ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1359.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1359/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně MUDr. L. U., proti žalovaným 1) D. V. a 2) H. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 117/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 19 Co 390/2004-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 19 Co 390/2004-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, č.j. 10 C 117/2003-24, zamítl žalobu s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 34, který sestává z pokoje č. 1 o výměře 21,6 m2, pokoje č. 2 o výměře 20,4 m2, předsíně s komorou o výměře 10,7 m2, koupelny o výměře 3,9 m2, toalety o výměře 1,5 m2 a spíže o výměře 1,7 m2, který je umístěn ve 4. poschodí budovy č.p. 1479, postavené na pozemku parc. č. 855 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 2391 v katastrálním území B., obec P. u Katastrálního úřadu P. na evidenční adrese P. – B., M. „org. č. 3“ (dále jen „předmětný byt“), s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci rozsudek obsahující přivolení k výpovědi z nájmu bytu a po jejímž uplynutí jsou žalovaní povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně k výpovědi z nájmu bytu nepřivolil, přestože bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně potřebovala předmětný byt pro svoji dceru, neboť přihlédl k době, po kterou žalovaní v předmětném bytě bydleli, jejich důchodovému věku a vážnému zdravotnímu stavu s tím, že v obvodu P. měli lékaře i obě zletilé dcery. Soud prvního stupně měl tedy za to, že přestěhování žalovaných by bylo vážnou újmou na jejich psychickém i fyzickém zdraví a takový výkon práva pronajímatelky by proto odporoval dobrým mravům.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č.j. 19 Co 390/2004-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že k výpovědi z nájmu bytu přivolil s tím, že žalovaní jsou po uplynutí výpovědní lhůty povinni předmětný byt do čtyř měsíců od zajištění přiměřeného náhradního bytu vyklidit; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že povinnost vyklidit předmětný byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, který byl podle ustálené soudní praxe zásadně rovnocenný (v závislosti na místních podmínkách) bytu vyklizovanému. Podle odvolacího soudu proto nešlo dovodit, že přestěhovaní žalovaných do bytu, který odpovídá bytu vyklizovanému, by pro ně bylo takovou újmou, která by odůvodňovala odepření výkonu vlastnického práva žalobkyně. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tak podle odvolacího soudu nebyla v daném případě na místě, neboť by zasahovala do sféry oprávněných zájmů žalobkyně.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadají žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 o.s.ř. a jako dovolací důvody uplatňují §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelé v prvé řadě namítají, že odvolací soud v potřebném rozsahu nezopakoval dokazování ohledně zdravotního stavu žalovaných (§213 odst. 2 o.s.ř.), aby mohl věc posoudit právně odlišně od soudu prvního stupně, v čemž spatřují vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné hodnocení věci. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posuzuje otázku přivolení k výpovědi z nájmu bytu z hlediska dobrých mravů, neboť vůbec nehodnotí zdravotní stav a věk žalovaných, ani nezvažuje otázku aplikace ustanovení §711 odst. 3 obč. zák, tedy možnost uložit žalobkyni povinnost nahradit žalovaným stěhovací náklady vzhledem k jejich věku. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence posledně uvedené vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž v potřebném rozsahu v rozporu s §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval dokazování ohledně zdravotního stavu žalovaných, byla dovolateli tvrzena a jiné vady řízení se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí vedle uplatněného dovolacího důvodu (podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) i z hlediska namítaných vad, neshledal však, že by řízení bylo takovými vadami postiženo.
Podle Nejvyššího soudu však z obsahu spisu (viz odůvodnění napadeného rozhodnutí na č.l. 44) nevyplývá, že by odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, podle kterého jsou žalovaní osoby vysokého věku se zdravotními problémy. Proto se odvolací soud při zjišťování skutkového stavu ani nemohl dopustit namítané vady řízení, neboť zde nebyly ve smyslu §213 odst. 2 a 4 o.s.ř. splněny podmínky pro opakovaní nebo doplnění dokazování. Odvolací soud tyto skutečnosti pouze jinak posoudil po právní stránce, pokud šlo o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., neboť dospěl k závěru, že v daném případě není, s ohledem na důsledky jeho použití v oblasti oprávněných zájmů žalobkyně, na místě. Tento závěr je však již otázkou hmotně právního posouzení věci, které dovolatelé rovněž napadají. Proto se Nejvyšší soud v dalším zabýval tímto dovolacím důvodem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že z hlediska dobrých mravů nejsou důvody pro odepření práva žalobkyně na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a jeho vyklizení.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně prokázala, že potřebuje předmětný byt pro svoji dceru. Tento závěr není dovoláním zpochybněn, a proto z něj dovolací soud vychází.
Zbývá proto zabývat se právním posouzením věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené judikatury ani v případě, že výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce a příslušníků jeho domácnosti změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudcích z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003 a z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003.
Odvolací soud se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobkyni nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Za rozhodující pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přitom považoval okolnost, že žalovaní budou povinni vyklidit byt teprve poté, co jim bude zajištěn přiměřený (tj. podle místních podmínek rovnocenný) byt, jelikož žalobkyně nemá jinou možnost zajistit bytovou náhradu, může požádat o zajištění náhrady obec, která poskytuje zásadně bytovou náhradu na svém území. I když se na straně žalovaných jedná o osoby vysokého věku se zdravotními problémy, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by jejich přestěhováním do bytu, který odpovídá bytu původnímu, bylo pro ně takovou újmou, že by bylo na místě odepřít žalobkyni výkon práva vyplývající z jejího vlastnictví k bytu, když žalobkyně, jak bylo prokázáno, žádnou jinou možnost řešení bydlení pro dceru, která s ní dosud bydlí, nemá.
Úvaha odvolacího soudu zdůrazňující vázanost vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu není v souvislosti s posouzením věci dle §3 odst. 1 obč. zák. přiléhavá, neboť jde o přímý důsledek zákonné úpravy vyplývající z ustanovení §712 odst. 2 věty druhé obč. zák., jež se uplatní při výpovědi z nájmu dle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. typicky, a nikoli v situacích, kdy je výjimečně pro rozpor s dobrými mravy ochrana práva pronajímateli odpírána. Závěr, že obec poskytuje zásadně bytovou náhradu na svém území (jímž bylo zjevně reagováno na námitku vázanosti žalovaných na lokalitu, v níž se nalézá vyklizovaný byt), není přesný potud, že v podmínkách města P. se za území obce považuje území celé P., nikoli jen příslušné městské části.
Za neúplné, a tudíž i nesprávné, lze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem v tom směru, že se nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., např. tím, jak dlouhou část svého života v předmětném bytě žalovaní strávili, jaké důsledky by mělo přestěhování do jiného bytu na jejich zdravotní stav, ačkoliv tyto okolnosti byly v řízení tvrzeny, resp. vyšly v řízení najevo. Odvolací soud se nezabýval ani všemi rozhodnými okolnostmi na straně žalobkyně, které jsou (ve smyslu výše uvedeného) rovněž pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. významné (např. mírou naléhavosti bytové potřeby dcery žalobkyně uspokojit v současné době potřebu bydlení právě v bytě užívaném žalovanými).
Dovolatelé též důvodně namítají, že odvolací soud věc nesprávně posoudil z hlediska ustanovení §711 odst. 3 obč. zák., neboť nezvažoval otázku uložení povinnosti žalobkyni nahradit žalovaným stěhovací náklady, neboť v průběhu řízení rovněž vyšly najevo okolnosti, jež by mohly představovat odůvodněný případ ve smyslu citovaného ustanovení.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu