ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1326.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1326/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. N. h., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 115/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2006, č. j. 42 Co 643/2005-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 34 C 115/2005-14, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 5, o velikosti 1 + 1, nacházejícímu se na ulici Pjanovova 27/2730 v O. – Z. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému byt vyklidit po skončení nájemního poměru do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 42 Co 643/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, jehož uživatelem se stal žalovaný na základě rozhodnutí o přidělení družstevního bytu ze dne 21. 4. 1983 a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 26. 4. 1983, že žalovaný od září roku 2004 ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu (k 22. 4. 2005) neplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a že v neplacení pokračuje i po podání žaloby. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovanému byly odňaty sociální dávky pro porušení ustanovení §7 odst. 1 věty první zákona č. 482/1991 Sb., neboť nedoložil, že by se ucházel o zaměstnání a vlastním přičiněním se tak snažil zajistit si příjem. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je dán výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen „obč. zák“), jakož i jeho závěru, že povinnost žalovaného k bytu lze vázat toliko na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.), neboť v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možno rozhodnout o jiné bytové náhradě a navíc se nejedná ani o rodinu s nezletilými dětmi. Takovýmto důvodem nemůže být ani žalovaným namítaná okolnost, že mu byly odňaty sociální dávky. Neshledal, že by výpověď z nájmu bytu daná žalobcem byla v rozporu s dobrými mravy, případně že by byla neplatná podle §39 obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že k tíži žalovaného je nutno vyhodnotit, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nejenže dluhy nedoplatil, ale i nadále pokračuje v porušování povinností nájemce bytu, což sám ani nepopřel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm výslovně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že „je věcí po právní stránce zásadního významu, zda se podání výpovědi nepříčí dobrým mravům a zda tedy v posuzovaném případě nebyla výpověď absolutně neplatným právním úkonem podle §39 občanského zákoníku“. V této souvislosti uvádí, že mu byly bezdůvodně odebrány sociální dávky, které byly jediným zdrojem jeho obživy. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že výpověď z nájmu nebyla posouzena jako neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák. ve vztahu k §3 odst. 1 obč. zák. Uvádí dále, že k důkazu navrhoval „spis Krajského soudu v Ostravě, č. j. 38 Cad 29/2004“ (týkající se odnětí sociálních dávek), avšak odvolací soud tento důkaz neprovedl, protože se spis v době jeho rozhodování nalézal již u Nejvyššího správního soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatel v posouzení otázky „zda se podání výpovědi nepříčí dobrým mravům a zda v posuzovaném případě nebyla výpověď absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. ve vztahu k §3 odst. 1 obč. zák.“.
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval a dospěl k závěru, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo vypovědět žalovanému nájem bytu po splnění zákonných podmínek daného výpovědního důvodu, přičemž přihlédl i k sociálním poměrům dovolatele. Předkládá-li dovolatel proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Pokud dovolatel odvolacího soudu vytýká neprovedení navrženého důkazu, je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu