentace, případného stavebního dozoru a částky za pronájem parkoviště pro přístup k nemovitosti po dobu oprav, je rovněž skutečnou škodou, kterou utrpěli, a poukazují na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 18/01 a II. ÚS 2221/08, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, a dovozují, že soud jim měl tyto nároky přiznat, neboť vynaložení těchto nákladů je nezbytné k uvedení věci do původního stavu. Zdůvodňují potřebnost jednotlivých položek nákladů na vypracování projektové dokumentace, na stavební dozor, na nájemné za užívání přístupové cesty ke staveništi a namítají, že nelze snížit náhradu škody podle §450 obč. zák. s odůvodněním, že nedošlo k opravě poškozené nemovitosti, a tato argumentace je protiústavní. Odvolací soud je s aplikací §450 obč. zák. předem neseznámil a neumožnil jim, aby k němu zaujali svá stanoviska, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zasáhl do práva žalobců na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně ušlého zisku z pronájmu. Namítají, že soud nesprávně vycházel ze stavu nemovitosti v době vydání domu, kdy byla nemovitost již více než 8 let bez jakékoli údržby, avšak ještě koncem 80. let byla nemovitost pronajímána. Bylo prokázáno, že dům byl až do zřícení zadní části částečně způsobilý k pronajmutí. Poukazují na to, že k fyzickému a protokolárnímu předání nemovitosti došlo až dne 4. 2. 2002. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že náklady na projektovou dokumentaci nesouvisí se zřícením přístavku, neboť s ohledem na havarijní stav nemovitosti by bylo nutné tyto náklady vynaložit v každém případě, přístavek byl totiž ve stavu, který nedovoloval do něho ani vstoupit, natož jej obývat. Náklady na stavební dozor nejsou nezbytné a účelné a vlastníci by je museli vynaložit, pokud by se stavebně s přístavkem něco činilo, bez ohledu na to, zda se přístavek zřítil. Nájemné za užívání přístupové cesty žalobci nehradili a jejich požadavky jsou celkově založeny na hypotetických tvrzeních o jakékoli možné škodě. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokáty, dospěl k závěru, že dovolání žalovaného, jež směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání žalobců se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný v dovolání namítá, že povinnost nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. mu vznikla až v r. 1998, neboť dříve o této povinnosti nevěděl a ani vědět nemohl. K tomu je třeba uvést, že porušení povinnosti je objektivní okolností, nezávislou na vědomosti tzv. škůdce. Jednání v rozporu s povinnostmi uloženými zákonem je protiprávní bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost). Zavinění má význam nikoliv z hlediska samotného založení odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., ale jen z hlediska možnosti vyvinění ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák., neboť obecná odpovědnost za škodu je založena na presumovaném zavinění, a to ve formě nevědomé nedbalosti, jež je definována jako stav, kdy škůdce nevěděl, že svým jednáním škodu způsobit může, ačkoli vzhledem k tehdejším konkrétním okolnostem měl a mohl předvídat, že jednáním v rozporu s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. působí škodu. Otázka existence či neexistence nevědomé nedbalosti má význam z hlediska vyvinění, příp. částečného vyvinění žalovaného, a tedy pro aplikaci §420 odst. 3 obč. zák., kterou však odvolací soud při úvaze o rozsahu odpovědnosti žalovaného vůbec nezvažoval.
Pokud jde o porušení povinnosti žalovaného jakožto osoby povinné, je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že zákon č. 87/1991 Sb. (§9 odst. 2) nevylučuje nárok oprávněných osob na náhradu škody způsobené porušením povinností, jež jsou povinné osobě uloženy v §9 odst. 1 zákona, mezi něž patří i povinnost nakládat s věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1438/96). Zcela správně odvolací soud s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1677/98) konstatoval, že oprávněná osoba nemá právo domáhat se uvedení vydávané věci do stavu, v jakém byla v době podání výzvy k vydání věci. Avšak od znehodnocení věci samotným plynutím času, běžným opotřebením a amortizací je třeba odlišovat stav, kdy nadměrné znehodnocení věci nad obvyklou míru bylo způsobeno zanedbáním nezbytných zajišťovacích a udržovacích prací, jež byly naléhavě třeba k odstranění příčiny nadměrného chátrání či alespoň ke zmírnění jeho postupu, jak tomu bylo v daném případě, kdy hlavní příčinou poškození nemovitosti bylo dlouhodobé zatékání dešťové vody v místě svodu, která podmáčela základy a nakonec vedla i k sesutí její části.
Vlastník věci má nárok na náhradu za její poškození bez ohledu na to, jak s poškozenou věcí následně naložil – v každém případě již samotným poškozením se jeho majetkový stav snížil. Ačkoliv odvolací soud správně odkázal na ustanovení §443 obč. zák., podle nějž při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození, způsob, jakým dospěl ke zjištění výše škody, tomuto ustanovení neodpovídá.
Skutečnou škodou na věci, za niž odpovídá tzv. škůdce, je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jeho jednání (konáním či opomenutím) oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci; buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, anebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, přičemž při určení rozsahu náhrady škody není soud vázán způsobem, jaký žalobce navrhuje ke stanovení její výše, a není ani podstatné, zda věc skutečně opravil či nikoliv.
Odvolací soud při stanovení výše škody zvažoval náklady na znovupostavení zřícené části stavby s dalšími s tím souvisejícími úpravami její hlavní části a vycházel z vyčíslení výše nákladů na opravu, z ceny domu před opravou a z ceny domu po opravě podle znaleckého posudku znalce ing. H. Hodnota věci před opravou a její hodnota po opravě však nejsou rozhodujícími veličinami pro zjištění výše škody a od toho se odvíjející výše náhrady za ni. Výše náhrady za škodu způsobenou na věci se odvíjí buď od nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením s tím, že dochází-li provedenou opravou ke zhodnocení věci, náhrada se o toto zhodnocení snižuje, nebo se vychází z porovnání, oč se poškozením věci snížil majetkový stav poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, tedy z obecné ceny věci před a po poškození, což je vhodným způsobem určení výše náhrady zejména v situaci, kdy obnovení původního stavu opravou věci není dost dobře možné.
Nehledě k tomu, že zřícení přístavku bylo výsledkem dlouhodobého působení i jiných (dalších) vlivů a došlo k němu v době, kdy vlastníkem nemovitosti byli žalobci a žalovaný již žádné povinnosti péče o stav nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. neměl, znovupostavení přístavku by znamenalo vytvoření nově vybudované stavby, nikoliv návrat nemovitosti do původního stavu, v jakém byla v devadesátých letech minulého století. Náhrada ve výši uvažované odvolacím soudem spíše odpovídá nákladům na uvedení objektu do stavu nepoškozeného, nikoliv do stavu původního. Zásadně platí, že náhrada nákladů na odstranění poškození způsobeného škůdcem náleží vlastníkovi věci, který opravu skutečně provedl, popř. ji reálně provést může. V daném případě je však zřejmé, že tomu tak není, žalobci již nemovitost nevlastní a zejména vzhledem k tomu, že se jednalo o stavbu ze 16. století, značně poškozenou a opotřebovanou již v době před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a před podáním výzvy k jejímu vydání, nejvhodnější způsobem se jeví výši škody stanovit nikoliv ve výši nákladů na vybudování v podstatě nové stavby, nýbrž jako rozdíl mezi obecnou (tržní) cenou nemovitosti, jakou by nemovitost měla v době vydání, kdyby žalovaný provedl nezbytně nutnou záchovnou údržbu a splnil tak svoji povinnost péče řádného hospodáře o nemovitost, a mezi obecnou (tržní) cenou, jakou nemovitost skutečně měla v době, kdy přešla do vlastnictví žalobců.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při stanovení výše škody vycházel z odlišného právního názoru, není jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo žalobě vyhověno, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalobců, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (jímž byla žaloba ve zbytku zamítnuta), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud celý výrok svého rozsudku označil formálně jako "změnu" rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti v zamítavém výroku rozsudku odvolacího soudu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku v tomto rozsahu. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze totiž vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000). Přípustnost tohoto dovolání je tedy třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobci sami právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu v jeho zamítavém výroku činilo zásadně významným, nevymezili. Nesouhlasí především s tím, že odvolací soud neshledal důvodným jejich nárok na náhradu nákladů na projektovou dokumentaci pro vybudování přístavku, na případný stavební dozor a na pronájem parkoviště po dobu oprav, a dovozují, že soud nesprávně vyložil pojem skutečné škody, která jim vznikla, když nevzal v úvahu veškeré výdaje, které by bylo nutné vynaložit na odstranění znehodnocení nemovitosti, a při aplikaci §450 obč. zák. vzal v úvahu, že k opravě nemovitosti nedošlo. Vzhledem ke shora uvedenému závěru, že výdaje na opravu zřícené části nemovitosti nejsou v dané věci kriteriem pro stanovní výše škody, jež byla způsobena neprovedením základní záchovné údržby nemovitosti, nelze otázku rozsahu nákladů potřebných na znovuvybudování objektu a jejich výše považovat v daném případě za zásadně významnou po právní stránce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a bez zásadního významu je i aplikace ust. §450 obč. zák., jímž odvolací soud argumentoval pouze podpůrně. Řešení otázky aplikace §450 obč. zák. nemá vliv na věc samotnou a není v dané věci otázkou zásadního významu.
Pokud žalobci namítají, že soud jim měl přiznat ušlý zisk na nájemném, neboť prokázali, že by mohli objekt pronajímat a zisku dosáhnout, nevytýkají soudu nesprávné právní posouzení, nýbrž napadají zjištěný skutkový stav. Námitkami, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů, uplatňují žalobci dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno, stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); tyto důvody jsou uplatnitelné pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což není tento případ.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu