ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1500.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1500/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 9 , se sídlem Praha 9, Sokolovská 324/14, proti žalovanému J. J. , bytem P. 9, S. 109 E, zastoupenému JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Praha 9, Běluňská 258/68, o vyklizení pozemku a odstranění budov, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 15 C 136/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 19 Co 32/2011-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2010, č.j. 15 C 136/2008-58, uložil žalovanému „odstranit na svůj náklad budovu č.e. 109 na pozemku parc. č. 1908/5 a budovu bez č.p./č.e. na pozemcích parc. č. 1908/4 a 1908/15, vše v katastrálním území V. (dále též jen „předmětné stavby“, popř. „stavby“ a „předmětné pozemky“, popř. „pozemky“) a tyto pozemky vyklidit a vyklizené předat žalobci do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č.j. 19 Co 32/2011-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalobkyně vykonává správu předmětných pozemků (ve vlastnictví hl. m. Prahy), jež žalovaný (vlastník předmětných staveb na základě kupní smlouvy ze dne 30. 3. 2004) užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 2004 (dále též jen „Nájemní smlouva“), uzavřené na dobu určitou do 31. 12. 2005 a že dodatkem č. 1 ze dne 11. 1. 2006 byl nájemní vztah prodloužen do 31. 12. 2007. Rovněž vzal za prokázáno, že předmětné stavby byly podle kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu povoleny dočasně (do 31. 12. 2005) k užívání jako ubytovny, že následně byla doba jejich užívání prodloužena do 31. 12. 2007, poté do 31. 3. 2008 a že Útvar rozvoje hl. m. Prahy vyslovil ve svém stanovisku ze dne 1. 8. 2007 souhlas s prodloužením trvání těchto staveb do 31. 12. 2010. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu a že žalobkyně se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva; je přitom nerozhodné, zda stavby, umístěné na předmětných pozemcích, jsou stavbami oprávněnými, či nikoliv. V současné době se jedná o stavby dočasné, jejichž doba užívání již uplynula a nebyla prodloužena rozhodnutím stavebního úřadu. Žalovaný ztratil po uplynutí sjednané doby nájmu právo mít na pozemcích umístěnou dočasnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, která se může podle §126 odst. 1 obč.zák. domáhat jejího odstranění; obdobný závěr byly vysloven i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 200, sp.zn. 22 Cdo 1997/2000. Odvolací soud přisvědčil i právnímu posouzení soudu prvního stupně z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., tj. že v dané věci nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu uvedeného ustanovení, a ve shodě s ním vázal – vzhledem k povaze věci, kdy jde mj. o odstranění staveb – povinnost žalovaného k vyklizení předmětných pozemků a odstranění staveb na delší, tříměsíční lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, „pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stavba zřízená tzv. socialistickou organizací před 1. 1. 1992 je stavbou neoprávněnou, když její vlastník po uplynutí doby nájmu sjednaného nájemní smlouvou uzavřenou již za existence této stavby, ztratí právo mít na pozemcích jiného vlastníka umístěnou takovouto stavbu“. Označený závěr označuje za rozporný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 2 Odon 1031/97, uveřejněné v Právních rozhledech č. 5/1999). Namítá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, na nějž při právním posouzení věci odkázaly soudy obou stupňů, vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci, kdy „stavba“ nebyla zřízena na základě dočasného obligačního práva k pozemku; k uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky došlo totiž právě za účelem úpravy vzájemných vztahů z důvodu předchozí existence předmětných staveb na pozemcích žalobkyně. Z výše formulovaného závěru odvolacího soudu dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů v řízení zjevně přihlédly i k tomu, že se jedná o stavby dočasné, jejichž doba trvání již uplynula, čímž však překročili svoji civilní pravomoc, neboť o odstranění staveb z důvodu uplynutí doby jejich trvání je (výlučně) oprávněn rozhodovat příslušný stavební úřad. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit již z toho důvodu, že na jejím řešení toto rozhodnutí nespočívá. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že „odvolací soud dospěl k závěru, že stavba zřízená tzv. socialistickou organizací před 1. 1. 1992 je stavbou neoprávněnou …“. Žádný takovýto závěr odvolací soud neučinil, a proto je nepřípadná též námitka rozporu s konstantní judikaturou (rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Odon 1031/97), kterou v této souvislosti vznáší.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se dále podává, že dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ztratil po uplynutí sjednané doby nájmu právo mít na pozemcích umístěnou dočasnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, která se může podle §126 odst. 1 obč.zák. domáhat jejího odstranění, přičemž argumentuje tím, že nesprávně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp.zn. 22 Cdo 1997/2000. Dovolateli lze přisvědčit, že v označené věci vycházel Nejvyšší soud ze skutkového stavu, kdy stavebník zřídil na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který byl podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, avšak právní závěr v něm vyjádřený, tj. že „vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu“, lze vztáhnout i na projednávanou věc, kdy žalovaný předmětné stavby získal do vlastnictví na základě kupní smlouvy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp.zn. 22 Cdo 1024/2009) a kdy v době jejího uzavření si musel být vědom toho, že jde o stavby postavené na pozemcích jiného vlastníka. Za účelem jejich užívání také uzavřel Nájemní smlouvu, jak ostatně sám v dovolání uvádí.
Výsledná právní úvaha odvolacího soudu, že žalovaný nemá k předmětným pozemkům právo, které by zakládalo nárok je užívat a že je povinen podle §126 odst. 1 obč.zák. odstranit z nich předmětné stavby, je tedy správná.
Pokud dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu podle 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je třeba poukázat na to, že k takovéto vadě dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu