ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1998.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1998/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Z. P., zastoupené obecným zmocněncem Ing. K. P., proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti nájemní smlouvy a neexistence nájemního vztahu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 6/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s usnesením ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s usnesením ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-123, v měnícím výroku ukládajícím žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat byt č. 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, který je umístěn na třetím nadzemním podlaží obytného domu čp. 135 v L., D. 35, a v nákladovém výroku, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 6/2003-106, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 13 C 6/2003-35, zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu bytu č. 1534 B 00/11 ze dne 14. července 2000 je neplatná a že nevznikl nájemní vztah žalované k „bytu č. 3, 3+1 s příslušenstvím, umístěnému na třetím nadzemním podlaží bytového domu č. p. 135 v L., D. XXXV“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 6/2003-106, pak soud prvního stupně zamítl rovněž žalobu, aby žalovaná byla povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat. Současně rozhodl též o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s usnesením ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-123, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil ve výroku zamítajícím žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy a neexistence nájemního vztahu a změnil jej v zamítavém výroku o vyklizení bytu tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Ve vztahu k žalobě na vyklizení bytu vzal soud prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 13. listopadu 1998 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a P. D. (otcem žalované) jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o velikosti 82,47 m2 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. listopadu 1998“), že v takto označeném bytě měla žít s nájemcem (P. D.) také žalovaná, že „nájem bytu P. D. byl ukončen na základě toho, že přišel spolu s dcerou, žalovanou, zeptat se, jak provést převod bytu na dceru, že ohledně této nájemní smlouvy byla sepsána žádost, na základě čehož se provedlo přepsání bytu na žalovanou“, že dne 14. července 2000 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o velikosti 82,47 m2 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 14. července 2000“), že v takto označeném bytě měl žít s nájemkyní (žalovanou) také její syn P. K. a otec P. D. a že podle protokolu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. června 2000 jako přílohy k nájemní smlouvě ze dne 14. července 2000 (dále jen „protokol ze dne 30. června 2000“) došlo k formálnímu předání bytu a jeho převzetí žalovanou dne 30. června 2000. Dále zjistil, že ve skutečnosti žalovaná užívá byt č. 3 nacházející se na třetím nadzemním podlaží (na druhém poschodí) předmětného domu (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že (tento) byt užívala spolu s jeho nájemcem P. D. již v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 si nemohla „vybrat“ jiný byt v předmětném domě a že k pronájmu právě tohoto bytu (předmětného bytu) směřovala také vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 není neplatná pro neurčitost, neboť předmět nájmu (byt) je v nájemní smlouvě specifikován dostatečně určitě a vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 směřovala právě k pronájmu předmětného bytu. Žalobu na vyklizení pak zamítl s odůvodněním, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 je (s ohledem na zde uvedené nesprávné poschodí, na němž se má nacházet byt, který je předmětem nájmu) neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že ačkoliv žalovaná ve skutečnosti užívala a užívá byt ve třetím nadzemním podlaží (druhém poschodí) předmětného domu, je v nájemní smlouvě ze dne 14. července 2000 byt užívaný žalovanou označen jako byt v prvním poschodí (tj. ve druhém nadzemním podlaží); navíc v evidenčním listu, který je podle bodu III., článku 2 nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 její nedílnou součástí (dále jen „evidenční list“), je uvedeno první podlaží, čemuž odpovídá přízemí domu. Uvedenou neurčitost nelze podle odvolacího soudu překlenout ani výkladem za použití výkladového pravidla upraveného v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., tj. nelze výkladem dovodit, že byt bez uvedení čísla bytu, který se má podle nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 nacházet v prvním poschodí a podle evidenčního listu jako nedílné součásti nájemní smlouvy v prvním podlaží, je bytem ve třetím nadzemním podlaží.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytkla, že při posouzení otázky vyklizení bytu nepřihlédl k protokolu ze dne 30. června 2000, z něhož nepochybně vyplývá, že předmětný byt užívala již před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 spolu s tehdejším nájemcem P. D., že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 měla vůli i nadále užívat předmětný byt a k pronájmu předmětného bytu směřovala v té době i vůle právního předchůdce žalobkyně jako pronajímatele bytu – vůlí obou smluvních stran tehdy jednoznačně bylo založit nájemní poměr k předmětnému bytu. Dále – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 – namítla, že z důvodů tam uvedených se měl odvolací soud zabývat otázkou bytové náhrady, jestliže žalobě na vyklizení bytu vyhověl. Nakonec namítla, že nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 by mohla být neplatná proto, že byla uzavřena v době, kdy byl na základě nájemní smlouvy ze dne 13. listopadu 1998 nájemcem předmětného bytu její otec (jeho právo nájmu bytu nebylo v té době „řádně ukončeno“). V tomto případě však měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že v bytě bydlí se souhlasem nájemce P. D. a svědčí jí tzv. odvozený právní důvod k bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost dovolacích námitek žalované a ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu. Z obsahu vyjádření vyplývá návrh, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ (v projednávané věci je dovolání proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci čerpal odvolací soud svá skutková zjištění pro závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 z citované nájemní smlouvy a dále z evidenčního listu, avšak nepřehlédl ani to, že žalovaná bydlí v předmětném bytě, k jehož formálnímu předání a převzetí došlo z její strany dne 30. června 2000, jak to vyplývá z protokolu ze dne 30. června 2000. Za této situace dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Jako (dvoustranný) právní úkon musí – vedle náležitostí stanovených ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů normované ustanovením §34 a násl. obč. zák. Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Určitost projevu vůle se týká jeho obsahové stránky (nikoli tudíž jeho jazykového projevu, jako je tomu u požadavku srozumitelnosti). Neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah (jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit), a tento nedostatek (mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle) nelze odstranit ani výkladem (§35 obč. zák.). Závěr o neurčitosti právního úkonu tudíž předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, lze-li jej bez rozumných pochybností o jeho obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Soudní praxe dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů (v těchto případech o počtu místností v bytě a jejich skladbě) nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.
V projednávané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že už v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 a poté i po sepisu protokolu ze dne 30. června 2000 a po uzavření citované nájemní smlouvy žalovaná v předmětném domě obývala a obývá i v současné době jediný byt, tj. předmětný byt. Je také – vzhledem k tomu, co předcházelo uzavření nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 – nesporné, že projevila zájem o uzavření smlouvy o nájmu bytu, v němž tehdy (se svým otcem jako tehdejším nájemcem bytu) bydlela. Nepochybné je také to, že v nájemní smlouvě ze dne 14. července 2000 je nesprávně označeno poschodí, na němž se předmětný byt nachází (a není v ní uvedeno ani číslo bytu). Podle názoru dovolacího soudu však význam tohoto identifikačního znaku bytu (poschodí, na němž se byt nachází) nelze, a to i vzhledem k výše citované judikatuře, přeceňovat a dokonce z chybně uvedeného poschodí, na němž se byt nachází, dovozovat neplatnost smlouvy o nájmu bytu pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., jak to učinil odvolací soud. Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze základních způsobů zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je právním úkonem (dvoustranným), a proto musí vyhovovat rovněž náležitostem vyplývajícím pro právní úkony z ustanovení §34 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít – pod sankcí absolutní neplatnosti (§40 odst. 1 obč. zák.) – písemnou formu. Přitom však projevy vůle účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) nemusí být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu nemovitostí (srov. §40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s §46 odst. 2 větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000).
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, Nejvyšší soud dovodil, že uvedený závěr lze dokonce vztáhnout i na případ, kdy k bytu svědčí jiné osobě právo na bydlení do zajištění odpovídající bytové náhrady obsahově vymezené v ustanovení §712a obč. zák.; jinými slovy řečeno byt, k němuž svědčí jiné osobě právo na bydlení, nelze pokládat za právně volný, a tato okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě. Dovolací soud nemá důvod se od těchto stanovisek odchylovat a sdílí je i v projednávané věci.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy), resp. od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 9. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1336/99, a z 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 13. listopadu 1998 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a P. D. jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o velikosti 82,47 m2, že „nájem bytu P. D. byl ukončen na základě toho, že přišel spolu s dcerou, žalovanou, zeptat se, jak provést převod bytu na dceru, že ohledně této nájemní smlouvy byla sepsána žádost, na základě čehož se provedlo přepsání bytu na žalovanou“, a že dne 14. července 2000 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o velikosti 82,47 m2. Přes tato skutková zjištění se však odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nezabýval otázkou, na základě jakého právního úkonu a tudíž zda vůbec zaniklo právo nájmu bytu P. D. (viz §710 obč. zák.), a ani otázkou, zda nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 není absolutně neplatným právním úkonem, byl-li jejím předmětem byt, jehož nájemcem byla již jiná osoba; za této situace se soudy nezabývaly ani otázkou aktivní věcné legitimace pronajímatelky k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu žalovanou. Absenci právního posouzení věci v tomto směru žalovaná odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytkla. Lze uzavřít, že i zde byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, zčásti platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Zbývá dodat, že dovolací soud se – zejména z důvodu předčasnosti – nezabýval otázkou bytové náhrady pro žalovanou pro případ vyhovění žalobě na vyklizení bytu. Lze však připomenout, že v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud také dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (v rozsudku, na nějž odkázala žalovaná), dále také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu či v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu