ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1998.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1998/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované městské části P. 8, zastoupené advokátem, o zpřístupnění sklepu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 28/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, č. j. 30 Co 404/2006-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 13 C 28/2005-72, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zpřístupnit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „sklep v I. podzemním podlaží domu č. p. Pernerova 250/19, P. 8, o velikosti 6 m2, specifikovaný v přiloženém plánku“ (dále jen „předmětný sklep“, resp. „sklep“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2006, č. j. 30 Co 404/2006-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování důkazů v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že na základě rozhodnutí o přidělení náhradního bytu ze dne 11. července 1984 a dohody o odevzdání a převzetí bytu z téhož dne byl žalobce uživatelem a pozdějším nájemcem bytu v 1. poschodí domu v P. 8, Pernerova 19/250 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že dohoda o předání bytu, která byla uzavřena rovněž dne 11. července 1984, obsahovala ujednání, podle něhož byl žalobce oprávněn užívat s předmětným bytem také sklepní prostor o rozměru 6 m2 (dále jen „předmětný sklep“, resp. „sklep“). Dále zjistil, že předmětný sklep byl ohraničen příčkami, že takto ohraničený sklep užíval výlučně žalobce, že do povodní v roce 2002 užíval ve skutečnosti ještě větší sklepní prostor (užíval sklepní prostor nad rámec ujednání obsaženého v dohodě o předání bytu ze dne 11. července 1984), že I. podzemní podlaží předmětného domu zůstalo zachováno i po povodních v roce 2002 a že po povodních však zanikl sklep žalobce, neboť v důsledku povodní se zde již nenacházely příčky, které ho ohraničovaly. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že k předmětnému sklepu jako k příslušenství bytu (§121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“) svědčilo žalobci nájemní právo, že sklep však zanikl zničením a že v důsledku toho zaniklo také do té doby existující nájemní právo žalobce k předmětnému sklepu. Za této situace nelze podle odvolacího soudu po žalované úspěšně požadovat, aby žalobci předmětný sklep zpřístupnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především zrekapituloval průběh řízení před soudy obou stupňů. Poté zpochybnil správnost právního závěru, že předmětný sklep zanikl zničením, a také následného právního závěru, že v důsledku toho zaniklo také jeho nájemní právo ke sklepu. Podle jeho názoru poškození věci v důsledku povodní ještě neznamená „faktickou, natož právní neexistenci … předmětných sklepních prostor, event. věci“. V této souvislosti uvedl, že „prostory, které požaduje zpřístupnit, z hlediska stavebního i faktického existují … strop tohoto prostoru se nikdy nezřítil, stěny zůstaly stát a lze ho i na místě identifikovat“. Podle dovolatele ani vyklizení sklepních prostor po povodních „nemá vliv na jejich faktickou povahu. Na faktickou povahu sklepních prostor nemá ani vliv možné poškození příček, které oddělovaly prostor sklepu … nemůže to být žalobci přikládáno k tíži. Žalobci nemůže být přikládáno k tíži ani to, že po poškození jím užívaného sklepa … je (sklepní prostory) žalovaná opravila tak, že částečně změnila jejich povahu (koje o rozloze 2 m2). Uvedl, že nikdy nepřistoupil na změnu nájemní smlouvy a že za sklep, který je předmětem nájmu, je ochoten hradit nájemné. Namítl také, že žalovaná neplní povinnosti, které pro ni jako pronajímatelku bytu vyplývají z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích ze dne 10. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2674/2004, a ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a sdílí jej i v projednávané věci; přitom bez právního významu je to, že na rozdíl od těchto věcí jde v posuzovaném případě o sklep (nájemní právo k němu) jako příslušenství bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 623/2005).
S přihlédnutím k uvedeným právním závěrům nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. úspěšně napadnout správnost právních názorů, že zničením sklepu (ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák.) se rozumí nejen zánik stavby, v níž byl sklep umístěn, nýbrž i taková stavební úprava, v jejímž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící sklep již ve stavbě nenachází, a že s přihlédnutím ke stávajícímu faktickému stavu dovolateli zaniklo nájemní právo k předmětnému sklepu v důsledku zániku, resp. zničení sklepu ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. Je přitom nerozhodné, zda k zániku původních prostor došlo v důsledku povolených či nepovolených stavebních úprav či změn.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu